Umění správně se omlouvat může být složitější, než se zdá. Někdo se omlouvá málo či vůbec, někdo jiný zase naopak moc. I když druhý případ působí hezky, může to být spíše škodlivé.
Už se vám někdy stalo, že jste se někomu omluvili, aniž byste udělali něco špatně? Například když do vás někdo narazil? Nebo vám třeba někdo něco v práci nedodal včas a vy jste se omluvili, když jste se mu připomínali? Existuje velké množství scénářů přehnaných omluv, mají ovšem často stejné jmenovatele.
Proč se omlouváte přespříliš?
Velká míra omlouvání může souviset s vysokou empatií, pocitem viny, chutí se zalíbit, ale i s úzkostí. Omluva může být způsob, jak zmírnit úzkostné pocity. Pokud se někdo obává, že udělal něco špatného, může se omluvit, aby získal ujištění, že jeho chování je správné. Když někdo netoleruje stres, může bojovat se svým nebo cizím utrpením, což může vést k nadměrnému omlouvání v důsledku přecenění, když udělal něco špatného. Když se to opakuje, stává se to obvyklý způsob zvládání úzkosti. Brzy se tak omlouváte za širokou škálu zážitků, které nemáte pod kontrolou v mnoha oblastech vašeho života. To ale jen posiluje úzkost ze situace.
„To, že cítíte úzkost, neznamená, že jste udělali něco špatného, co vyžaduje omluvu. V té chvíli je potřeba se od situace trochu vzdálit a pokud si stále myslíte, že se potřebujete omluvit a jste si jisti, že to neděláte proto, abyste zmírnili úzkost, jděte do toho. Klíčem je reagovat na situaci, ne přímo na vaše pocity,“ vysvětlila na serveru Psychology Today kognitivně behaviorální terapeutka specializující se na úzkost Joanna Hardis. Zároveň doporučila, jak úzkost zvládat lépe než pomocí omlouvání:
Označte, jak se cítíte (například „Jsem si vědom/a, že prožívám úzkost“).
Pokud nejste v nebezpečí, připomeňte si to. Cítíte se jednoduše nepohodlně, což není nebezpečné. Nechcete své pocity posílit tím, že s nimi budete zacházet jako s opravdovým nebezpečím.
