Klára Kotábová v karanténě, den 14: Probereme všechno. V karanténě

Vím, že rodiče mají v popisu práce v době dospívání svých dětí být za nepoužitelné, trapné a hlavně ty, kterým se nic neříká. Dokonce jsem i respektovala, v dnešní době, že v době krize jde dcera raději komunikovat s teenagery na sociální sítě, než aby odpovídala na mé stereotypní otázky, jak se dnes měla, když se měla pořád stejně. Pod zámkem. Nešťastně a bez své sociální bubliny. Takže jsem přestala ječet, aby odložila mobil a věnovala se lidem z masa a kostí, ne jen jedničkám a nulám kdesi ve vzduchoprázdnu.

Kdykoliv jsem po ní podobnou oběť chtěla v době předkoronavirové, byla jsem odkázána do příslušných mezí. Tedy do háje. A věděla o ní sotva to, že nejí maso, má ráda černou barvu, miluje někoho. A já přitom před lety tak chtěla mít dceru, se kterou budu sdílet vše. Od první pusy k jediné školní pětce… Jenže nic. Nada. Nula. To, co se od dcery sporadicky dozvídám, je mi málo, což jistě chápete. Takže jsem zkoumala, dotazovala se, hádala se, vyslýchala – a to vše bez valného výsledku.

A dnes? Myslím, že i dceři došlo, jak je osobní kontakt pro život nezbytný a chodí si se mnou pokecat. Tedy výhradně, když má náladu ona. Pokud bych se vnucovala já, slovní řečiště by vyschlo.

A nestíhám se divit, co vše se dozvídám. O ní. O jejích pocitech, o jejím životě. O obavách z přijímaček, o tom, jestli život bude ještě někdy v pořádku. Nejvíc touží po tom, aby se mohla vidět naživo s kamarádkou, projít se parkem. Taky se bavíme o tom, co čte, co by ráda zkusila… A já jsem trochu naštvaná, že musela nastat takováto situace, aby se puberta rozpovídala, na druhou stranu hlavně, že se tak stalo.

Naše chvíle, kdy jsme na sebe napojené, si opravdu užívám. Kdyby z celé situace, která teď ovládá naše životy, nic jiného pozitivního pro naši rodinu nevzešlo, budu ráda za to, že máme teď jedna druhou. Na chvíli. Respektive je to tak, že je mi jasné, že dcery v pubertě se musí od svých matek odpoutat, ale bude skvělé, pokud si i nadále budou při objevování světa pamatovat, že je tady někde máma, která vždy vyslechne, pohladí, buchty upeče, kakao uvaří.

Hledejte na situaci, kterou jsme nuceni prožívat to pěkné. Pozitivní, i když vám třeba momentálně připadá, že nic takového se ve vašem životě postaveném na hlavu momentálně nevyskytuje. Přesně to je totiž největší omyl všech, kdo si na vzniklou situaci stěžují. Virus totiž nepřekopal naše životy vzhůru nohama jen negativně, spoustu věcí nastartoval tím správným směrem. Jen je potřeba si to uvědomit a začít si vážit toho, co vám život za rouškou přináší.

A teď mě omluvte, pro dnes se psaním končím, dcery se mnou chtějí vést holčičí řeči. A to je důležitější. Na tenhle text, v přehršli ostatních, zapomenete. Moje holky by nikdy nezapomněly, že jsem je kvůli práci odmítla. Priority mám tedy srovnané. Vy to udělejte také.

Tak ať jste zdraví!

Pokud to není nezbytně nutné, nevycházejte v současné době ze svých domovů - a to ani pro nové číslo Marianne. Časopis Marianne si totiž můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.