Nemá cenu si nic nalhávat, očekávání, že si žena vezme po svatbě mužovo jméno, je založené na patriarchální tradici – vyjadřovalo, že právně už nepatřila svému otci či bratrovi, ale svému manželovi. Co s tím v genderově vyvážené době?
Promotion

Své jméno zapři, odřekni se otce, anebo nechceš-li, zasvěť se mně, a přestanu být Kapuletová!“ sděluje Romeovi zoufalá Julie. Jako by veškeré její problémy s Romeem spočívaly ve změně příjmení. Jak je to ale se změnami příjmení při svatbách dnes? Je tak automatické, aby si žena brala příjmení svého muže? A odkud tento zvyk pochází?

Svateb je rok od roku čím dál méně. S tím, jak se z Česka vytratilo křesťanství, má tato svátost čím dál tím menší význam. Navíc si troufám říct, že nový občanský zákoník se svým ručením za předmanželské dluhy a téměř milionem lidí v exekuci také svatbám moc nepřidal. Pokud něčeho vesele přibývá, jsou to spíš rozvody. Oč víc se však vytratil společenský tlak – „vzít se, abychom spolu mohli mít sex“, respektive „vzít se, abychom spolu mohli mít děti a nikdo na mě blbě nekoukal“ –, o to víc se ke slovu začíná dostávat symbolický význam sňatku dvou lidí jako spojení jejich dvou životních cest v jednu společnou. To je ostatně také praslovanský význam slova sňatek – počátek či také spojení. Oproti tomu svatba víc dbala na děti, protože pochází od praslovanského výrazu pro příbuzného. A když už je řeč o příbuzenství, se svatbou se tradičně pojí i změna příjmení.

Proč se žena vdává a muž žení?

Při svatbě předává otec nebo bratr tradičně ženu jejímu budoucímu muži. Muž je tak doslova oženěn, ale žena je kupodivu vdaná, slovensky dokonce vydatá. Jako by byla jen věcí. Pro původ tohoto slova se budeme muset vrátit do Anglie 12. století našeho letopočtu, do doby reforem Jindřicha II. Tehdy se součástí takzvaného common law neboli jakési historické sbírky judikátů, která je vedle samotných zákonů v anglosaském právu dodnes jedním z pramenů práva, stala coverture doctrine. Oč se jednalo? Ve starém anglosaském právu byla plnoletá žena až do své svatby feme sole, dnes říkáme prostě single žena. Ta mohla vlastnit majetek, i podepisovat smlouvy svým jménem. Sňatkem však všechna její práva i majetek přecházela na muže a ona se stávala feme covert, tedy doslova „krytou ženou“. Tím ovšem ztratila svoji právní subjektivitu, nemohla už sama uzavírat smlouvy a nemohla vlastnit žádný majetek. Tato do nebe volající nerovnoprávnost má však trochu složitější vysvětlení, než by se mohlo zdát.

Sňatkem (praslovansky počátkem) totiž došlo k právní fikci, kdy muž a žena se stali z pohledu práva jednou osobou. Nebylo to tedy tak, že by žena zanikla nebo se stala majetkem muže (aspoň ne z pohledu práva), nýbrž že vznikla jakoby nová právní entita – říkejme jí třeba „my“ – s právní kontinuitou směrem k oběma manželům. To svým způsobem reflektovalo i biblické znovuspojení muže a ženy v jediného člověka, hebrejsky ádáma.

Právní subjektivitu vdaným ženám navrátil ve Spojeném království až Married Women’s Property Act v roce 1870. Nicméně, nedělejme si iluze, že se během těch šesti set let nevyskytovaly případy, kde by i v otázkách majetkových nebyl sice muž hlavou rodiny, avšak žena byla oním pověstným krkem.

Se svatbou (praslovansky tedy příbuzenstvím) se však pojí poměrně dlouho i změna příjmení. Tento „zvyk“ u nás, respektive v habsburské monarchii, přišel teprve v roce 1786. Může za něj výnos císaře Josefa II., který nařídil, že jména se nesmí měnit, budou dědičná a děti se musí jmenovat po otci. Zjednodušovalo mu to totiž evidenci obyvatel kvůli výběru daní. Z původních popisů povolání či místa původu – Honza tesař, Franta chod, se najednou stala příjmení Honza Tesař a Franta Chod. Držet příjmení rodu po otci sice opět nebylo z pohledu rovnoprávnosti mužů a žen vůbec košer, ale z pohledu toho, kdo odváděl císaři daně, smysl dávalo. Ženy se totiž tehdy staraly spíše o domácnost a děti nežli o živobytí.

Právně byly pouze osobami druhořadými, odvozenými od existence mužů. Většina českých ženských příjmení má koncovkou -ová, protože žena byla nejprve majetkem otce (je-li otec Novák, pak Novák-ova, tedy Novákovi patřící) a po svatbě pak přešla plynule do vlastnictví manžela – mimo jiné také tím, že přijala jeho příjmení.

Symbolika změny

Toliko tedy malý exkurz k tomu, proč je pro nás svatba důvodem ke změně příjmení a proč si nejčastěji ženy berou příjmení svého muže. Jenže je rok 2019 a výnosy císaře pána z roku 1786, natož pak právní principy staré Anglie, nás už tolik trápit nemusí.

Stejně tak nás už čím dál méně trápí společenské zvyklosti a předpoklady. A tak přichází čas na naše vlastní významy, které příjmení a symbolice sňatku dáváme my sami. A i když stále spousta párů vnímá za automatické, že žena si bere příjmení svého manžela, někteří lidé to už tak samozřejmě nevnímají. To může vyvolávat spory nejen v rámci páru, ale i s jeho okolím. Navíc v době, kdy se polovina manželství rozpadá, jsou diskuse o automatickém přebírání příjmení manželů dvojnásob opodstatněné. Pokud na zažité pravidlo přistoupíme...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V SRPNOVÉ MARIANNE.

titulka