Radek Laci je pro svůj osobitý styl a přístup k lidem i ke cvičení vyhledávaným trenérem. Mezi jeho svěřence patří i Tereza Maxová, jejíž nadace ho podporovala při studiích na vysoké škole. Kluk s těžkou startovní pozicí dnes sám pomáhá dětem s podobným osudem.

Když jsme se domlouvali na rozhovor, nechtěl jste, abych vás popsala jako dítě z dětského domova, které udělalo kariéru. Proč vás to štve?

Já svůj osobní příběh zveřejnil, šel jsem s kůží na trh. A to jenom proto, abych byl inspirací pro ostatní děti s podobným osudem. Přesto je to pro každého z nás těžké téma. My děti z dětských domovů jsme v jádru velmi citlivé. Vadí mi i stereotypy, které má o takových dětech široká veřejnost. Dítě z děcáku je často vnímané jako tmavé, ubrečené dítě. Jako chudáček, který potřebuje politovat. Ale my to takhle nechceme.

Prý jste byl ve vašem dětském domově za padesát let teprve druhé dítě, které vystudovalo vysokou školu. Jak si to vysvětlujete?

Je to systémem, který je špatně nastavený. Dostanete vše zadarmo, vše máte naplánované, není čas rozvíjet osobnost. Děti tam moc nemají cíle ani sny. Ani já jsem je neměl. V domovech platila třeba striktní pravidla, která se měnila až v roce 2013 s novým zákonem. Každý den jsme přesně v určitou dobu vstávali, pak jedli a šli do školy. Potom svačina, večeře, uklízení, koupání. Každý den stejný stereotyp, vše naplánované na minuty. Krade to dětem duši.

Je to tím, že nemají čas přemýšlet nad sebou?

Tam není čas vůbec na nic! Přitom jako dítě potřebujete čas na volnou hru, potřebujete někde lítat, trošku zlobit. Na druhou stranu chápu, že režim je potřeba. Je i v rodinách. Ale neměl by být tak striktní. Naštěstí se to už mění k lepšímu.

Taky vás prý štvalo, jak ve vás v domově pořád pěstovali pocit vděčnosti.

To je nekonečný příběh, každou chvíli nám bylo vyčítáno, že jsme nevděční a něčeho si nevážíme. Ale je to spíš o tom, že jsme nebyli schopní komunikovat a byli jsme víc uzavření do sebe. Protože jsme byli několikrát zklamaní a často máme pocit opuštěnosti a viny, mnohdy sami sebe viníme, že jsme v domově, že jsme špatné děti.

Opravdu si děti myslí, že si samy mohou za to, že je rodiče opustili?

Ne všechny děti, ale většina ano. Systém to v nás podporuje. Představte si třeba tohle: když byly u nás v domově návštěvní hodiny, tak děti, za kterými nikdo nepřišel, musely být v době návštěv zavřené v domově a uklízet. To ve vás pocit viny ještě víc vypěstuje.

Co vaši rodiče, chodili za vámi?

Rodiče jsem neznal. V dospělosti se mi ozvala má sestra. Vím, že mám pět sourozenců. Ale postupně jsem se dostal do stavu, kdy rodiče znát nepotřebuju. Vyrůstal jsem v kojeneckém ústavu a pak jsem šel do dětského domova, odtud do pěstounské rodiny. Potom jsem se zase vrátil do domova, když mi bylo patnáct.

U pěstounské rodiny jste žil dva roky a odešel na vlastní žádost zpět do domova. Co se stalo?

My jsme si s rodinou nesedli. Nefungovalo tam víc základních věcí. Například jsem neměl soukromí, měl jsem postel na chodbičce. To bylo ještě před novelou zákona o ochraně práv dětí, dnes by tohle už neprošlo. Měl jsem neustále pocit, že mě někdo kontroluje, byl jsem pořád napjatý. Nebyl jsem schopný se dobře vyspat, ani jsem se nedokázal pořádně najíst. Navíc rodina měla na mou adresu neustále rasistické připomínky, které ze začátku byly jako vtip, ale postupně přibývaly na váze. Došlo to do extrému, měl jsem deprese a sebedestruktivní myšlenky.

To je tabu, o kterém se moc nemluví – že dětem pěstouni nesednou. Neumím si představit, jak těžké bylo říct jim, že chcete zpět do domova?

Sebral jsem poslední síly, už jsem to nezvládal. Nepamatuju si, kdy jsem to přesně řekl, ale...

Autorka textu: Veronika Jonášová

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ČERVENCOVÉ MARIANNE.

titulka

Promotion