Rodina, nebo kariéra? Obojí!

V antickém Řecku dokázali celou divadelní hru odehrát dva herci, i když byla třeba o deseti různých postavách. Vždycky si jen dali před obličej jinou masku, a rázem zastávali roli té či oné mužské nebo ženské postavy. I my dnes žijeme v takové malé řecké tragédii. Na rozdíl od antických herců si však ne vždy uvědomujeme, že před obličejem nějaké masky měníme a jak moc se promítají do našeho chování a prožívání. Zejména, když si bereme ty opačného pohlaví.

Žít na prknech, která znamenají svět, byť nevědomky, může mít i své výhody. V každé roli můžeme být úplně jiným člověkem, a když změníme práci, školu, partnera, zeměpisnou polohu nebo třeba jen kalendářní rok, můžeme zkusit tu či onu roli přepsat a začít ji hrát jinak.

Změna je vždy možná, říkával kanadský psychiatr Eric Berne, který jako první popsal, že se v životě řídíme jakýmisi životními scénáři. Ty jsme bedlivě odkoukali v raném dětství obvykle od našich nejbližších a teď jsou fyzicky vepsány do našeho mozku a my je už pouze automaticky následujeme. Pro nás postčechoslováky je však zásadní problém v tom, že hrát kariérní scénáře podle našich rodičů, obvykle zaměstnanců socialistických podniků, je v současné době zcela irelevantní. A tak tápeme. Přitom rodičům to často tak dobře fungovalo – práce a rodina dohromady. Proč nám to najednou nejde?!

Mladší ročníky pak trpí opačným problémem. Řada z nich zažila boom divokého podnikání 90. let, kdy se rodiče často naplno věnovali jen byznysu a rodina stála kdesi v pozadí. A přesně tak to rozhodně nechtějí mít, proto jim teď marketingoví mágové pod nálepkou „Generace Y či Z“ přičítají záhadné vlastnosti jako důraz na volný čas a rodinu. To vše však jen plyne z toho, jaké si sami prožili dětství a v jakém se nacházejí věku.

Mohlo by se vám líbit

To musím zvládnout sama. Nebo ne?

Zvnitřelé vztahové zkušenosti

S rolemi je však ještě jedna obtíž. Popsal ji už kdysi dávno Carl Gustav Jung. Ten pracoval s tzv. komplexy – zvnitřnělými vztahovými zkušenostmi –, například s autoritami v podobě rodičů, eventuálně prarodičů. Když je vztahová zkušenost velmi silná nebo často se opakující, vytvoří se příslušný komplex. Ten pak na nevědomé úrovni ovlivňuje naše jednání a hlavně naše sny (ty ve spánku) po celý zbytek života. Každý komplex má navíc dvě extrémní polarity – slabou a silnou polohu. Ty od sebe mohou být někdy velmi daleko. Je poměrně časté, že v jedné roli, například manželky, se bude projevovat jen jedna polarita komplexu. V jiné roli, například manažerky, se naopak dostane ke slovu ta přesně opačná. A tak tu máme tvrdé manažerky, které jsou doma pod pantoflem. Milující a něžné maminky, co ovšem na manželovi nenechají nit suchou. A něžné pečující milující milenky, které v roli manželky připomínají spíše ledovou královnu. Jedna role by však nefungovala bez té přesně opačné. Platí také, že čím větší extrém komplexu se projevuje v jedné roli, tím větší extrém se projeví v druhé.

A mimochodem, na komplexech je ještě jedna velice záludná věc. V okamžiku, kdy se na čistě nevědomé úrovni rozhodneme v dané roli zastávat slabou pozici, tlačíme toho druhého do té silné. Když chceme být silní, tlačíme druhého do té slabé. Nezřídka se tak stává, že i když na vědomé úrovni chceme být v partnerském vztahu tou slabou křehkou ženou, naše nevědomí to vidí jinak a podle toho jedná. Zejména pokud nemáme jinou roli, kde bychom mohly být silnou ženou.

Mohlo by se vám líbit

Kouzlo nedokonalosti aneb Proč nechtít perfektní děti

Někdy se také stává, že chtějí oba v páru zastávat tu samou pozici. Pak nastává problém a spolupráce či soužití příliš nefunguje. Stejně jako tehdy, kdy zastáváme příliš málo rolí na to, abychom mohli zažít obě polarity daného komplexu. A tak se stává, že ti, co se rozhodnou budovat jen kariéru, jednoho dne akutně zatouží po rodině. U žen často na sklonku věku, kdy je to biologicky ještě možné. A ti, co se rozhodli výlučně pro rodinu, se po pár letech doma vrhají na jakoukoli novou kariéru, a to i přesto, že třeba z ekonomických důvodů nemusejí vůbec pracovat. Jedna role nám „normálním“ lidem nestačí. Jasně, být manželkou, matkou, manažerkou a ženou dohromady a nezbláznit se z toho je obtížné. V životě ale opravdu potřebujeme zastávat více rolí. Zažívat se silní a rozhodní, slabí a zranitelní, vášniví a divocí, poslušní a podřízení, divocí a bez hranic. Je to jako střídání dne a noci.

Kariéra i rodina

Ne, neexistuje důvod, proč si volit mezi kariérou a rodinou. Však příběhů žen i mužů, kteří mají úspěšnou kariéru, ať už to pro vás znamená cokoli, i rodinu, je více než dost. Ono totiž mít úspěšnou kariéru bez rodiny není snadné. Rodina je zázemí, láska, zdroj naplnění, štěstí i energie, bezpečný přístav, kam se můžete vrátit. Ale také prostor pro projevení zmíněných opačných polarit některých našich komplexů.

Ano, i vy můžete být jako řečtí herci, a když si zase příště nasadíte masku manažerky, můžete i pod ní být stále ženou, matkou, dcerou a manželkou. Zkuste jen scénář svých rolí začít konečně psát sami. Hraní podle scénářů jiných – rodičů, prarodičů, učitelů nebo trenérů – už bylo dost, ne?

O autorovi:

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami a často pomáhá lidem měnit jejich scénáře a napravovat hříchy jejich rodičů. Je autorem blogu Je čas na změnu a čas od času pořádá semináře pro veřejnost o ženskosti, životní harmonii i dalších tématech. 

Mohlo by se vám líbit

O rodičích, kteří nemilují své děti a dětech, kterým se to podařilo přežít