Nedělní oběd s Karolínou: Každá cesta má cíl

Vyrůstala jsem v Děčíně v sedmdesátých a osmdesátých letech. Celou zimu nás tam dusil smog z blízkých hnědouhelných elektráren, ale jak nebe pročistil jarní větřík, z městečka mezi lesy a kopci se stal ráj. A my začali vyrážet na výlety. Moji rodiče jsou pohodáři, a tak se nezaměřují na výkon, ale na radost ze života. Díky tomu jsem si do dospělosti odnesla jeden milý zvyk - pořádný výlet se neobejde bez oběda v hospůdce. Na kopcích nad Děčínem jsme vždycky měli své oblíbené podniky, a věřte, že po třech hodinách chození po kopcích člověku fakt vyhládne…

Už dvacet let bydlím na jih od Prahy, a tak si hledám výletní restaurace hlavně tam, kam dokážeme dojít pěšky. Bohužel jsem postižena gurmánstvím, a tak jsem musela vzdát rázovitých hospůdek typu “nádražka”, protože mě nebaví jíst k vepřové přeslazenou moučnou kaši, která se bůhvíproč jmenuje “zelí”, ani knedlíky zvané “péřáky”. Restaurace, které doporučuji níže, jsou tak spíš z kategorie těch dražších. Beru to tak, že na výlet nejezdíme denně...

Kromě dobrého jídla hledám ve výletních restauracích ještě jeden atribut - měly by dávat jasně najevo, že děti jsou vítány. Děti vnášejí do života energii a neformálnost, a právě v takovém prostředí je mi veselo. Takže všechny mnou doporučované restaurace mají jak pěkné dětské koutky, tak i speciální (a levné!) dětské menu. Musím ale zároveň ujistit všechny, kdo to cítí opačně, že když si sednou na druhou stranu restaurace než je dětský koutek, ani o nezvedencích nebudou vědět.

Slowpec v Líšnici je hospůdka otevřená docela krátce, ale už si vysloužila velmi dobrou pověst. Její zvláštní název odkazuje na pomalost a pec, a z toho je asi jasná filozofie podniku - všechno se tu dělá pomalu, například v peci na dřevo, a také interiér a celková atmosféra hospůdky tomu odpovídá. Je to tu velmi venkovské, ale bez zbytečných serepetiček. Prostě dřevo, cihly a oheň v kamnech. Jídla jsou docela jednoduchá, třeba pomalu tažená hovězí kližka, ale chuť je božská. Vaše děti si tu místo umělých limonád dají nějakou domácí, třeba bezinkovou. Menu je krátké, což je dobře, majitelé si dost hlídají suroviny. Slowpec můžete spojit třeba s výletem do romantického trampského údolí Kocáby, a celá krajina na východ od Strakonické je nečekaně kopcovitá a divoká - kdo by to čekal, dvacet kilometrů od Prahy?

Zámecký had je restaurace francouzsko-italského střihu na dobřichovickém zámku. Naštěstí tu panuje naprosto uvolněná atmosféra - designéři se vyhnuli “zámeckým” atributům typu bílé ubrusy a naleštěné svícny, a místo toho vsadili na extravagantní modernu, která v nádherném starobylém interiéru vytváří takový sympatický tvůrčí chaos. Pokud máte před výplatou, dáte si skvělé těstoviny, ale když se budete chtít rozšoupnout, povede se vám to dokonale - třeba s konfitovanými kachními prsy, nebo s jehněčím na rozmarýnu. V létě se dá sedět na zámeckém nádvoří, kde se děti dokonale vyřádí. Ideální zastávka na cyklostezce kolem Berounky - ale pokud nejste zrovna sportovní typy, bude vám ke štěstí dokonale stačit vycházka po břehu řeky hned vedle zámku...

Lískovka v Mníšku pod Brdy je důkazem, že moje tipy jsou opravdu velmi regionální - tato restaurace totiž ještě nedávno sídlila v domku, ve kterém je dnes Slowpec. Lískovka je nejlepším místem pro aktivní sportovce - je součástí moderního a designově pěkného komplexu Esmarin, který zahrnuje i různé sportovní sály, wellness a tenisové kurty. Já tenis nehraju, protože se netrefím raketou do míčku, a tak mě tu zajímá hlavně jídlo. I tady se vychází z “pomalé” filozofie, takže se vám dlouho a pomalu zpracovávaná masa budou rozplývat na jazyku. Lískovka má krásný, jednoduchý, moderní interiér plný dřeva a prosklené stěny s půvabným výhledem na Mníšek - a také samostatnou, prosklenou hernu pro děti. Udělejte si výlet třeba na barokní Skalku, která je od Lískovky coby kamenem dohodil. V tamním klášteře bývají dobré výstavy.

Právě na Skalce je ostatně další příležitost, jak se skvěle najíst. Ve stánku přímo v areálu si můžete koupit za pár korun buřta a opéct si ho tam sami na ohýnku. V poměru “výkon/cena” je tato možnost opravdu oslnivá, protože místo je nesmírně romantické (a kdo by neměl rád opečeného buřta?)

A kam se chodíte najíst vy, když na jaře vyrážíte do přírody? Budu moc ráda, když do diskuse napíšete tipy - můžeme se tak navzájem inspirovat na cestách po Čechách i Moravě. Těším se i na tipy na obyčejné hospůdky, kde uvaří vepřo-knedlo-zelo tak dobré, jako si ho člověk vaří doma… Já se zanedlouho připojím s průzkumem situace v mém rodném kraji. Jaru zdar a dobrou chuť!