Na začátku to bývá bezstarostné: on zaplatí večeři, vy kino, o taxík se nějak podělíte, dovolená jde napůl. Člověk je zamilovaný, chce se ukázat v lepším světle, druhého potěšit, o to přece není, to teď nebudeme řešit... Až dokud kvůli nim nepřijdou hádky, rozchod, nebo dokonce problémy s úřady. „Zamilovanému člověku se těžko vysvětluje, že vztahy mají i prakticko-finanční rozměr a že jakkoli to teď nevypadá, pravděpodobnost, že vztah nemusí vyjít, je velká,“ říká finanční poradce Jakub Říha z IQMoney Consulting, který se specializuje na partnerské finance.
Jedna kasa nebo dvě?
Obzvlášť vztahy navazované v pozdějším věku nejsou tabula rasa. Každý už vstupuje do nějakého systému, včetně finančního - ať jde o majetky, úspory, ale také alimenty nebo dluhy. Proto je lepší o penězích mluvit hned, jakmile začne být vztah vážný. Čím dřív, tím méně nedorozumění a tím pozitivněji to oba budete schopni brát. Základní dohoda by se měla odrazit od jedné důležité myšlenky: finance jsou společná věc a je potřeba se o ně starat společně - ne je prostě nechat „nějak vyplynout“ nebo spoléhat na druhého, že se postará. Na začátku by podle Jakuba Říhy mělo zaznít (a ideálně byste to měli i někam zaznamenat), kdo vstupuje do vztahu s jakými závazky -výše výživného, délka placení, případně dluhy. Teprve na tom se dá budovat systém, který můžete adaptovat na změny, třeba když budete uvažovat o nové práci, budete se stěhovat nebo se rozhodnete pro dítě. První velká dohoda je, jestli budete hospodařit penězích s jednou částkou dohromady, nebo každý se svými. Jasná pravidla jsou důležitá, protože jinak má každý pocit, že dává víc. Jakub Říha doporučuje systém šesti účtů: jeden společný na domácnost, jeden společný spořicí a pak vlastní běžný účet pro každého partnera plus vlastní spořicí. „V penězích má být pořádek a přehled. Fungovat může i model,každý platí něco‘, pak ale musí být přesně dané, co to něco je - třeba on domácnost, ona jídlo,“ říká odborník. Partner se závazky by si je měl poplatit zvlášť. Do společného účtu s vámi byste pak každý měli vkládat určitou částku poměrnou vašim příjmům. Nejjednodušší je dělat to procentuálně, například každý odvést 50 % ze své mzdy do společné kasy, dalších 10 % na společné spoření nebo cíle, které jste si stanovili, a zbytek si nechat pro svoje vlastní potřeby, spoření a investice. „Když jsem šla na rodičovskou, měli jsme to tak, že po zaplacení partnerových závazků se všechny naše příjmy sečetly. Dvě třetiny šly do společného rozpočtu,“ vypráví osmatřicetiletá Hana. Z těchto peněz se platilo bydlení, energie, potraviny, hygiena i investice. Zbytek si pár rozdělil na utrácení v poměru 60:40 pro partnera, který dojížděl do práce, a tím pádem častěji chodil na obědy a podobně.