Přejít k hlavnímu obsahu
Rozhovory

Armádní veteránka Helena Sováková: „Neodkládejte slova jako mám tě ráda. Ve válce jsem pochopila, jak rychle může být pozdě.“

Helena Sováková (54), která loni zakončila svou dvacetiletou kariéru u Armády ČR coby hlavní armádní psycholožka, zažila mise v Iráku i v Afghánistánu a pomáhala vojákům i jejich rodinám. Svůj život mezi vojáky i v civilu teď popisuje v knižním rozhovoru Plukovnice lidských duší, jehož autorem je novinář Martin Moravec. Z knihy přinášíme exkluzivní úryvek.

Přidejte si Marianne do oblíbených na Google zprávách
Anonymous | 7. 12. 2025

Když jste odjížděla na svou první vojenskou misi do Iráku, měla jste strach?

Dlouho jsem si myslela, že ano, ale nedávno jsem se na to ptala dcery a ta mi řekla: „Mami, s tebou nebylo k vydržení.“ Ale ne kvůli strachu. Já se těšila! Letěli jsme v lednu 2007 a já celé Vánoce nemluvila o ničem jiném než o misi. Moje největší noční můra byla, že se mi těsně před odletem něco stane nebo jen blbě nastydnu a nikam nepojedu.

Ani na chvíli vás nenapadlo, že byste se z mise nemusela vrátit?

Napadlo mě to mnohokrát, ale moc jsem o tom nemluvila. Mysl jsem si nastavila tak, že všechno zvládnu, vrátím se, ale zároveň jsem tušila, že se to nemusí povést. A že možná dceru, manžela a maminku vidím při loučení naposledy. Jenže k čemu by mi takové úvahy byly? Člověk sice může ve válce umřít, ale stejně tak se nemusí vrátit z nákupu, protože ho cestou srazí auto. Každému z nás se dnes nebo zítra může stát cokoli, ovšem nemá cenu na to myslet, protože strach a stres zkracují život. Proto jsem při odjezdu neměla ani žádné velké proslovy. Každý den se snažím žít tak, že kdybych se jednou nevrátila domů, moji blízcí ode mě slyšeli všechno, co slyšet měli. Neodkládejme slova jako „Mám tě rád“ nebo „Je mi s tebou dobře“. Říkejme je teď, ne někdy, až bude čas. Jedna kamarádka se mě po návratu ptala podobně jako vy. „Tobě nevadilo nechat tu manžela a dceru?“ divila se. Budu upřímná: Nevadilo. Jako máma jsem samozřejmě byla smutná. Dceři bylo dvanáct, vrcholově běhala na lyžích a mě mrzelo, že propásnu její nejdůležitější závody. Kvůli tomu jsem několik nocí probrečela, ale jen sama, aby mě nikdo neviděl. Musím ale říct, že mi dcera odjezd neskutečně usnadnila.

Jak?

Pár dní před odjezdem mě objala, řekla, že je na mě hrdá, a že až jí z mise pošlu fotku, bude se chlubit před spolužáky. To jsem se samozřejmě rozbrečela taky. Ještě snadnější to pak bylo s tehdejším manželem, který byl sám voják z povolání, a už když jsem byla na výcviku, o domácnost se skvěle postaral. Na všechny závody jezdil s dcerou a měla od něj nejen psychickou podporu, ale i profesionálně namazané lyže.

To vypadá jako úplná idylka.

Byla – dokud jsem o úmyslu jet do Iráku neřekla mamince. S tou to málem seklo a dala mi hodinovou přednášku. Co mě to zase napadlo, co jsem za mámu a že strachy nezamhouří oči. Zároveň ale věděla, že se mnou nehne. „Ty se mě neptáš a jen mi to oznamuješ, viď?“ řekla na konci rezignovaně. Já jen beze slova kývla.

Mohlo by se vám líbit

Carmen Mayerová a Tereza Kostková: Dvě herečky, dvě generace a jeden recept na radost

Maminka a dcera, obě temperamentní herečky. Jak tohle může fungovat, řeknete si. Skvěle! Carmen Mayerová (81) a Tereza Kostková (49) nám v rozhovoru prozradily, jak nejraději tráví společný čas, co pro ně bylo důležité při výchově dětí a jaký je jejich recept na splín z dnešního světa. A schválně - uhádnete, která z nich jezdila v mládí stopem a která píše básně?
marianne.cz

Na misích jste pracovala jako psycholožka. Viděla i slyšela jste hodně. Svěřil se vám nějaký voják s problémem, který rozhodil i vás?

Bylo to v Iráku. Voják přišel po telefonátu s manželkou a měl slzy v očích. Řekla mu, že má rakovinu v posledním stadiu. Celý ten příběh byl strašný. Ten voják – říkejme mu třeba Mirek – se sesypal, a aby ho ostatní uklidnili, otevřeli PET lahev se slivovicí, kterou měli z domova. Nechtěli nic víc než podpořit kamaráda, který má dvě děti a umírá mu manželka. Neměli před službou, ale byli hluční a někdo je nahlásil. Velitelé rozhodli o jejich repatriaci, tedy návratu domů z mise, a mnozí z nás v tom cítili obrovskou nespravedlnost. Pár dní předtím se na základně opila skupina důstojníků, ale to se v tichosti přešlo. Mirek byl zničený a zlomený z manželčiny nemoci, ale i z toho, že zklamal jako voják. Vyhazov z mise bral jako selhání.

Copak nechtěl domů za manželkou?

Dobrovolně by ani nemohl. Voják slouží podle potřeby a z Iráku nebylo jak se dostat. Ale vím, jak to myslíte, a nevojákům se to těžce vysvětluje. Kdo má duši v armádě, má ji tam se vším všudy. A na zahraniční misi to platí dvojnásob. Jakmile jste z mise vyloučen, přijdete o závěrečné předávání medailí a zároveň máte obrovský šrám do budoucna. Manželku samozřejmě miloval, pořád o ní mluvil, ale v tu chvíli byl přesvědčen, že musí zůstat. Třeba i kvůli penězům, které vydělá a pak je zkusí použít na lepší léčbu.

Hodně jste pak pomáhala vojákům po návratu z misí. Ti občas trpí nočními můrami a jinými změnami chování. Změnil pobyt na misích i vás?

Změnil. V restauraci si nikdy nesedám k oknu, protože okno znamenalo střepy a tím pádem nebezpečí. Po návratu z Iráku jsem jezdila nakupovat ve dvě ráno, protože jsem nechtěla být mezi lidmi. Taky jsem měla noční můry, ve kterých byli mrtví, byly tam děti… Ale mám i zábavnou historku. Jestli zvukem něco připomíná letící raketu, je to auto, kterému bouchne výfuk. Když jsem se z Iráku vrátila, šla jsem doma ve Staré Boleslavi po náměstí a najednou se ze startující škodovky ozvala rána. S mužem jsme se vedli za ruku, já se mu vytrhla a skočila šipku za popelnice. Koukal na mě on i všichni okolo...

Víc než dvacet let jste strávila v armádě, tedy ve výrazně mužském prostředí. Měla jste to jako žena těžší?

Dlouho jsem si říkala, jak je to skvělé, ale pak jsem několikrát narazila. Musela jsem dokazovat, že umím ne stejně, ale víc než někteří kolegové, a přesto jsem si vyslechla spoustu poznámek. Takových, které jsou napoprvé vtipné, ovšem podvacáté už zabolí. „Dlouhé vlasy, krátký rozum“, byla jedna z těch typických.

To snad není vtipné ani napoprvé.

Dnes je moderní říkat, že se pracovní prostředí mužů a žen dávno narovnalo. Ale není to pravda. Už jen to, že na spoustu míst nevezmou ženu, které je třicet a ještě neměla děti. „Ta brzy zabřezne,“ říkával jeden můj bývalý kolega z armády a myslel si, jaká je to legrace. Pamatuju si hned několik případů, kdy si muži v armádě dovolili na ženu víc, než by měli. Někdy to bylo jasné sexuální obtěžování, které se ale ženy bály hlásit, protože šlo o jejich nadřízené. No a když už se ozvaly, reakce byla skoro vždycky stejná. „Nikdy ti to nevadilo! Myslíš, že ti teď někdo bude věřit? Tak jsi do armády neměla lézt.“
 

Info ikona

Co jste na vlastní kůži zažila vy?

S jedním velitelem opravdové peklo. Slýchala jsem o sobě, že jsem se určitě vyspala s nějakým generálem a že jsem svých funkcí dosáhla ne tím, co umím, ale protože jsem ženská. Říkal tomu kozí politika, což mě neuvěřitelně uráželo. Pomlouval mě, kudy chodil, postupně mě zadupával do země, a jak je náš mozek někdy geniální, v takových situacích nám úplně nepomáhá a já začala hledat chybu u sebe. Na poradách jsem seděla jako bez duše a jediné, na co jsem myslela, bylo, že se nesmím rozbrečet a udělat mu tak ještě větší radost. Držela jsem úsměv, ale uvnitř mě byla malá dušička. Budila jsem se ve dvě ráno a už jsem nemohla usnout. Přestože jsem jako psycholožka všechny učila, jak si s šikanou poradit, sama jsem byla ztracená.

Jak jste se z toho dostala?

Pomohly mi dvě věci. Za prvé představa, že bych tomuhle člověku dopřála vítězství. Za druhé jsem tou dobou už pořádala kurzy přežití, připravovala jsem vojáky na zahraniční mise a ti mi za to ve velkém chodili děkovat. „Bylo to skvělé,“ říkali a pro mě to byla obrovská vzpruha. Rozhodla jsem se proto postavit se svým strachům a sama se sebou jsem pracovala. Chodila jsem dřív spát, každý den jsem vyběhla se psy do lesa a myslela jen na to, jak je mi v tu chvíli dobře. Začala jsem přecházet velitelovy dvojsmyslné vtipy a mysl si nastavila tak, že mě čím dál míň urážely. „Vypovídají o jeho slabosti, ne o mně nebo mé práci,“ opakovala jsem si. Dnes jsem naštvaná ne na něj, ale na sebe – že jsem to neudělala dřív.

Aniž bych vám chtěl brát práci – je něco, co pro své duševní zdraví můžeme udělat my sami? Bez návštěvy psychologa?

S těmi nejjednoduššími a zároveň nejdůležitějšími věcmi můžete začít klidně hned. Říkám jim svatá čtveřice: pohyb, spánek, strava, vztahy. Dnes už je prokázané, že právě pohyb má na našem duševním zdraví největší podíl. Taková drobnost, a dokáže léčit i středně těžké deprese. A není vůbec nutné běhat maratony ani se hodiny mučit v posilovně. Třicet minut svižné procházky denně má na lidskou duši stejný účinek jako některé druhy antidepresiv. Ovšem je důležité, aby taková procházka nebyla MUSÍM, nýbrž CHCI. Dá se k tomu použít minuta vděčnosti. Jednoduché cvičení, které zvládne každý. Znamená to ráno se probudit a představit si, co budete ten den dělat rádi a na co se těšíte. Třeba že venku bude hezky. Nebo že si k snídani dáte své oblíbené latte. Nebo že na cestě do práce vystoupíte o zastávku dřív a projdete se na čerstvém vzduchu. Nic víc, jen taková drobnost. Jakmile takhle začnete každý den, váš pohled na svět se postupně změní. Bude čím dál pozitivnější, a vy tím pádem šťastnější. Samozřejmě jsou dny, o kterých víme, že nás nic pěkného nečeká. Tak si představím, jak si mezi poradami zalezeme s kolegyní do kuchyňky, uvaříme si kafe a deset minut si pěkně podrbeme. Ke stravě si stačí uvědomit jednu skoro až primitivní pravdu: jakmile tělo musí trávit těžká jídla plná cukrů a tuků, stojí ho to energii, která pak chybí jinde. Se spánkem už je to těžší, ale když si osvojíme techniku rychlého usínání a uvolnění obličeje, jeho kvalita se nám výrazně zlepší. Je to metoda, která byla vyvinuta a mnohokrát vyzkoušena u válečných pilotů. Ti také bývají unavení a potřebují rychle usnout, navíc často v hluku a po extrémním vypětí. Jde o postupné vědomé uvolňování obličejových svalů.

A už nám z té „svaté čtveřice“ zbývají jen vztahy.

S někým si popovídat, zasmát se, nebo se mu naopak svěřit je lék ze všech nejlepší. Ale dnes se dvacet procent mladých lidí cítí osaměle, a u seniorů nad osmdesát let je to dokonce polovina. Lidi spolu málo mluví, uzavírají se do sebe a pak mají duševní potíže. A nejen to. Dnes už je prokázáno, že dlouhodobá samota zvyšuje riziko předčasné smrti stejně jako vykouření patnácti cigaret denně.

Je něco, co jste se naučila v armádě a radíte to dnes svým klientům?

Nepoužila bych slovo radit. Rady klientům nedávám a dobrý psycholog by je bez výslovného přání klienta ani dávat neměl. Spíš společně hledáme různé pohledy na problémy a cesty, ve kterých klientovi bude líp. Zažila jsem spoustu vojáků, kteří byli úplně na dně a říkali, že už nemají sílu dál žít. Těm jsem ukazovala, co ukazuju i dalším klientům: že ve vší temnotě je na konci světlo, ke kterému můžete dojít. I když to nebude hned. Hodně ráda u toho maluju. Všude mám papíry a používám spoustu barev, aby člověk viděl, že ho ještě něco čeká a že to něco je veselé a barevné. Když takový člověk přijde popáté a prohlásí, že má zase chuť žít, dojímá to i mě. V takovou chvíli si řeknu, že moje práce má opravdu smysl.
 

Mohlo by se vám líbit

Z Brna až do Královské opery v Londýně. Dirigent Jakub Hrůša míří na vrchol světové hudby a svým dětem čte Hraběte Monte Christa

Od září působí jako hudební ředitel Královské opery v Londýně. Už nyní ale ví, že za tři roky bude stát v čele České filharmonie. Vést dva až tři orchestry naráz a do toho hostovat po celém světě je pro dirigenta Jakuba Hrůšu (44) vlastně běžné pracovní tempo. Jak se mu s rodinou žije v Londýně? Vede své děti k hudbě? A proč jim namlouvá vlastní audioknihy?
marianne.cz

HELENA SOVÁKOVÁ

Emeritní plukovnice, válečná veteránka a do roku 2024 hlavní psycholožka Armády ČR se narodila roku 1970. Vystudovala gymnázium ve Vimperku, VOŠ zdravotnickou v Brně a psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Do armády nastoupila v roce 2002 na pozici personalistky, poté působila jako psycholožka a od roku 2011 jako hlavní psycholožka. Zúčastnila se misí v Iráku (2007) a Afghánistánu (2010). Od září 2024 je v civilu, v soukromé praxi se věnuje tréninku manažerů, vrcholových sportovců a týmů, posilování odolnosti a mezilidským vztahům. „Kdo má duši v armádě, má ji tam se vším všudy. A na zahraniční misi to platí dvojnásob.“

KE ČTENÍ:

Kniha Plukovnice lidských duší je 6. knižním rozhovorem Martina Moravce, avšak prvním se ženou. A co o práci na knize řekla sama zpovídaná? „Celou kariéru psycholožky mám po ruce krabici s papírovými kapesníky. Podávala jsem ji vojákům, kteří za mnou chodili se svými starostmi, i příbuzným, kteří na misích o někoho přišli. Ale při vzniku této knihy jsem ji mnohokrát potřebovala sama. Budu ráda, když se knížka bude líbit a když si v ní čtenářky a čtenáři najdou něco, co jim pomůže. Protože když je člověk na dně a už nevidí světlo, neznamená to, že tam to světlo není.“ 

Článek vyšel v časopise Marianne pod původním názvem „Neodkládejte slova jako mám tě ráda“ v čísle 11/2025. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.

Zdroj článku
Marianne je i na sociálních sítích:
×