Cestovní deník Dana Bárty

Na kterou cestu nemůžete zapomenout?

Nemůžu a nechci zapomenout na žádnou, připomínám si je všechny, rád, schválně. I Argentinu, kde mi ukradli kompletně všechno fotografické nádobí včetně už nafocených dat, i indickou Kéralu, kterou jsem projel v autě s profesorem zoologie z trissurské univerzity, jeho ženou a dvěma dětmi po vánočních návštěvách jeho rodiny, přátel a diplomantů rozesetých po celé širé krajině, Peru, kde jsem se věnoval opravdu jen fotografování, Sungai Wain, bývalou stanici pro repatriaci orangutanů, kde jsem participoval na svém prvním seriozním tropickém výzkumu, opravdickou služební cestu do depozitáře entomologického muzea v nizozemském Leidenu, náměstí Jemma el Fna v Marrákeši, koncert já plus trio v Düsseldorfu, festival na Kypru, Illustratosphere v Rusku, detox v ekvádorském Guayaquilu, návštěvy ségry v irském Glenngariffu a ve španělské Tárbeně, soustředění s kapelou na Sardinii…. Tolik místa tu nemáte, abych to vypsal…

Co si s sebou nikdy nesmíte zapomenout, když jedete déle než na tři dny?

Dřív to byly peníze a kudla, dneska spíš platební karta a mobil. Dříve jsem vozíval i vařič, různý jiný pochystávky… Taky jsem jezdil spíš na trochu extrémní čundry a dneska jezdím fotit a zkoumat anebo v páru na dovolenou. Snad jedinou věcí, kterou jsem měl u sebe vždy za všech okolností od začátku cesty až do jejího konce, je cestovní pas. Jo, a ulitý jedny čistý suchý ponožky na zpáteční cestu, taký zvyk.

Co je pro vás exotika?

Asi dostatečně dostatečné neznámo nebo neobvyklo. Podnebí, krajina, typ lesů, polí, jídlo, lidi, jazyk a tak dále. Předpona “exo” se většinou užívá pro nějaké výrazné, vnější “mimo”, ergo jde i o zvyky, komunikaci, náhledy, přístupy, ne jenom kulisy. Takže vlastně svatební stůl na balkánském zapadákově může být větší exotikou než na Kanárských ostrovech stůl švédský, jestli si rozumíme. Prostě jinost, jinakost. Ale je pravda, že já mám “svou” exotiku spojenou s tropickými biotopy, případně s nudnými nespektakulárními obyčejnostmi – zkrátka jsem vyhraněný specialista, é, hm, nebo trochu snob, jak se to vezme.

Jakou dopravu preferujete?

Rychlou. Nebo ještě přesněji efektivní, dám normálka na poměr čas/cena/komfort, přičemž komfortem myslím spíš nemuset se tolik starat a přetahovat o zavazadla a nevstávat moc brzo ráno nebo jezdit na noc než typ polstrování sedačky a funkční klimatizaci… Což v překladu znamená, že nemám problém jet narvaným “public” autobusem z města do vsi a zpět, na korbě stopnutého pikapu ze vsi k lesu a zpět, stejně, jako nemám problém jet z toho lesa taxíkem rovnou na letiště, pokud mi to umožní být v tom lese o deset hodin dýl a pak jenom hodit bágly na pás a tralala! Velmi pomalu, opravdu trnitě se propracovávám k dopravě “vlastní”. Pár cest jsem takhle absolvoval – na něčem, co se podobá expedici, to vlastně ani jinak nejde – a bylo to skvělé. Můj řidičský průkaz ještě ani není vydán, jakkoliv jeho výroba už běží. Mám dojem, že pronajmout si někde nepříliš drahý vůz bude ono. A když jezdíme hrát, většinou jedu s chlapci autem než hromadnou, jakkoliv například Ostrava je vlakem skvělá… a tak dále.

Užíváte si nová místa, která návštívíte v rámci turné a koncertů? Nebo vidíte jen šatnu, pódium a případně hotelový pokoj?

Jojo, šatna, pódium, hotelový pokoj, restarurace, lobby – málo platný… Moc pamětihodností není tak veliká, aby mě vytáhla ráno k procházce náměstí. Tedy většinou, ovšem drtivou.

Jaká nejlepší/nejzvláštější jídla jste na cestách ochutnal?

Většinou jsou to náhody zcela mimo luxusní a vyhlášené restaurace a také trochu mimo hlavní turistické a gurmánské trasy, spíš domácí kuchyně, ulice, různé bufety, což samosebou může zahrnovat i to, že nejsem ani příliš vybíravý, ani žádný labužník, což ovšem ale na druhou stranu neznamená, že nepoznám jalové, odfláknuté, překombinované nebo ustrašené jídlo... Jenom zkrátka své vlastní krmení tolik neprožívám, jakkoliv si rád pochutnám, i když většinou prostě jenom jím, co je, když mám hlad. Nejlepší jídlo, když to tedy musí být, namátkou: ceviche de camarrón na nábřeží v Guayaquilu, s česnekem na kokosovém oleji smažené krevety na kapitánské lodi flotily lovců krevet v laguně u nikaragujského Monkey Pointu, Phó Bó ve velmi místním stravovacím zařízení ve vietnamském Nam Cat Tienu, postsvatební lasagne někde u Milána, rychlokvašené zelí na terase rodinného domu v arménském Idjevanu, vánoční sambhal podle Tris Kakkassery, čerstvý ananas na lodi přeplouvající ranní Lake Toba, například, čímž vším významně naznačuji, že je dost důležité, v jaké celkové atmosféře a s kým na cestách ochutnáváte ta potenciálně nejlepší jídla. Jako nejzvláštnější bych doporučil ságovou moučku, což je, hm, v podstatě škrob s celulózou, smísenou s vodou a vytvarovanou do tyčinek vytvrzených sušením nad ohněm. Jako jediná potrava zabalená na šestnáctidenní pochod nevlídným lesem a rozbahněnými poli od vsi ke vsi poslouží v kombinaci se zmíněným pochodem co opravdu efektivní dieta, skutečná očista.

Jak se změnili vaše preference ideálního dovolené, když vám bylo dvacet, a dnes?

Vlastně jsem se jen trochu zklidnil, ztichnul, vyprofiloval a zpohodlněl, úměrně k věku. Už mě to tak jako nehoní tolik z místa na místo, nechci všechno najednou, prokoukl jsem krásné vyhlídky, přehlížím všechno tradiční s přírodou v souladu žijící původní, dokážu se zříci nepohodlí stanu promáčeného horským deštěm. Spíš tak jako na nějakém obyčejném, spíše prázdnějším místě pozoruji se svou milou cvrkot, který by jistě cvrkal dosti stejně, i kdybychom jej nepozorovali, to celé ideálně na vzdálenost poctivé procházky od lesa s říčkou a co nejdále od hostelu se spojenými backpackery všech zemí. Raději s vlastní koupelnou. Raději déle na jednom místě. Dvě až tři hvězdy, hvězdičky. Zkrátka all exclusive!

Stalo se vám někdy, že jste se na dovolené bál?

Ale jo, spíše o někoho. Když ochoří nebo se nevrací, jak slíbil. Ale občas se bojím i o sebe, to patří k věci, nebojácní často dojdou konce rychleji, tím pádem se jejich geny tolik nešíří, é, jo, když je večer, skoro noc a já se potkám s divnými lidmi se zbraněmi. Když se motám po lese a opravdu zjistím, že opravdu nevím, kde jsem. Když se změní počasí a nachytá mě opravdu nevybaveného. Když mám v kapse trošku marihuany a vojenská hlídka začne filcovat autobus. Když mě vzbudí brblající potok, co zní jako hlasy. Když přepadnou farmu, kde spíme, a někdo nám přitom prostřelí auto z půjčovny, to se pak bojíte, že to budete muset zacálovat. Nebo že to, co jste právě nafotili a považujete za geniální, se vám nějak záhadně vymaže z paměťové karty...

Co jste se v jiných zemích naučil?

No, trošku španělsky jsem se naučil... Opravdu mám dát takové ty chleby o dvou kůrkách nebo to, že ani zdaleka nejsem tak zajímavý a důležitý, jak to někdy v Praze, dejme tomu, na tiskové konferenci vypadá? Nebo, že města jsou si tak nějak všude znepokojujícně a venkovy tak nějak všude uklidňujícně podobné? Nebo, že se tady máme jak prasata v žitě, kukuřici i pšenici? Tak jo!