Ví se o vás, že milujete vlčí máky. Je to kvůli symbolice válečných veteránů z 1. světové války?
Ano, přesně tak. Já se ale nezajímám jen o období první světové, ale zejména druhé světové války. Často čtu příspěvky Eduarda Stehlíka a moc ráda se dovídám věci, které jsou tak hezky a poutavě popsané, a navíc faktograficky doložené. V červnu jsem měla tu čest zpívat v Lidicích svoji písničku Kloboučky pampelišek, kterou jsem napsala pro parašutisty a všechny, kdo bojovali za naši vlast.
Ve dveřích jsem se potkala s vaším tatínkem. Je hezké, že vám teď po bouračce chodí pomáhat.
Pomáhala mi celá rodina. Máme hezké vztahy, i s bráchou a jeho rodinou. Jsem ráda za to, jak nás naši vychovali a že jsme pospolu. Pro mě je rodina nejdůležitější. Rodina a láska. A to, aby člověk dělal, co ho baví.
Rodiče ale nebydlí v Praze, že?
Dřív žili ve Voticích, odkud pocházíme, teď trávíme hodně času na chalupě v Příbrami. Tam jezdím odpočívat a psát.
Obvykle nemáte moc volných okýnek v kalendáři, teď jste ale musela veškeré aktivity přerušit. Jaké to pro vás je?
Teď mám prázdných okýnek spoustu! Hlavně jsem ale opravdu šťastná, že tady jsem. Moc mě potěšila zpráva, kterou mi namluvila kolegyně Nikol Kouklová. Sama měla ve dvaceti těžkou bouračku a řekla mi: „Dášo, já si od té doby nenechám nikým vzít svůj den. A užívám si ho na sto procent. A jestli mi někdo vyčítá, že jsem workoholik nebo že bych měla být taková anebo maková, je mi to úplně jedno. Užívám si život tak, jak chci já a jak mě to baví.“ Mluví mi z duše! Navíc díky tomu, že mám teď volno, jsem napsala hudbu k písničce Jane Eyre. Čili odpočívám s dobrou myslí a aktivně. A jak jen to půjde, chci absolvovat pár koncertů. Třeba na zámku v Chyši, kde mám svůj recitál Čím dál tím víc z písní ze svého repertoáru a z repertoáru Hany Hegerové.
Stihly jste se poznat osobně?
Ano. Přišla do Národního divadla na Dobře placenou procházku, po představení si mě nechala zavolat a zeptala se, kde mě vyhrabali. Odpověděla jsem, že v Semaforu. A ona – no jo, Suchý, ten má čuch na talenty. Úplně mi vyhrkly slzy! Druhý den přišla na můj recitál do Semaforu a radila mi, jak mám pracovat s kostýmem nebo se světlem. Bylo to hezké, nasmály jsme se při tom. Jen škoda, že jsem byla tak mladá. Dnes bych třeba měla chytřejší otázky.
Necháte si radit, nebo máte spíš tendenci radit druhým?
Vždycky jsem byla žák, který rád naslouchá radám starších a moudřejších. Ale pak jsem si všimla, že někteří mě chtějí předělat k obrazu svému, a na to už jsem ve čtyřiceti alergická. A proto jsem napsala písničku Hleď si svýho. Je to moje osobní manifestace toho, že fakt už nechci, aby mi někdo radil. Asi si lidi pouštím až moc blízko. Udělám pro mnoho lidí spoustu věcí, když vím, že jsou fakt hodní. Ale už se nechci nechat zavést.
Zavést?
Ano. Někam, kde fouká zvláštní vítr, kde cítím divný chlad. Už chci jít na slunce.
Hlídáte si, aby vám druzí pomoc opláceli?
Teď zrovna mi moje nejlepší kamarádka Inka napsala, ať se taky nechám chvíli hýčkat. A ať se naučím přijímat, že nemůžu pořád jenom dávat. Takže asi si to nehlídám. Ale kdybyste se pořád hlídala, svazovalo by vás to. Jsem typ člověka, který pomáhá automaticky, byla jsem tak vychovaná. Vždycky jsem pomáhala babičce Růžence na poli, když byl výběr brambor, a když se sušilo seno, vzala jsem hrábě a šla na to s dědou. Dokonce mi přijde normální, že mamce pomáhám do kabátu. Připadá mi to hezké a vedu k tomu muže, hlavně ty mladší. Když mi někdo chce dát květinu, poděkuju a ráda ji přijmu, stejně tak když mi někdo přisune židli. Potřebuju mít kolem sebe gentlemany.
Jak to ty muže učíte?
Když učím na gymplu a někdo řekne – co?, mám chuť odpovědět jisté sprosté slovo. Místo toho poznamenám: „Říká se prosím.“ A nesnáším, když někdo někoho šikanuje nebo se někomu směje. Pro mě je blbeček ten, kdo se posmívá nebo ubližuje. Takhle studenty vychovávám a fungujeme docela hezky.