Přejít k hlavnímu obsahu
Rozhovory

„K partnerovi potřebuju vzhlížet,“ říká v rozhovoru Jana Krausová

Info ikona
Jana Krausová

Až mi bude 68, chtěla bych vypadat, mluvit a žít jako Jana Krausová. Tahle herečka je totiž plná energie, má úžasné charisma, smysl pro humor – a spoustu plánů.

Pořád platí, že jste životní optimistka?

Teď na tom tedy musím hodně pracovat. Mám výhodu, že dělám věci, které mě baví, ale samozřejmě mě trápí, co se děje na Ukrajině. Tím spíš, že tam mám hodně přátel. Člověk si musí vytvořit vlastní svět a mít pořád nějaký program, aby se z toho trochu vymanil a nepodléhal zmaru. Naše představení v divadle Studio DVA jsou teď hodně postavená na tom, aby nás i diváky trochu rozveselila a povznesla. Lidé mají dost trablů, takže chtějí spíš odlehčená témata a komedie.

Kdybyste měla vybrat jednu, která by to byla?

Velká oddechovka je Goldoniho Poprask na laguně, klasika. To si vysloveně užíváme a na představení je to vidět. Vynikající je i sólové představení Elišky Balzerové Můj báječný rozvod. A také mám ráda představení O lásce, hru Philippa Claudela ze současnosti. 

Co, případně kdo kromě divadla vás teď zaměstnává?

Mám dvě čerstvá vnoučata, od obou synů, ale nezbývá mi na ně tolik času, kolik jsem předpokládala. Od mladšího syna Adama mám už dva vnuky a teď mají třetího syna, Juliana. Bude mu rok.

Zase kluk!

Je to krásné, ale je to samozřejmě rodeo. Když přijedu na chalupu, Julian se na mě chvíli usmívá, ale pak začne toužit po mamince, a je zle. Esterka, první Davidovo dítě, už chodí, ale hlavně – jaký má výraz! Připadá mi, že holky jsou v mentálním vývinu rychlejší. Julian je kus chlapa, ale ještě má miminkovský výraz, takový malý buddha. Ale Esterka, to je osobnost. Všechno sleduje s vážností a zaujetím. I jinak je hodně opatrná, nevrhá se do všeho, jak jsem byla zvyklá od svých kluků. To byli divoši, takže docházelo i k úrazům. Esterka si taky ráda prohlíží obrazy, je zkoumavá. Je zaměřená na detaily, ať jde o zvířata, obrázky nebo obrazy.

To musíte mít coby výtvarnice radost!

To mám. Esterka je prostě holčičí. Kdežto kluky užije na fotbal a řádění, potřebují vzrůšo a aby s nimi někdo dováděl. Táta jim vždycky slibuje – když budete hodní, bude mučáníčko. A pak bojují, byť třeba polštáři. To pro Esterku není. Ta má ráda, když jí něco ukazujete a vysvětlujete. Ale temperamentní bude, protože po prababičce má maďarskou krev. 

I její rodiče jsou temperamentní, to jsem měla možnost poznat při loňském partnerském rozhovoru.

To tedy jsou, těžce. Ale Esterka je spíš klidná, i když taky se dokáže se ozvat. A být ostrá.

To má po mamince, ne?

To ano. Ale Sára to bez problému přizná. Vždycky říká – já se nedám.

Jak spolu vycházíte?

Dobře, aspoň doufám. Já se tedy taky nedám, a když to na mě někdo zkusí, má smůlu. Nikdy jsem ale nerozuměla fórům o tchyních, protože moje tchyně Božena Krausová byla skvělá. V mnoha ohledech je mi vzorem, vedle mojí mámy. 

Například?

V přístupu k životu. Měla jsem ji jako druhou mámu. Moje maminka je skvělá, spoustu věcí mám po ní, ale Božena mě taky nesmírně obohatila. Byla rázná a statečná, vychovala pět dětí ve velice složitých podmínkách. V naší rodině vždycky byly silné ženy. I babičky a prababičky. 

Mluvíte o nich s evidentní láskou.

To jo. Když jsem byla malá, máma musela vydělávat, a tak se mi hodně věnovala babička. Četla mi pohádky a já ji trochu terorizovala, protože byla baculatá. Byla velmi laskavá, takový anděl, a já byla dost živé dítě. Takže jsem si na ni vymýšlela, že by měla cvičit a líčit se. Jednou jsem ji namalovala červenou rtěnkou a šly jsme do parku. Ona absolutně nebyla ten typ, vůbec se nemalovala, takže na ni ostatní babičky koukaly jako na zjevení. Přesto si to ode mě pokorně nechala líbit, chudinka. Nebo jsem ji vzbudila brzo ráno a babi, budeme cvičit. Stála jsem tam a dirigovala – á dva tři, dva dva tři. A babička cvičila. Milovala jsem ji bezmezně. Pořád dokola mi četla pohádky. Někdy už bylo pozdě a ona u toho klimbala. A já říkala – ne, počkej, jak to bylo, jak ona přišla do toho lesa, přečti to ještě jednou. 

Jaká jste ještě byla jako holčička?

Všechno mě zdržovalo. Špatně jsem jedla, protože mi to bralo čas na zajímavější aktivity. Sedět u stolu, to byla muka. Zato žvýkačky, ty jsem milovala. Největší poklad pro mě byly takové ty placaté, voňavé, žluté z ciziny. Když jsem s dalšími puberťáky točila mládežnické filmy s režisérem Karlem Kachyňou, jednou si všiml, že žvýkám. Úplně vedle kamery ztuhl, řekl – on mluvil jadrně – „pr-del, pr-del“ –, šel skrz všechny až přede mě – a ven s tím!

Jací byli v pubertě vaši kluci?

Zvlášť Davídek se hodně odlišoval, a asi právě proto chtěl být úplně stejný jako ostatní. Zapadnout do davu. Ale nikdy nám to neřekl, držel si to v sobě. Byl introvertní, měl svůj svět, ale chtěl vypadat, oblékat se, mluvit tak jako ostatní. A strašně mu lezlo na nervy, že znají tátu. V podstatě se za to styděl. 

V pubertě?

Já myslím, že celý život. Chtěl se zařadit do davu. Ale to se mu nepodařilo, protože on je opravdu naprosto svérázný.

Tak vy jste taky výrazná osobnost.

Já byla spíš extrovertka, ale stydlivá. Nejdřív jsem vůbec nechtěla slyšet o tom, že bych hrála divadlo nebo ve filmu. Zkusila jsem to, až když mě vybrali ve škole. Byla jsem opravdu velmi živé dítě a měla jsem touhu všechno si vyzkoušet. Nic mi nedělalo problém. Jediné, co mě hodně mrzí, je, že jsem se nenaučila na žádný nástroj. Bohužel mám ve vínku netrpělivost, to mě na sobě štve. Mrzí mě to, protože hudba je pro mě nade vše, úplné mystérium. Dostane mě ze všech splínů. Poslouchám všechno, co je dobré, snad kromě techna. Mám ráda jazz i klasiku, rock a starý beat, moje mládí. 

Takže David má muzikálnost po vás?

Tomu stačí, že si vybrnká, co chce. Hudbu cítí naprosto bezvadně. Ale asi se jí mají věnovat lidé, kteří se zklidní, useberou a dokážou se na to úplně soustředit. Já se umím  plně soustředit, když vyrábím něco z hlíny – často jsou to detailní věci, které vyžadují preciznost. To mi dělá dobře. Ale jinak mám ráda volnost, a to u nástroje nejde. 

Stárnout se dá příjemně, když to nemáte v hlavě. Jde o způsob myšlení.

Jste úžasně akční. Představovala jste si to takhle, když vám bylo třicet nebo čtyřicet? 

Když mi bylo třicet, byla jsem v šoku z toho, že už jsem stará. A že už se nemůžu vymlouvat na to, že ještě nemám rozum. Třicítka mě vyděsila, přiznávám. Pak už mi to bylo skoro jedno. Ta přibývající čísla jsou odporná, ale já se na to necítím. Mojí mámě je 93, a když jí bylo kolem osmdesátky, řekla mi – víš, Jani, já se mentálně vůbec necítím stará. Na úřadech mám pořád pocit, jako když na sobě mám řádkované punčocháče se scvrklými koleny a na nohou jarmilky a stojím na poště u přepážky. Připadá jí, že nedokáže reagovat dospěle. Doma, ve svém, je ovšem máma velmi energická. Stárnout se dá docela příjemně, když to nemáte v hlavě. Jde o způsob myšlení. 

Jde tedy o to, jak to má člověk nastavené přirozeně, nebo že si to tak vědomě přenastaví? 

Jak si to uděláte, takové to máte. A taky – je zhoubné, když se člověk užírá a pořád se něčím trápí. To je pak stárnutí nepříjemné, je to vlastně smutný život. Ale když si to zakážete a berete všechno tak, že to tak mělo být, a že co vás nezabije, to vás posílí, jen tak něco vás nezaskočí. 

Nebo jen na chvilku.

To ano. I já mám občas všeho dost, ale vždycky mě to rychle přejde. 

Co si v takovou chvíli řeknete?

Když mám pocit, že se mi stala nespravedlnost, neživím v sobě hořkost ani ukřivděnost. Ono to pak totiž narůstá a můžete se zablokovat. Tíží mě spíš to, co vidím kolem. Jako by na mě padl balvan, začne mě tlačit žaludek a cítím tíseň, když vidím, jak jsou lidé po pandemii smutní a zdecimovaní. A to jsou. Nechci vypadat přecitlivěle, ale vždycky jsem měla silné sociální cítění, ostatně kluci to pro mně zdědili, hlavně David. Když vidím lidi v nouzi, všechno se ve mně sevře a oslabí mě to. A když se něco děje dětem a bezmocným lidem, deptá mě to tím víc. Nejhorší ze všeho je bezmoc. 

Jak překonáváte osobní těžkosti?

Musí se jít dál a všechno odpustit. Vždyť život ještě nějakou chvilku potrvá, tak proč si ho kazit tím, že v sobě budu živit křivdy? Vím ale, že to není samozřejmé, že to někteří lidé zkrátka neumějí. Ale ubližují si.

A možná si to ani neuvědomují.

Někdy i ano, ale řeknou vám – mně to nejde, pořád to ve mně sedí. Pak je třeba jít na psychoterapii. Nebo do přírody, změnit prostředí – nadechnout se, odjet mezi jiné lidi. 

Jenže sám sobě člověk neuteče.

To ne, ale může získat nadhled. I když teď je to těžké – jen co skončila pandemie, začali se lidé bát krize a budoucnosti. Učí se šetřit, uskromnit se. Moje máma vždycky říká – já jsem na to připravená, už jsem takhle žila, mě to nezaskočí. Ale mladé, kteří na to nejsou zvyklí, to může psychicky porazit. Zvlášť pokud pro ně hmotné statky byly na prvním místě. 

Maminka je i po devadesátce stále soběstačná?

Je křehká, ale ano, je soběstačná. A hlavně jí to pořád myslí jako mladému člověku. Když jí zavolají známí, žasnou, že zní jako mladá holka. V poslední době jí hlava už jede jinak než tělo, ale pořád ji zajímá spousta věcí. Sleduje přírodopisné pořady, koupila jsem jí počítač a už bez něj nemůže být. Graficky si upravuje fotky, baví ji to.

Vy sama vypadáte naprosto úžasně. Čtenářky by jistě zajímalo, co pro to děláte.

Pravidelně nic, v tomhle jsem nespořádaná. Ale samozřejmě se sebou musím něco dělat. Chodím ke kamarádce Ivance Pokorné na kosmetickou kliniku Formositas. Dělají skvělé masáže a ošetření, ale není to žádné invazivní upravování. To se mi nelíbí. Ty ženy jsou pak všechny stejné, je to jako maska, poznám to na dálku. Při hraní je navíc miminka zásadní.  

Jak často na kliniku chodíte?

Jsem lajdák, vypravím se tam, až když je nejhůř nebo když jsem hodně vyřízená. Kromě toho jsem nedávno objevila krásné místo – Silky Salon, který je v Krakovské hned naproti divadlu. Pracují s luxusní japonskou kosmetikou Sensai. Je to přírodní, jemňounké, hedvábné. Namasírují vás, udělají kosmetiku, je to relax. Je to oblíbený salon i mezi mladými ženami včetně hereček. Jinak to ale dost odbývám, jen se tedy večer snažím odlíčit, aby pleť dýchala. Někdy ale zapomenu, když jsem tak znavená, že úplně omdlím do postele. To pak ráno vypadám jako stoletá želva. Tyhle stavy jsem mívala už jako dítě, leckdy jsem usnula skoro v chůzi. Já jsem totiž měla tolik představ a v noci jsem si v pokojíku kreslila, a takhle to pak dopadalo. Je ale fakt, že z divadla jsem rozjetá, nabuzená a štve mě, že mám i chutě.

A dáte si něco?

Právě že nechci, a moc se na sebe zlobím, když se neuhlídám. Nevadí mi dát si něco lehounkého, vývar nebo jinou polévku. Ale jakmile jdeme po představení s nějakou společností do restaurace a já si dám plnohodnotnou večeři, ráno je mi těžko.  

A co alkohol?

Občas s někým ochutnám dobré víno nebo si připiju, ale jinak nepiju. Nejen že mi to nechutná, ale taky je mi pak špatně. Jako mladá jsem i kouřila, chtěla jsem si připadat dospěle. Ale brzy jsem zjistila, že mi po tom taky není dobře, že jsem pak celá rozechvělá, a nechala jsem toho. 

Před časem jste prohlásila, že váš třetí muž bude ten nejvtipnější. Už se objevil? 

Tohle jsem trošku přehodnotila. Teď je pro mě důležitější, aby byl partner hodný, důvěryhodný a spolehlivý. Ovšem když máte po boku takové dva partnery, jako jsem měla já (Jana Krause a Karla Rodena – pozn. red.), a s kaž­dým strávíte dvacet let, je to těžké. Oba byli osobnosti, byla s nimi legrace a měli velké ego. Ale já si nedovedu představit, že bych měla muže s malým egem. K partnerovi přece musíte vzhlížet, a musíte mít pro co vzhlížet. Musí vám z něj spadnout brada. Když to tak není, jsou to spíš náplasti. Taky není důležité, jestli je někdo vzhledově interesantní. Rozhodně ale nejsem rezignovaná. Jen si říkám, že je lepší žít si svůj svobodný život. Jsem svobodomyslný člověk. 

Zkrátka shazujete zátěž.

Ano. A dávám si pozor, aby nepřišla další. Potřebuju, abychom byli s partnerem naladěni na stejnou notu a vzájemně se doplňovali.  

Jaký typ humoru vám sedí?

Nemám ráda humor na úkor druhých. Naopak blízký mi je černý a absurdní humor. V tomhle si nejvíc rozumím se svými kluky. Někdy se smějeme a ostatní na nás jen koukají a vůbec se nechytají. 

Při takovém souznění pro vás muselo být těžké, když vylétli z hnízda.

To ano. Kluci mi navíc hodně důvěřovali a svěřovali se mi. Když bylo Adamovi asi sedmadvacet, nějaký mág mu řekl – už musíš přestřihnout pupeční šňůru, a symbolicky ji přestřihli. To mě tedy mrzelo, já bych ji radši nepřestřihávala. A taky mě mrzí, když holky někdy řeknou, že jsou kluci závislí na mámě. To právě vůbec nejsou – jsou samostatní a já na ně nejsem nijak nalepená. Ani bych si netroufala moc jim do čehokoli žvanit. Ale zase když se mi něco nelíbí, klidně jim to řeknu. Nebojím se. Sdílení s dospělými dětmi je moc fajn. A když jsou k němu ochotné a pořád k vám cítí důvěru – co víc si přát?