Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

Tereza Brodská: „Každý vztah může být hezký i po letech.“

Info ikona
Tereza Brodská

Tereza Brodská (54) ví, o čem mluví: se svým manželem, fotografem Herbertem Slavíkem, je už 28 let. Jaké těžkosti museli překonat, co – nebo spíš kdo – jim teď dělá největší radost a jak se Tereze psala kniha o její mamince Janě Brejchové?

Rozhovor jsme si domluvily po natáčení a znělo to tak, že jste velmi zaneprázdněná žena…

Zaplaťpánbůh mám teď tolik práce jako už dlouho ne a to je dobře. Práce je pro mě totiž lék na chmury a starosti. Včetně toho, jak na člověka dopadá, co se děje ve světě.

Trápíte se tím hodně?

Dopadá to na mě ve dny, kdy jsem doma a sleduju zpravodajství. Práce mi jako jediná pomáhá. Člověk ale musí být pragmatický, racionální a nepropadat hysterii a panice. Je potřeba brát věci tak, jak jsou. Takhle vycvičená jsem díky svým kamarádkám lékařkám, ty stojí pevně nohama na zemi. Už devět let jsem ve správní radě dětské chirurgie v Motole, kde se léčí děti od narození až do osmnácti let. Když mám tendenci propadat chmurám, je dobré na chvíli zajít kamarádkou na službu, vzít si bílý plášť a obejít ty maličké pacienty. Hned vidíte, kde jsou skutečné hodnoty, a přestanete se zabývat blbostmi. Snažím se být pragmatik, ač jsem herečka, za což se dodnes ne přímo stydím, ale do kolonky povolání nepíšu herec, ale svobodné povolání. Existují totiž daleko důležitější povolání a já jsem promrhala šanci mít takové, na které bych mohla být opravdu hrdá. Bohužel jsem se na to dostatečně nesoustředila.

Lákala vás medicína nebo veterina, že? Na takové povolání byste byla hrdá?

Určitě. Když se po revoluci otevřely soukromé veterinární kliniky, na jednu jsem docházela a dlouhá léta jsem tam pomáhala. Naplňovalo mě to, nacházela jsem v tom smysl. Lékařům by se podle mě měli všichni klanět a já jsem moc ráda, že mám kamarády z tohoto oboru. Zatímco herectví disponuje citlivými, senzitivními osobnostmi, medicína je racionální. To mi imponuje. Možná i díky tomu dokážu v extrémních situacích, na rozdíl od svého okolí, zachovat chladnou hlavu.

Napadá vás příklad takové situace?

Rok a půl jsem kvůli práci odkládala operaci zánětu tlustého střeva. Dá se to bez ní vydržet dlouho, jenže jste na antibiotikách, občas je týden dostáváte v nemocnici do žíly, jste na bezezbytkové stravě a pořád si opakujete – vydržím, vydržím. A pak najednou víte: už to nevydržím. Ujal se mě úžasný profesor Zavoral, ředitel Vojenské nemocnice v Praze, a konstatoval, že to je na operaci. Předal mě panu docentu Bělinovi a ten mi dal termín za několik týdnů. Tak jsem řekla – pane docente, zítra. Už jsem jenom přežívala. Nechtěla jsem se dál trápit a taky jsem před sebou měla hodně práce. A tak pan docent řekl – dobře, přijďte pozítří. Překvapilo mě, že operace byla závažnější, než jsem čekala, a tím spíš jsem vděčná, že jsem byla v rukou právě těchto lékařů a Vojenské nemocnice, kde všechno běží jako na drátkách. Navíc jsem obrovský fanda do armády, před lety jsem dokonce chtěla jít do aktivních vojenských záloh. Se současnou ministryní obrany Janou Černochovou jsme kdysi plánovaly několikadenní pochod s vojáky. 

Kdy jste sympatie k armádě pocítila poprvé?

Když jsem slavila čtyřicáté narozeniny, v deset večer za mnou přišlo pár přátel z těchto kruhů a řekli – my si teď na chvíli půjčíme tvého muže, abychom mu vzali míry na neprůstřelnou vestu. Za půl hodiny totiž odlétáme do Afghánistánu, v utajení. Manžel tam za nimi později letěl a několikrát se na české vojenské základny vracel, aby fotograficky zdokumentoval tamní život. Vznikla tak Hrdost a odvaha, jedna z nejemotivnějších knih, které jsem kdy měla v rukou. Od té doby mě to téma hodně zajímá, hlavně problematika vojenských veteránů. Málo se ví, jak špatně se pak v civilu začleňují do běžného života, že nemůžou najít důstojné povolání a s jakými dalšími problémy se potýkají oni i jejich rodiny. Abych se dozvěděla víc o posttraumatickém syndromu, spojila jsem se s psychiatry z Vojenské nemocnice. Dětská chirurgie by už mohla docela dobře běžet i beze mě a tohle vnímám jako další téma, na kterém by se dalo pracovat. 

Jak se cítíte v bílém plášti? Je to svého druhu role?

Vždycky si připadám hrozně důležitá, velmi mě to uspokojuje. A okamžitě mám výčitky, proč nedělám raději tohle! Baví mě celý ten proces, mám třeba radost, když můžu jít ráno na lékařské hlášení. 

Do Motola docházíte také za maminkou. Jak na tom teď je?

Pořád stejně, je to setrvalý stav. V Motole je už asi pět let. Má dny, které jsou fajn, někdy je i velmi vtipná. Teď se konečně chystáme ukázat jí už roční vnučku. Během pandemie byl zákaz návštěv, takže ji ještě neviděla. Mimochodem o covidu se už moc nemluví, ale on tu pořád je, a docela dost. Sama jsem člověk, který lékaře poslouchá, mám za sebou třetí dávku očkování a myslím, že je chyba, že tohle téma šlo najednou stranou. 

Jsem ten typ, co muži říká: ne, prosím tě, nežehli si to triko, to je úplně trapné, žehlím já!

Chystáte se za maminkou všichni, celá rodina?

Nemůžu o tom moc mluvit, protože syn se snachou si chtějí zachovat anonymitu. Ostatně ani já jsem syna Sama nikdy nevystavovala na odiv. Poslední fotka se objevila v jeho osmi letech a pak až ve dvaceti. Všichni se mě ptali – co ten tvůj malý chlapeček, a já se smála, že už mu je přes dvacet. Ale jsem zvědavá a těším se. Mám nejkrásnější vnučku, jakou jsem mohla mít. Někdy mě, přiznám se, trochu mrzí, že se s ní nemůžu pochlubit. Ale naprosto respektuju přání rodičů, tím spíš, že jsem byla taky taková. 

Co vás přimělo založit si Instagram?

Naše holky ze Slunečné. Máme společný chat na WhatsAppu, kde sdílíme fotky, píšeme si, jak se máme a co děláme, a když tam holky dávaly odkazy na Instagram, nepustilo mě to dál. Tak jsem si ho založila taky a teď si říkám, jaká je škoda, že tam nemůžu to nádherné dítě dát. Je to úžasná, veselá holčička, skoro vůbec nepláče. Jsem opravdu přešťastná. Musím ale podotknout, že už jsem dvojnásobná babička – dcera mého muže z prvního manželství má dvouletou dcerku. Žijí ale ve Vídni, takže je vídám málokdy. 

Vlastní vnučku vídáte často?

No jasně. Ale nejvíc se v hlídání osvědčil můj muž, protože já jsem babička, která pořád točí. Manžel je v tomhle fantastický, hrozně rád hlídá a jezdí s kočárkem. 

Hlídáte u vás doma, nebo u nich?

Většinou u nich, anebo jdeme vozit. Ale nikdy ne na dlouho. Řídím se intuicí a ta mi říká – nemluvte rodičům do výchovy, absolutně nikdy. Já do ní ale ani mluvit nemusím, protože se mi moc líbí, jak snacha i syn k výchově přistupují. Obdivuju je a zpětně vidím, že jsem byla mnohem úzkostlivější. 

Syn se stal tátou poměrně brzy, v šestadvaceti, že?

Ano. Jsou spolu už spoustu let, to mi připadá úžasné. Kéž by to nebyla výjimka, ale pravidlo.

Vypadá to, že u vás stála rodina vždycky na první místě…

Rozhodně. Ale to jistě souvisí s tím, že jsem měla dětství hodně poznamenané různými peripetiemi, včetně toho, že mě vychovávala nejstarší sestra mojí maminky. Možná jsem si podvědomě říkala, že takhle to nechci. Píšu o tom v knize Moje máma Jana Brejchová, která vyjde na konci června.

Gratuluju! Napsala jste ji sama? To musela být spousta práce!

To byla! Hlavně s fotografiemi a rešeršemi. Chtěla jsem tou knihou vzdát hold mamince a její filmografii, ale samozřejmě se tam mluví i o soukromí. Napsala jsem ji formou rozhovoru mezi mnou a maminkou, a to na základě našich skutečných hovorů. Je na každém, aby si udělal obrázek o tom, co bylo dobré a co ne, z jakých důvodů se co dělo. Ale když někomu předáte miminko v šesti týdnech, vezmete si ho zpátky ve druhé třídě, dítě pak pět let žije s tatínkem a maminkou v domečku s pejskem a potom ze dne na den přesídlí k novému partnerovi své maminky, tak to všechno jsou věci, které s člověkem citově zacloumají. Ale věřím, že co vás nezabije, to vás posílí. Pro mě to byla obrovská škola, velmi mě posílila. Díky tomu jsem taková, jaká jsem. Není ze mě rozmazlený froc, jsem si vědoma hodnoty rodiny. Taky už jsem s manželem dvacet osm let. Jsem přesvědčená, že rodina je  základ. A že je úplně jedno, jestli se rozvedete, když jsou děti malé, anebo čekáte, až budou dospělé. Naopak čím jsou děti starší, tím víc potřebují mít pocit hnízda, zázemí. Znám lidi, kterým bylo třicet, když se rodiče rozvedli, a byl to pro ně životní šok. 

Něco se tím zboří.

Pocit jistoty, stability. Rodinné hnízdo je zkrátka potřeba udržovat. Můj tchán a tchyně jsou spolu přes šedesát let. Jemu je osmdesát pět, jí osmdesát a jsou vitální a naprosto úžasní. Takhle bych to chtěla mít.  

Ale udržovat manželství za každou cenu smysl nemá, ne?

Myslím, že pokud po sobě neházíte talíři, dá se na každém vztahu pracovat a každý vztah může být hezký i po tolika letech. Když jsem teď byla od prosince vyřazená z provozu, znovu jsem si uvědomila, jak báječné je mít po boku takového muže. Je mi nesmírnou oporou, nejen psychickou, ale i prakticky. Pětkrát denně venčí psa, luxuje, dělá veškeré domácí práce, které mám teď zakázané. Je důležité, že vás partner podrží v těžkých chvílích a že se na něj můžete spolehnout. A to jsem typ happy housewife a do té doby jsem nesnášela, když manžel dělal cokoli v domácnosti. 

Máte to takhle nastavené?

No jasně. Chlap nemůže luxovat nebo vytírat, to není chlapské. Nejsem vůbec žádná feministka. Jsem ten typ, co muži říká – ne, prosím tě, nežehli si to triko, to je úplně trapné, žehlím já! 

A za současné konstelace vám to nevadí?

No, ze začátku jsem lehce trpěla. Ale jsem po těžké operaci a jinak to nejde. Manžel teď má velmi náročnou práci a já ho obdivuju, že to při ní všechno zvládá, a ještě jezdí nakupovat a ptá se mě, co má přivézt.

Staral se i o syna, když byl Sam malý?

Úžasně. A to tehdy šéfoval fotooddělení Mladé fronty Dnes. Každé ráno i večer musel na poradu, a přesto jsme se ob noc střídali. Vstával k Samovi a přebaloval ho. A musím ocenit, že syn jde v jeho šlépějích, jsem na něj velmi hrdá. Takového tátu, jakého má naše vnučka, bych přála každému dítěti. I takovou mámu.

To jsou ty dobré vzory. Ráda bych se ještě vrátila k vaší knize. Jak dlouho jste na ní pracovala? A musela jste se odhodlávat? Jistě je tam řeč i o citlivých věcech.

Můj muž na některé situace reagoval tak, že to je ohromně vtipné. A já se u toho rozplakala. Někdy to bylo absurdní. Ale chtěla jsem zmapovat maminčin život od dětství až po moment, kdy nastoupila do nemocnice, a leccos uvést na pravou míru. Musím upřímně říct, že se mi to nepsalo lehce. Ale je to kniha o mamince, já jsem naprosto upozaděna. Maminka si vždycky přála, aby vyšla fotografická kniha jen s popisky. Mně ale připadalo, že by to byla škoda, protože jsme spolu vedly dlouhé dialogy. Hlavně v době, kdy byl Sam malý a jezdila jsem s ním na Kokořínsko za Jirkou Zahajským a za maminkou. 

V knize jste v roli té, která pokládá otázky?

Ano. A maminka odpovídá. Je tam spousta fotek, některé měly v archivech špatné popisky, při srovnání s maminčinými deníky časově neseděly, takže jsem musela všechny informace pracně dohledávat a ověřovat. Ale přineslo to i vtipné momenty.

Například? 

Třeba jsem našla dva zcela odlišné popisy maminčiny schůzky s Josefem Škvoreckým. Ona psala, jak do bytu, kde žila s Milošem Formanem, přišel nějaký pán, vypadal jako ouřada, divže neměl klotové rukávy, a ona mu řekla – knihovna je o patro výš. A pak si vyhledáte rozhovor s panem Škvoreckým a ten říká – otevřela mi ona, hvězda! Je velmi vtipné dát to dohromady. Psaním i dohledáváním jsem strávila rok a půl. Přiznávám, že mě to nekonečné ověřování dat pak už moc nebavilo. 

Zazlívala jste někdy mamince, že vás odložila k sestře?

Říká se, že vztah k matce se tvoří od narození do pěti šesti let. A to jsem byla u mámy Blanky, táty Ládi a jejich dvou dětí. A ty jsem brala za svoji rodinu. V knize je samozřejmě názor mé maminky, ona to obhajuje, já to nekomentuju. Maminka nikdy moc nefungovala ani jako babička, máma Blanka ano. Byla se mnou do konce života, i táta Láďa. Myslím, že z toho, co zazní v knize, je patrné, co cítím.

Teď na jaře taky uplynulo dvacet let od smrti vašeho tatínka. 

Asi jo.

Vidím, že vás to samotnou překvapilo.

Víte, já jisté věci podvědomě vypouštím. Některá data a události.

S tatínkem jste měla vřelejší vztah, že? Čím jste si byli blízcí?

Asi pragmatičtějším viděním života a světa a tím, že pro nás bylo velkou hodnotou zachování rodiny. Maminka byla emotivní a řekněme pudově založená. Oproti tomu tatínek byl racionální intelektuál, velice vzdělaný, sečtělý a pořád se chtěl dovzdělávat. S oblibou říkal – mám hrozně rád děti, ale až od chvíle, kdy hrají šachy. Něco na tom je. Kdyby se mě někdo zeptal, komu bych se chtěla podobat, řekla bych, že tátovi.

V čem?

V tom, jak uctíval rodinu, jak byl vzdělaný, jak se pohyboval v intelektuálním světě. Byl noblesní a velkorysý. V tomhle se mám ještě dost co učit… Tedy, takhle otevřený rozhovor jsem nedělala už hodně dlouho.

Tak to je mi ctí. Vracíte se někdy k tatínkovým dopisům?

Mám jich dost. Tatínek byl známý tím, že neměl rád přímý konflikt. Takže psal dopisy. Adresoval je řadě lidí, například Jiřině Jiráskové, a ke konci života se velmi zajímal o politiku, a tak psal otevřené dopisy, které byly zveřejňovány v médiích. Já mám na rozdíl od tatínka ráda, když se problémy řeší verbálně a hned. Kolikrát jsme u něj s bráchou strávili nádherné odpoledne nebo večer, dívali jsme se na fotbal, pekli moravské klobásy a měli jsme pocit úplné idyly. A za tři dny nám přišel dvacetistránkový dopis o tom, jak jsme nevychovaní, nepokorní, jak bychom měli správně žít a uspořádat si hodnoty. Koukali jsme na to s Markem jako blázni. Ale jinak bych chtěla žít jako táta.

Jen ty konflikty raději řešíte z očí do očí, aby nevzniklo nedorozumění.

Právě. Jsem velmi upřímný člověk. A zjistila jsem, že už jsem dost stará na to, abych se zamotávala do milosrdných lží. Takže už raději říkám všechno na rovinu i s tím rizikem, že to může mít negativní důsledky. Je mi 54, už si to snad můžu dovolit. 

Jak se v těch 54 letech cítíte? 

Pokud jde o psychiku, zasekla jsem se v nějakých osmatřiceti. Ale čím jsem starší, tím jsem otevřenější k lidem, to mám taky po tatínkovi. Maminka to neměla ráda, byla uzavřená a nerada komunikovala s lidmi, a tatínek přesně naopak. Ten šel do prodejny a na potkání vyprávěl, že jsem měla dvojku z matiky. Tohle na sobě v poslední době pozoruju – někdo mě zastaví na ulici, že jsem se mu líbila ve filmu nebo seriálu, a já hned – to je moc hezké, děkuju, a odkud vy jste? Opravdu mě to zajímá, je to milé a obohacující. Jsem k lidem čím dál otevřenější.  

Člověk je s postupujícím věkem víc uvolněný asi i proto, že je víc v pohodě sám se sebou.

Přesně. Jedna věc je fyzická stránka: to ráno vstanete a jste šťastná, že jste z té postele vůbec vylezla, nebo z ní vylezete za půl hodiny. Ale po psychické stránce jsou to samé změny k lepšímu.

Zdroj: Autorský článek