Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

David Koller: Muzika mě pořád drží

Info ikona
Koller

Jeho hity formují už několik generací a on sám přiznává, že si při koncertech musí občas dávat pozor, aby se při vzpomínce na okolnosti vzniku svých písniček nedojímal. S hudebníkem Davidem Kollerem jsme probrali jeho zálibu v létání, pěstování vína i rodinný život na trase Mikulov-Praha.

Eliška Vrbová | 23. 10. 2023

Nedávno jste vydal klip k písničce My jsme se chtěli, kde pilotujete vrtulník. Létáte často, nebo spíš výjimečně?

Moc často ne, ale licenci si chci udržet. Při natáčení jsem si udělal takový letecký den, byla tam se mnou i moje žena, která taky pilotuje.

Nebojí se?

Bojí, úplně stejně jako já.

Čeho se nejvíc bojíte? Zodpovědnosti, výšky?

Zodpovědnosti. Kdybyste se bála výšky, tak byste lítat nemohla. Helikoptéra má tu výhodu i nevýhodu, že můžete ve kterýkoli okamžik letět, kamkoli si zamanete – nejen dopředu, nahoru a dolů, ale i dozadu a zpátky nahoru. Když už jste ve vzduchu, tak je to dobrý, ale při startu a přistání, navíc když třeba fouká nebo se vítr točí za nějakou halou, kde potřebujete přistát, to už musíte umět ovládat.

Dostal jste se někdy při létání do nějaké vážné situace, kdy jste nevěděl, jak z toho ven?

Dělám všechno pro to, abych se do takové situace nedostal. Lítám fakt málo, jsem spíš takový hobbista. Oni vás trénují, abyste věděla, co dělat, kdybyste se náhodou do té situace dostala. Takže většinu přistání, na která vás školí, dělají tak, že vám odpojí motor a vy autorotací, volným pádem dolů, roztočíte vrtuli na takovou rychlost, že vrtulník plachtí a pak se opíráte o vzduch, který jste nacpala pod tu helikoptéru, letíte tím, a až si řeknete, že je to tak akorát, tak to otočíte přímo proti směru letu. Tím se to zastaví a vy dosednete na zem. A to je celkem adrenalin.

Mohlo by se vám líbit

Klip, který jsem zmínila, je složený hlavně z obrazů české krajiny. Jaké máte pocity, když ji vidíte shora?

Nejradši bych se na každém tom kopci zastavil a prohlédl si to. V Českém středohoří, kde jsme točili, jsou takové útvary z čediče, na kterých rostou krásné traviny, nedá se tam zasít ani řepka, ani nic jiného. Je to fakt pěkné.

Ale nějaká řepka v tom klipu byla.

Tu jsme nabarvili na modro, aby tam nebyla jen žlutá. Ale na těch kopečkách je kus normální hezké přírody. Helikoptéra bývá z letadel nejníž, létá se mezi 150 a 300 metry, takže všechno vidíte jako na dlani.

Co dalšího je pro vás taková radost nebo relax jako létání?

Měl jsem motorky, auta, to všechno jsem jako správný chlapec miloval, ale víceméně mě to přestalo bavit. Motorky úplně, i když mám jeden motokrosový závoďák, ale nejezdím na tom, protože těch úrazů bylo tolik, že mi to stačilo. Ten opojný pocit na pár chvil, když jedete kdovíkolik, je sice fajn, ale za to rozbití úst to nestojí. A autem můžete chvilkama jet rychle, ale to jste jednou nohou v kriminále a druhou v hrobě. Když byl covid a měl jsem volno, tak jsem toho využil a nechal jsem si opravit motorkový koleno a rameno. Jinak bych na ty operace asi nikdy nešel.

Pohybujete se ještě v Mikulově, nebo už jste úplně přesídlil zpátky do Prahy? Už víckrát jste v rozhovorech mluvil o tom, že budete dům v Mikulově prodávat.

Jsem tam pořád, ale už míň. Teď jsou tam spíš moje dospívající děti, což mě mírně irituje, protože bych to chtěl prodat předtím, než to zapálej.

Dějou se tam nějaké mejdany?

Sousedi mi občas říkají: „Šli jsme spát o půlnoci, a ještě tam teda řádili.“

Mohlo by se vám líbit

Máte velkou rodinu. Jak často se vám povede sejít se pohromadě, když děti jsou na Moravě a vy v Praze?

Nejstarší syn má svoji rodinu, s tím se vidím docela často, protože hraje s mými kapelami. Pomáhá mi se spoustou věcí. No a s těmi prostředními kluky se teď vidím míň, ti studují v Brně, ale jednoho sunu do Prahy. Výjimečně tu jsou o víkendu. Spíš za nimi se ženou jezdíme na víkendy do Mikulova. Máme to takové rozkročené mezi Moravu a Čechy.

Co z Mikulova vám v Praze nejvíce chybí?

Když ráno otevřete dveře a podíváte se na Svatý Kopeček, tak se nemusíte koukat ani na teploměr, ani do mobilu, jaké je počasí – hned to vidíte. Je to taková luxusní chaloupka, máte tam všechno, ale musíte se o to starat, to je ta nevýhoda. Ten pozemek je dlouhý, je tam vinohrad, stromy, jsou tam záhony, které se zalévají, to všechno vyžaduje nějaký čas. Ta vzdálenost, když to nevyužíváte, je na víkendy dlouhá.

To je pak na ten vrtulník, ne?

To byl taky původní záměr, proč jsem si ty papíry udělal. A taky jsem měl takovou romantickou úvahu, že budu lítat na koncerty, ale to je spíš blbost, protože k tomu si musíte sehnat ještě něco, kam ten vrtulník dáte, a někoho, kdo vám ho bude v noci hlídat. Kdybych ten dům měl do hodiny od Prahy, tak bych si ho nechal. Takže se asi budu poohlížet po něčem, co je blíž.

A co váš vinohrad, o ten se staráte?

Ten patří k tomu a stará se o něj Dominika Černohorská z vinařství Plenér. Těším se na letošní víno, bude takové nahořklé. Ona říkala, že vůbec nemá cenu to sortovat podle odrůd, je to všechno možné.

Myslíte cuvée?

To je hodně velký cuvée. (smích) Je to starší metoda, říká se tomu Ryšák a dělá se to u nás na Moravě už dlouho.

Jak moc se na výrobě vína podílíte?

Sbíral jsem to s nimi, byl jsem u lisu, kde se hrozny oddělují od stopek, pomáhal jsem jim a pak jsem to byl párkrát ochutnat. Připadá mi to trochu romantické, je to hodně práce a děje se to ve sklepech, které mají historii – ty na Pálavě jsou minimálně ze 17. století. Je mi to sympatické.

Co vás ve vinařském světě nejvíce překvapilo?

Každý rok je víno jiné. Třeba je zrovna hezké léto, viděno očima vinohradníka, a v září začne pršet. Mají to za týden, dva sklízet, prší, je vlhko, chytne to nějakou plíseň, všichni kolem toho běhají. O biovinařích se z legrace říká, že stříkají jenom v noci, aby to nikdo neviděl, všichni kolem toho šílejí, aby jim to neshnilo. A příští rok je to zase úplně jinak, zase se něco děje třeba na jaře.

Jaké víno máte rád? Které vás v poslední době oslovilo?

Mám rád přirozeně kvašená vína. To, co všichni většinou pijeme, jsou vína, kam se dávají umělé kvasinky, říká se tomu řízené kvašení. Ne že by se o to nemuseli vůbec starat, ale je to prostě jiná technologie a mým chuťovým pohárkům vyhovuje ta starší metoda, kdy to tam naházíte a musíte kontrolovat, kdy je to hotové, aby vám to nezkyslo. To mi přijde větší vzrůšo než ta průmyslová výroba.

Mohlo by se vám líbit

Přes léto jste měl hodně koncertů, někdy dokonce dva v jeden den. Připravujete se na ně i fyzicky, abyste je zvládnul? Máte nějakou svoji rutinu?

Po dlouhé době jsem na stará kolena zase začal cvičit v „potírně“ 3D fitness gym a je to perfektní. Pokaždé se navíc rozehrávám na bubny nebo ještě před koncerty chodím do zkušebny a cvičím. A rozezpívávám se. Kdybych se nerozezpíval, tak bych měl problém zazpívat 4 či 5 koncertů za sebou.

V pořadu Ikony Kamila Střihavky jste mluvil o tom, že chodíte do kryokomory. Pomáhá vám to právě na hlasivky?

Pomáhá, je to výborný vynález. Vymyslel to nějaký švédský doktor, tělo vlastně dostane šok, protože když je to přes minus 100 stupňů, tak už to nevnímá jako chlad. Taková zima nikde nebyla, aby si to organismus mohl vyzkoušet. Ono to spíš trošku pálí, jste tam jenom pár minut, ale má to na tělo dobrý vliv.

Jaký jste z toho měl pocit, když jste tam šel poprvé?

Šok. Zmrznu! Ale každý se pak směje, když vyleze, mám pocit, že tělo ví, že přežilo vlastní smrt. Máte z toho radost, i když nechcete.

Jak často tam chodíte?

On tam má jít člověk aspoň čtyřikrát, aby vůbec zjistil, že to funguje, napoprvé to nic moc neudělá. Máte pak trochu červenou kůži, musíte si zajezdit na kole nebo se prostě nějak hýbat stejnou dobu, jakou jste tam byla, abyste se dostala na těch 36,8 stupňů, nebo kolik běžně člověk má.

Máte někdy pocit, že vás koncerty spíš vyčerpávají, nebo vás naopak nabíjejí?

Je to stimul, člověk se snaží něco sdělit, nebo možná spíš udělat dobrou náladu, a když vidíte, že se vám to podařilo, tak vás to strhne taky.

Stane se vám někdy, že se při koncertě dojmete?

Občas se mi to stává.

V jakých situacích?

Když se zaberu do vzpomínek na nějaké okolnosti, které jsou v textech. Ale člověk to nesmí moc prožívat, protože pak když část hlavy přesunete někam jinam, můžete zapomenout text.

Mohlo by se vám líbit

A to, že publikum zpívá, zná písničky od A do Z, na vás taky nějak působí, nebo na to už jste zvyklý?

Ano i ne, pochopitelně některé písničky už jsou tak profláklé, že víme, že to lidi zpívají s námi, tak je to třeba nechám chvíli zpívat, aspoň si trošku odpočinu. (smích)

Zmínil jste, že v kapele s vámi hraje váš syn Adam. Jak vám to funguje? Nemáte někdy ponorku, když se vídáte tak často?

Zeptám se ho, ale já ne. Je to fajn, nikdy by mě nenapadlo, že budu hrát se svým synem v kapele, že mi bude oporou a já třeba zas jemu.

A další děti jdou taky hudební cestou?

Zatím ne. Cpal jsem je do toho, ale rodičovství napůl, když to ten bývalý partner v dětech nepodporuje, tomu moc nepomáhá. A je to taky určitá alchymie, musí mít učitele, který jim to přiblíží tak, že to pro ně začne být přijatelné, a ne že jenom mlátí do klavíru, aby to měly za sebou. Já jsem klavír taky tehdy nedal, musel jsem si najít svoje nástroje.

Adam žije s dcerou Kamila Střihavky. Jaké to je, když se propojí dvě rodiny hudebníků?

Že bychom se sešly dohromady obě famílie a zpívali, to ještě neproběhlo. Ale je to dobrý podnět. 

Umíte si představit koncertovat ještě třeba i za dvacet let? Jako Rolling Stones…

Do sta. (smích) Stouni už taky hrajou skoro do sta, mám pocit. Snažím se dělat nové věci, to mě u muziky drží. Kdybych měl hrát jenom staré písničky, tak by mě to asi tak nebavilo. Ale že bych si něco plánoval, to teda ne. Pokud to zdraví dovolí, tak je to v pohodě, a kdyby člověk nebyl zdravý, tak co by tam dělal. Možná tak nějakou šňůru po eldéenkách.

Mohlo by se vám líbit
Zdroj článku