Denisa Barešová: „Život chci žít, ne přežívat.“

Potkáváme se na začátku roku, a tak mě napadá, jestli jste si dávala nějaké novoroční předsevzetí?

Vůbec ne, od toho už jsem upustila. Je to toxický zvyk. Někoho sice může namotivovat, ale myslím, že nadělá víc škody než užitku. Několik let jsem si dávala nějaké úplně nesmyslné předsevzetí, které mě napadlo, a bylo to zbytečné. Člověk na sebe vytvoří strašný nátlak, že musí něco z gruntu změnit. Přitom už přece víme, že nejlepší změny jsou takové, které se dělají krůček po krůčku – když se do života zapojí postupně, je to udržitelnější a člověk tak jednoduše nespadne zpátky. Pro mě jsou přelomový bod moje narozeniny v polovině prosince. Hodně rekapituluju, jak jsou Vánoce, tak všechno zpomalí, odpočívám, cítím nějaký přerod, ale nevztahuje se to k 1. lednu. Nový začátek vnímám spíš na jaře. Když chce člověk udělat změnu, může ji udělat hned a nemusí čekat na konkrétní datum.

Na Instagram jste loni v den svých 27. narozenin psala, že máte telefon plný smutných, nepříjemných, bolestných a temných selfies. Zaznamenáváte si takto svoje nálady?

Když byl ještě covid, tak jsem jednou přijela domů a měla nějaký velký splín. Pamatuju si, že jsem se odlíčila, koukala jsem na sebe do zrcadla a říkala jsem si, že vůbec nevypadám jako já. Že mám nějaký zvláštní výraz ve tváři a nevím, co se to děje. Tak jsem si to vyfotila. Zajímalo mě, co si o tom budu myslet další den. Nebo jestli tam bude nějaký rozdíl, když se vyfotím třeba za měsíc. Mám v mobilu takovou složku selfies a někdy, když mě to napadne, tak se vyfotím. Můžu pak pozorovat, jak se můj výraz ve tváři mění, jak já se měním. 

Z popisku té narozeninové fotky vyplynulo, že pro vás byl uplynulý rok v mnohém těžký…

Je to tak, byl strašně těžký. Stran války i dojíždějícího covidu, a k tomu jsem měla špatné období, kdy jsem měla hodně práce a byla jsem totálně vyčerpaná. Našla jsem fotku, kde sedím na nemocniční chodbě po natáčení, protože jsem byla hrozně nemocná, ale musela jsem přesto každý den točit. Dělali mi v nemocnici testy, strčili mi nějakou hadičku do nosu a já jsem vyčerpáním omdlela. Vzali mi krev a poslali mě na chodbu, abych tam počkala na výsledky. Psala jsem mámě, že jsem tam, a poslala jsem jí tu fotku. Když jsem se na ni dívala za pár dní a viděla ve své ruce scénář, došlo mi, že je přece úplný bizár být na pokraji sil a deset minut potom se učit text na další den. Minulý rok byl těžký nejen pro mě, ale pro spoustu lidí. Válka se mě hodně dotkla a dotýká dosud. Byl to jeden ze zlomových momentů v mém životě, kdy jsem si uvědomila, že musím umět požádat o pomoc nebo něco přehodnotit. Zároveň měl ten rok ale i nádherné momenty. Pro mě je těžké bojovat s tíhou a často ve věcech nevidím naději, ačkoliv se hrozně snažím. Prostě mi to nejde. Je důležité si i v takových dobách připomínat dobré věci a žít z nich. To neznamená, že ty špatné zastíráme, ale že se jimi nemůžeme pořád přiživovat. 

Špatné období, o kterém mluvíte, bylo hlavně kvůli tomu vyčerpání, nebo tam byly i nějaké další věci?

Když hodně pracuju a jsem fyzicky vyčerpaná, tak se to okamžitě projeví na psychickém stavu a trvá mi dlouho, než se z toho dostanu. A to se stalo na přelomu léta a podzimu, kdy jsem točila druhou sérii Kukaček a zároveň celovečerní film s názvem Její tělo o skokance do vody, která se později stane pornoherečkou. Je to podle pravdivého příběhu Andrey Absolonové z přelomu tisíciletí. Moje role sice nebyla titulní, ale i tak byla náročná. Toho, abych točila dvě velké věci naráz, jsem se vždycky chtěla vyvarovat. Bohužel shodou různých okolností a špatnou komunikací se to stalo a dopadlo to přesně tak, jak jsem nechtěla. Ale pak jsem si řekla ok, je to tak, jak to je, musím to prostě dát. 

Role z prostředí vrcholového sportu asi vyžadovala fyzickou přípravu…

Té jsem se věnovala třeba půl roku, ale bývala bych na to potřebovala větší klid. Zkoušela jsem v divadle, měla jsem premiéru, do toho jsem točila. Pořád jsem se jen vyčerpávala. Chtěla jsem dělat všechno na sto procent, ale výsledky na mně nebyly moc vidět, protože moje tělo bylo permanentně unavené. Ačkoli bylo léto a měla jsem za sebou dovolenou s kamarádkami, do natáčení jsem nastupovala unavená. Jeden týden vás z náročného roku nevytrhne, člověk se nemůže naodpočívat dopředu. Z vyčerpání jsem šla do ještě většího vyčerpání a dopadlo to tak, že jsem skončila v nemocnici. Nevím, jestli to bylo vyhoření, jestli vůbec na to vyhoření byla nějaká energie, už to bylo spíš fakt jenom permanentní vyčerpání. Práce mě nebavila, byla jsem z ní nešťastná. Přála jsem si, aby mě bavila, abych na ni měla energii, ale vůbec jsem ji neměla a už tam byly i momenty, kdy jsem nevěděla, co se děje. Vlastně jsem zvědavá, co v těch Kukačkách bude, protože mám natáčení vytěsněné. Nepamatuju si ho. Teď už vím, že mi to za to nestojí, takhle se ta práce dělat nedá. Už nikdy se do takového stavu nechci dostat. Když je člověk vyčerpaný a omdlévá, tak na tom není vůbec nic obdivuhodného, naopak je to celé úplně špatně.

V jednom období jste tedy hrála sportovkyni a zároveň postavu těhotné Marcely v Kukačkách. Jak si filmaři poradili s tím, aby vaše postava v obou případech působila věrohodně?

Já se sportu věnuju pořád, posledních deset let jsem hodně aktivní, ale když se svléknu do spodního prádla, tak mi nikde nevylézají svaly, nemám sportovní typ postavy. To bych musela hodně zhubnout a dovést tělo do extrémů, což už jsem si jednou vyzkoušela a rozhodně to nebylo nic dobrého. Nebudu si kvůli tomu kazit zdraví. V rámci přípravy jsem hodně plavala, běhala a posilovala. Doteď mám strach, jak to vlastně na kameře bude vypadat, bojím se, aby nebylo směšné, že jsem tomu věnovala tolik, a výsledek nebude vidět. Třeba jsem na sebe moc přísná, ale vím, že jsem udělala maximum. U postavy Marcely v Kukačkách jsme v podstatě jenom zvětšovali břicho. To udělalo samo o sobě dost. Kromě toho jsem měla trochu menší oblečení, než je moje normální velikost, aby to vypadalo, že jsem trochu větší. Navíc jsem od první série nabrala svalstvo. Možná to nakonec dohromady fungovalo dobře.

Myslíte, že je přístup mladé generace herců k objemu práce jiný oproti té starší? Odešla jste z angažmá ve Švandově divadle částečně i kvůli tomu, abyste měla více času...

Dřív se ta práce nedělala v tomhle tempu. Některé produkce si myslí, že jste stroj. Když se jednou dvě produkce spolu domlouvaly na mém natáčecím plánu, tak vymyslely třeba to, že bych měla natáčení do šesti do rána a v osm už by mě vyzvedávali na další plac z druhého projektu. Mně přijde fascinující, že si někdo vůbec dovolí to takhle naplánovat. Prostě to zkoušejí. Naštěstí moje agentka řekla, že tohle v žádném případě, že musím mít aspoň jeden den v týdnu volno, a že jestli mě chtějí zmrzačit, tak se to hodně rychle stane a pak nebudu moct točit vůbec. Teď dostáváme navíc i scénáře se zpožděním, takže se na roli člověk nemůže připravit, nasát postavu a jít tam s jistotou. Dělá se toho čím dál tím víc za den, aby se ušetřily peníze a čas. Neštve to jenom mladé, štve to i starší, ale není moc jak se tomu bránit, protože jsme všichni nahraditelní. Vždycky bude někdo, kdo to za vás vezme, protože čeká na svoji příležitost. Nejsme namyšlení, jen tu práci chceme dělat s radostí, s energií, v klidu a chceme do toho dát co nejvíc. Jako herci permanentně pracujeme s tělem a s duší a takhle je to za mě neudržitelné. Ale jsou lidi, kteří to úplně v pohodě zvládají. Já to respektuju a vlastně obdivuju, ale já to bohužel nejsem. Vlastně bohudík – já chci život žít, a ne ho přežívat. Což v téhle době znamená vydělávat rozumné peníze, abych měla na nájem, abych si mohla v klidu jet odpočinout na dovolenou – a to ještě neživím rodinu a děti. 

Možná to souvisí s celkovým trendem u mladých lidí, že víc dbají o své duševní zdraví…

Určitě na to dbáme víc, aby duše byla v klidu. Lidé, co jsou třeba o dvacet let starší, vůbec nepobírají a ani nevidí tu rychlost, kterou my v sobě máme. Svět je chaos a my o tom chaosu díky sociálním sítím dostáváme každou vteřinu nové zprávy. Lidský mozek, duše ani tělo na to nejsou nastavené, jsme tím vším brutálně zahlcení, takže je jasné, že je pak víc úzkostí, depresí, panických atak, nejistot, vyčerpání a vyhoření. Zároveň to ale musíme nějak chytat, protože trendy se mění strašně rychle a člověk jinak snadno zaostane. Jasně, můžete nemít sociální sítě – já nad tím, že si je zruším, přemýšlím každý den. Ale když byly volby, bylo pro mě důležité vidět, co se děje, protože se to dělo rychlostí blesku a já chtěla být v obraze. Věci ohledně války jsem ale musela na nějakou dobu úplně vypnout, protože už jsem to nezvládala. Válka v téhle době je pro každého ještě děsivější v tom, že o ní máme permanentně informace.

Pojďme změnit téma. Ví se o vás, že ve volném čase ráda pečete, před rozhovorem jsme se bavily o tom, že si stále vybíráte nějaké nové kuchyňské vybavení. Umíte si představit mít někdy vlastní podnik, jako třeba kavárnu nebo pekárnu?

Moc ne, protože vím, jaká je to řehole. Mám kamarády v gastru a i moji rodiče jsou podnikatelé – já bych se asi zbláznila. Člověk pak může dělat opravdu jenom to. A ještě se úplně necítím na to, že bych opustila herectví, pokud mě neopustí samo. Dokážu si představit, že bych byla něco jako producent: byla bych toho součástí, konzultovala, vyvíjela recepty, ale nebyla bych tam denně a neobstarávala úplně všechno. Nebo bych mohla pracovat v nějaké super pekárně nebo cukrárně, jako je třeba Kus Koláče, že bych tam chodila každý den makat rukama, ale ne moc vymýšlet nebo mít velkou zodpovědnost. To řemeslo bych dělala ráda, baví mě pracovat na receptech. Mám takovou malou brigádku pro kavárnu Bullerbyn na Vinohradech, peču pro ně sušenky. Jednou za dva týdny napeču sedmdesát sušenek, to mi mé kuchyňské touhy alespoň trochu uspokojuje. 

Vy jste dokonce chodila na cukrářskou školu, ale nějak vás to tam zklamalo, že? 

Zklamalo, dělala jsem ji dálkově a zjistila jsem, že se tam učí velkovýroba, což je přesně to, co mě nezajímá. Mě láká řemeslo, praxe, dostat se k někomu zajímavému a učit se přímo od něj. Kdybych chtěla být cukrářka, tak k tomu školu, jako je tahle, nepotřebuju. Mě vlastně neláká ani ta vysoká francouzská cukrařina, já bych možná spíš sebrala dvě fantastické ženy Kateřinu Winterovou a Petru Burianovou, co vyhrála první řadu Peče celá země, a objela s nimi celou republiku a sbírala staré recepty, aby se neztratily. A pak bychom je všechny upekly. Vím, že je to trend, ale zároveň je to pro mě něco naprosto intuitivního – zpracovávat lokální potraviny a lokální úrodu a čerpat z toho, co uměly naše babičky. To je taková moje vášeň, která mi opravdu dává smysl.

Šla byste do soutěže typu Peče celá země?

Šla, kdybych nebyla herečka. Jenže to bych zase už dávno pracovala někde v pekárně nebo v cukrárně a do té soutěže bych taky jít nemohla. Takže kdyby nastala třetí varianta, že bych dělala něco úplně jiného než herectví a cukrařinu, tak bych to asi zkusila. Ale takhle bych se styděla, lidi mě znají a už jsem zvyklá vystupovat za někoho jiného než za sebe. A hlavně bych vůbec nezvládla, kdyby mě celá země viděla při něčem, co se mi nepovedlo. To je něco ve mně, co nedokážu překonat. Přitom u druhých lidí neúspěch nesoudím, ale sama bych se cítila hrozně trapně.

Proč jiným odpouštíte a sobě ne?

Já jsem se herectvím hrozně změnila, nějak se ve mně přeházely principy, prohloubila se citlivost, až je to někdy trochu nesnesitelné. Možná že kdybych k herectví nepřičichla, tak by se to nestalo. Ale nechci to vůbec dávat za vinu herectví, je to i vztahy, v jakých jsem byla, mezi jakými lidmi jsem se pohybovala. Zkrátka být viděna při něčem, co mi nejde, je pro mě nepříjemné. Snášela jsem to mnohem líp třeba před pěti lety, než to snáším teď. Což je takové zpátečnické, ale třeba na tom zapracuju a zase se to zlepší. Někdy se stává, že do soutěží na jedno kolo přijde do poroty nějaký host – to by mě hodně bavilo. Nemohla bych být porotce celou dobu, protože nejsem cukrář, a zároveň bych nechtěla být moderátor, protože bych z toho měla hrozné nervy.

Zmínila jste vztahy. V jednom rozhovoru jste vloni říkala, že už jste asi tři roky bez partnera. Platí to stále?

Ano, to trvá, pořád jsem single. Já jsem hrozně ráda sama. Nikoho jsem nepotkala. Mám za to, že těmhle věcem se neporučí. Já fakt poslední tři roky strašně moc pracuju, a jak jsem prožívala psychicky špatná období, tak to prostě nešlo. Vlastně se mi ani nikdo nelíbil, nikoho jsem neviděla, nikdo mě nepřitahoval. A když tam náznak trochu byl, a kluci to byli úžasní, vždycky jsem se stáhla do sebe. Neměla jsem na to vůbec kapacitu. Teď už se to zlepšuje, ale nechci se do něčeho nutit, z randění mám docela nervy. Moje vztahy začaly většinou tak, že byl nějaký večírek, pak jsme spolu strávili tři dny a najednou jsme spolu chodili. Když je to omotané tím hávem, že je to rande, jsou tam nějaká očekávání a v tu chvíli už nejsem vůbec svá a uvolněná. Ne že bych chtěla dělat dojem, spíš mám hrůzu z toho, že ode mě někdo má nějaká očekávání. Asi mi bude líto, když budu single ještě za další tři roky, ale už vím, že nechci jít proti své intuici a do něčeho se tlačit. Věřím, že věci jsou opravdu tak, jak mají být. Dávám přednost seznamování v reálném životě a světě, seznamovací aplikace mě moc nebaví. Ale v práci potkávám stejné lidi, setkávám se se stejnými kamarády, chodím do stejných podniků, takže je těžké narazit na někoho nového. Ale tajné energie mi prozradily, že už se to blíží, tak uvidíme.