Přejít k hlavnímu obsahu
Rozhovory

Halina Pawlowská: Je dobré něco neumět

Info ikona
Halina Pawlowská

S Halinou Pawlowskou (67) o dětství mezi precizní matkou a poetickým tatínkem, o nástrahách vícegeneračního bydlení, odcházení rodičů, obrušování hran, o lásce, která vyrostla z kamarádství, a o tom, jaké to je, když na vás pořád někdo kouká.

Děkuju za pozvání na rozhovor k vám domů, máte to tu krásné. Kolik vás tu momentálně žije?

Dva, čtyři, pět – asi šest. A dva psi, dceřin a můj. A křeček. Ten je vnuka Huga, ale bydlí s babičkou. Je tu totiž s námi i tchyně. V tuto chvíli je to tedy
čtyřgenerační soužití.

Jak s tchyní vycházíte? 

Dobře. Žila tu s námi i moje maminka, ta umřela v pětadevadesáti letech, a tchyni je devadesát čtyři. Jistě, maminka je něco trochu jiného než tchyně. Ale ona je fajn. Je víceméně soběstačná, i když to má své limity. Kdyby nebydlela s námi, nejspíš by už soběstačná nebyla.

Jste tu spolu, ale zároveň máte každý své soukromí.

To ano. Klidně se stane, že Huga nevidím dva dny, a když mi to už vadí, jdu se na něj aspoň podívat z terasy. Slyším ho ovšem pořád. Nebo na něj aspoň halekám na schodech anebo křičím, protože nepozdravil. Ale dalo by se říct, že se vidíme denně. Není to jako v činžáku.

Podobně jste to měla i jako malá, že?

Vyrůstala jsem v garsonce s rodiči a spoustou známých, protože rodiče byli ohromně společenští. Otec miloval šachy, do devadesáti let hrál za vysoké školy. Pravda, pak už měl někdy problém tu vysokou školu najít, když byl turnaj někde na kolejích. Každopádně prakticky nebyl večer, aby u nás neseděl aspoň jeden šachový hráč. Ještě i s manželem jsme asi šest let bydleli s rodiči v jedna plus jedna. Když se měla narodit dcera, dostávala jsem hysterické záchvaty, že se mi nikam nevejde postýlka, a tehdy jsme se přestěhovali do většího bytu. Pak ještě do většího, a čím víc jsem toho napsala a udala, tím víc se zvětšoval náš byt, až jsme přešli tady do toho domu. Už jsme tu dvacet let. 

Co člověku dává vícegenerační bydlení a co byste poradila těm, kterým poněkud skřípe?

Možná aby se tak často nepotkávali. Mám s tím své zkušenosti. Jak babička stárne, čím dál méně se pohybuje, takže už chodila do svého pokojíku jen spát a jinak seděla v obýváku. A já si po čase uvědomila, že mi to vadí, protože to najednou není můj obývák. Snažila se být velice nenápadná, ale ráda se dívá televizi a já měla pocit, že ji buď ruším, anebo že televize ruší mě. Totéž s telefonováním. Měla jsem nepříjemný pocit, že při něm babičku ruším, a zároveň mě nebavilo poslouchat, když telefonovala ona. Zkrátka maličkosti, které nejsou ze zlé vůle, jenže pak vám začnou lézt na nervy, protože je to neměnné a pořád. Člověk si zvykne, ale není s tím spokojený. Takže jsem si řekla, že s tím něco provedu, a zorganizovala jsem bydlení jinak. Aby si babička vysedávala před svojí televizí a my tím nebyli limitovaní. Dům to naštěstí umožnil.

Řekla jste jí to diplomaticky, nebo takhle na rovinu?

Úplně normálně. Ona babička neměla v úmyslu jakkoli překážet, jen to jinak nešlo. Pokojík, ve kterém spala, byl malý, logicky potřebovala větší prostor. Ale vím, že to může dělat zlou krev. A současně si myslím, že by se člověk neměl rodičů vzdávat. Nevím, co by vám řekla moje dcera, ale...

...CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V SRPNOVÉ MARIANNE.

Info ikona
Srpnová Marianne