Přejít k hlavnímu obsahu
Promotion
Promotion
Promotion
Rozhovory

MARTINA VIKTORIE KOPECKÁ: Když padají masky

Info ikona
Martina Viktorie Kopecká

Husitská farářka Martina Viktorie Kopecká pochází z ateistického prostředí, po dokončení střední školy pracovala v korporátu a studia teologické fakulty si prý vybrala jen proto, že chtěla „něco vystudovat“. Nakonec ale na škole našla mnohem víc než titul – hodnoty, po kterých pátrala celý život.

Promotion
Promotion
Petra Pohlová | 28. 05. 2020

Rozhovor vedeme po mailu, zhruba měsíc od začátku karanténních opatření. Nikdo přesně nevíme, jak dlouho to celé bude trvat, vlastně jsme se ocitli v jakémsi bezčasí. Jak toto období vnímáte vy?

Celá tahle zvláštní situace začala v postní době. To je 40 dní před Velikonocemi. Italsky se postní doba řekne „Quaresima“ – odkazuje na číslovku 40 a ta je příbuzná slovu „karanténa“. Koneckonců, patronkou lidí před nákazou a epidemiemi je sv. Korona, to jsou zajímavé okolnosti.

Velmi zvláštní shoda.
Pokud se musíme každou postní dobu k té myšlenkové inventuře tak trochu nutit, protože žijeme blahobytně a nic nás vlastně netrápí, tak letos nám ten proces jde snadno. Otázkám, které jdou na hlubinu, čelíme dnes a denně. Dotýkáme se svých limitů, přemýšlíme o životě i o smrti, přenastavujeme žebříček hodnot. To, co doposud bylo běžné a obyčejné, se stává tím nejcennějším – setkání s lidmi, podání ruky, objetí. Před několika měsíci jsem vnímala, že se věci dějí ohromně rychle, točila se mi z toho hlava, ale tempo jsem přijímala jako výzvu, měla jsem na březen i duben naplánováno několik zahraničních cest. Myslím, že ten program byl na hraně mých možností. Najednou se skoro všechno zrušilo. Zčistajasna jde to, co jindy bylo naprosto nemyslitelné. Kolikrát jsme řekli od začátku tohoto roku, že „nemáme čas“? No, tak teď ho máme. Dostáváme možnost se něco dovědět o sobě, máme šanci začít některé věci dělat jinak nebo si v klidu odpočinout. A taky máme příležitost dívat se i na vztahy, ve kterých žijeme… Ale já vím, taky nám každý den přináší nové starosti.

A bohužel jich není málo. Jako farářka momentálně působíte hlavně po telefonu. Co právě teď nejvíc trápí vaše farníky?
Z mnohých farářů se stali youtubeři a zpovědníci po telefonu. Někoho trápí samota a ticho, jiného zase to, že jsou všichni doma a dělají hluk. Zažíváme situaci, na kterou jsme nebyli připraveni, nečekali jsme ji. Najednou jsme se octli v nevyžádaném workshopu „karanténa, teď a tady“. Ohromilo mě, jak rychle jsme si navykli, ušili roušku, přijali bezpečnostní opatření a zavřeli se doma. Připravili jsme si rýži, knihy a televizní ovladač. Jenže jak postupuje čas, začínáme zase tlačit na výkon. Ubývají nám síly, nápady i peníze. 

Ze začátku to bylo vlastně trochu dobrodružství, ale časem už je to dlouhé.

Viděla jsem na ulici poměrně agresivní vystoupení vůči pánovi, kterému sklouzla rouška při přenášení nákupu do auta, roste frustrace, a tím i agresivita. Jsme bezmocní. A s tím se neumíme srovnat. Celý život jsme motivováni k akci, kdo chvilku stál, už stojí opodál, a to nechceme za žádnou cenu dopustit. A tahle rychlost bytí se nezpomalila postupně, ale na brzdu jsme šlápli tak, že si mnozí ťukli hlavou o čelo. Je to náraz. Škola pokory, kterou dostáváme, ať chceme, či nikoli. Situace dneška nás vede k podstatě, přežije to, co přežít má. Zbytek mohu oplakat, a přinese mi to úlevu, ale přijde zase den, kdy se budu muset z těch kolen posbírat a zase si stoupnout. Já sama jsem – kromě několika výletů na Kavčí hory – v bytě v centru Prahy, občas jdu na nákup, na sluníčko, pro kytky, ale uvědomuju si, jak klesá moje mentální kapacita, věci mi trvají mnohem déle, ztrácím motivaci vyžehlit si triko, vždyť mě v něm nikdo neuvidí. Jenže takto to dlouho nejde, pokud připustím úpadek, dovolím ho a schválím, je to cesta směrem dolů. A to nejsou duchovní hlubiny a krásy tajemna, to je prostě obyčejný lidský sešup a lhostejnost, která se časem změní v kontinuální blbou náladu a depku.

Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. V čem myslíte, že nás tato krize posílí

Tenhle příběh nás vede směrem k sobě, dovnitř – a to všechno tady a teď. Zkoumáme svoje možnosti, učíme se o sobě, o své odolnosti, nacházíme zásoby netušených nápadů i energie, anebo konstatujeme, že už vážně potřebujeme dohnat odpočinek. Můžeme se inspirovat minulostí, ale svou budoucnost tvoříme v tuhle chvíli. Máme sice zásoby švestek z loňska, možná máme i malé úspory, ale zároveň musíme budovat nové zdroje, a ty máme v sobě. Najednou naši pozornost obracíme k duchovním potřebám. Naděje a doufání, že všechno dobře dopadne, to není jen křesťanská doména, to je směr všech duchovních cest, všechno se děje dobře, i když zatím ještě nevidím smysl, nerozumím pointě. A ano, zkoumat mám primárně svůj vlastní životní příběh, ale dívat se máme i do šířky, za hranice vlastní zahrádky, ptát se, jak mohu pomoct ostatním.

Na první pohled vypadá karanténa téměř idylicky – budeme bojovat s nemocí tím, že budeme doma obklopeni nejbližšími. Na ten druhý je to ale horší: vztahy nám naleptává zvýšená míra stresu, protože mnozí kombinují práci a domácí školu, do toho máme strach z nákazy. Jak negativní emoce přetavit v něco pozitivního? 

Začít můžeme tím, že si prohlédneme realitu takovou, jaká doopravdy je. Ano, zní to jako pohádka, ale zvrtává se to místy v komedii a někdy je to taky slušné drama. Nebyli jsme na to zvyklí, neprošli jsme výcvikem přežití na padesáti metrech čtverečních s dětmi na hlavě a s hrncem v ruce jedné a telefonem v ruce druhé. Každý z nás potřebuje svůj prostor, svůj rytmus a svoje chvíle ticha. Abychom dokázali rytmy všech doma nějak sladit, potřebujeme o tom mluvit. Potřebujeme domácí strategickou poradu. Je na nás, abychom řekli, co potřebujeme. Obvykle v domácnosti nežijeme se Sibylou, která nám vidí do hlavy – co se neřekne, jako by nebylo. Mám v současné době víc než deset párů snoubenců v přípravě k přijetí svátosti manželství. Obvykle jim dávám domácí úkoly, témata, o kterých mají mluvit, nápady k promýšlení. A najednou nemusím, procházejí mimořádně účinnou přípravou k manželství, poznávají se v netušených situacích, spadly všechny masky – a je to tak dobře, právě tohle je život. Teď zjišťujeme, koho to máme vedle sebe.

 

Někdy to bohužel není úplně hezké zjištění.
Přála bych si, aby převládaly příběhy o tom, jak se znova dozvíme, že ten muž, se kterým máme děti a sdílíme s ním domácnost, je vlastně docela fajn, že nás zajímá a baví. Ale bohužel se ke mně dostávají i méně radostné příběhy. Být v karanténě s člověkem, kterého nesnášíte, v prostředí, kde se děje násilí verbální nebo fyzické, to je situace, kdy může jít o život.

Vy jste farářkou  a zároveň působíte jako partnerská terapeutka. Já sama po měsíci doma pozoruji, že nejvíc mi kazí život dvě P – ponorka a panika. Konkrétně každodenní život až příliš těsně spjatý s nejbližší rodinou a strach, že nedohlédnu, jak se bude situace vyvíjet dál. Co byste mi poradila jako farářka a co jako rodinná terapeutka?

Nevíme, kdy to všechno skončí, jaké budou škody, máme strach o své blízké, o sebe, o práci, o budoucnost. To je slušná sbírka, v podstatě se každý den můžeme bát o něco jiného a pořád bude z čeho vybírat. Je to trochu podobné jako zármutek. Když nás někdo blízký opustí, zhroutí se nám část světa, pláčeme, nevidíme nic a nikoho jiného – a je to v pořádku, takový proces má svůj smysl a nedá se úplně urychlit. Jenže jednoho dne zjistíme, že přišla maličká chvilka světla – chytněme se jí, zapamatujme si její vůni, světlo a připomínejme si ji. Strach je životní program, který mi ve výjimečné chvíli může zachránit život, ale nesmí se z něj stát životní styl. Jako farářka můžu poradit, jak si uvědomovat duchovní aspekty této situace, bez ambice někoho tlačit do víry, která mu není vlastní, ale rozměr naděje a dobré vůle je něco, po čem toužíme všichni. Mluvte k Bohu, nebo to zkuste. Protože to v tu chvíli říkáte nahlas i sobě a reflexe je důležitá součást duchovního i duševního života a hygieny. Jako rodinná terapeutka zase můžu pomáhat s nastavováním krizových plánů, které nebudou ani vojna, ani hra o život, ale dobrodružná výprava, kde si může každý zkusit roli kapitána anebo analytika.

Ještě se vrátím k vaší profesi partnerské terapeutky. Co myslíte, že udělá s našimi manželstvími karanténa? S vdanými kamarádkami přes chat občas trpce žertujeme, že koronavirus dorazí i tu polovinu rodin, co se podle statistik nerozvede.

Některé procesy ve společnosti a v ekonomice se úplně zastavily anebo zpomalily, a něco se naopak ohromně urychlilo. To, o čem bychom dřív bádali měsíce a roky, se dynamicky proměnilo ze dne na den. A tak se i vztahy, které žijeme mnohem víc natěsno, ukazují v jiném světle. Situace je výjimečná, a tak zažíváme i to, co jsme si neuměli představit, v dobrém i zlém. Je potřeba opakovat a říkat nahlas, že i my můžeme vyhlásit pomyslný stav nouze. A zkusit nastavit opatření, jak ho přežít a jak se potom zase vrátit ke chtěné normě. Možná si ale uvědomíme, že to, jak jsme doposud žili, chtěnou normou není. Je dobré to vzít v potaz a zkoumat to, ale mnohem víc než radikální řez teď potřebujeme pevnou půdu pod nohama. Stavme na tom, co ještě drží, a nechtějme zázraky na počkání. Mnohem víc než kdy dřív je potřeba respekt, sdílení myšlenek i úkolů, podpora slabších, telefonické kontakty s přáteli, s rodinou, prostě to, co nám dělá radost. Celá tahle doba nám také jednou může zpětně přinést vědomí, „že jsme to zvládli“.

To je krásná představa! Vize, jak si jednou řekneme, že jsme společně ustáli zlou zkoušku. Vy potkáváte jako žena-farář a žena-terapeut spoustu lidských příběhů. Věříte v roce 2020 na lásku na celý život?

Oporu a kontakt potřebuje i ten nejodolnější introvert. Jsem sama doma a byla jsem na to zvyklá i dřív, ale ne v takové míře. Umím uvařit pro jednoho, dokážu jít sama na procházku a mám pořád co dělat, ale přeci jen – snadné to není. A tak mě celá ta situace vede k uvědomění, že v roce 2020 mohou vzniknout lásky na celý život (ať je pár na začátku vztahu, anebo za sebou má sedm let manželství). Láska není jen romantické a sexuální okouzlení, opravdová láska je přijímání toho druhého v jakékoli situaci. Skutečně milovat znamená nabízet pomocnou ruku zas a znova. Milování je tvoření v mnoha ohledech, tím, že někoho doopravdy miluji, dávám mu prostor k tomu, aby byl tím, kým je. Opravdová láska hojí rány, dýchá a koluje v ní krev, láska žije i ve chvílích těžkostí.

Další tvrdá zkouška, které jsme aktuálně vystaveni, je izolace od příbuzných, co jsou v ohrožené věkové skupině. Jak se vypořádat třeba s tím, že několik měsíců neuvidíme rodiče, babičku nebo dědečka? Jak unést vinu, že je v tom svým způsobem necháváme samotné?
Pocit viny, to je důležité téma. Možná že to člověk přizná jen sám sobě, a to ještě potichu a potmě. Čím si připadám vinna? Mám dojem, že bych měla a mohla dělat víc? Koho jsem v tom nechala samotného, samotnou? Takhle by se dalo pokračovat znova a znova. Roztočit kolečko viny je snadné, ale vlastně to k ničemu není, ano, je to součást života a je dobré hledět pocitu viny zpříma do očí. Ale teď je spíš čas brát sílu z toho, co jsem dokázala, nikoliv hloubit jámu, do které je snadné spadnout. Jedno toltécké pravidlo říká: dělej všechno, jak nejlépe dokážeš. A s tím taky souvisí fakt, že nemůžu dávat ze svého nedostatku, v letadle taky nejdřív nasadím kyslíkovou masku sobě a pak teprve pomáhám ostatním. To není žádné sobectví, to je jediná možnost, jak obstát.

Jak vlastně vypadá karanténa podle Martiny Viktorie Kopecké? Stihla jste se za tu dobu o sobě naučit něco, co jste dříve nevěděla?
Přiznávám, že jsou to do jisté míry vzácné a krásné dny. Čtu dlouho do noci, hodně vařím, píšu, čas od času jdu ven. Místa, která byla dřív narvaná lidmi, jsou prázdná. Strach necítím, přestože mám oba rodiče – záchranáře – v první linii. Jejich každodenní odvaha a odhodlání nasadit svůj život, to je inspirace, která se nevyčerpá. Připadám si někdy slabá, když vidím, že oni zachrání život holýma rukama. Jenže takhle se srovnávat nemůžeme, každý z nás má své úkoly a každý den má své starosti. Teď nehledíme na Mount Everest, teď jsme v základním táboře a máme se aklimatizovat, stabilizovat, najít naději, která stojí nohama na zemi. Nejsme všemocní, ale taky nejsme bezmocní. Máme dnes a denně šanci stát se svou lepší verzí, udělat krok, maličký krok k tomu, být tím, kým jsme. A ano, překvapuju se poměrně často, z míry mě vyvedla má nervozita před přímým přenosem u Václava Moravce, zodpovědnost a taky obava z neschopnosti přemýšlet v roušce. Je to úsměvné, ale nebylo mi lehko.

V jednom rozhovoru jste zmínila, že jste v dětství a dospívání vykazovala znaky odlišnosti. Jedna lehce provokativní otázka –  v čem myslíte, že je odlišná vaše karanténa?
U mně doma panuje bezmála slavnostní atmosféra. Po mnoha letech mám čas snídat jako člověk, obnovila jsem předplatné papírových novin, nespěchám, neběhám na tramvaj. Pořídila jsem si své první tepláky a nechápu, jak to, že jsem v nich nestrávila předchozích 33 let. Po nocích čtu ve velkém a ve dne si prohlížím, jak jaro kouzlí za oknem. Jsem sama doma, nikdo na mě nemluví, a když lidé volají, obvykle k tomu mají velmi pádný důvod. Je mi dovoleno být křehkým introvertem. S kolegou Davidem jsme začali natáčet každý den minutové video, říkáme tomu „věta dne“, je to takové mentální cvičení, jindy bych na to absolutně neměla čas.

Prý jste nastavením workoholička a ráda dřete, když to má smysl. Na čem dřete teď?
V roce 2017 jsem začala psát blog Deník farářky, nejdřív to byla forma duševní hygieny, psaní po večerech a hezky „do šuplíku“. Vlastně jsem ani moc nechtěla, aby si to přečetli moji nadřízení. Ptala jsem se sebe sama, jestli tím vším církvi neškodím, z některých vážných věcí si dělám legraci a říkám – nebo spíš píšu – věci na rovinu. Deníku jsem nedělala žádnou reklamu a najednou jsem zjistila, že články čte několik tisíc lidí. Čas od času jsem se mihla v televizi, vyšlo pár rozhovorů a několik nakladatelství se ozvalo, že by Deník farářky vydali. A tak mi ta mimořádná situace umožnila sedět několik hodin denně u počítače, skládat příběhy a fotky do mozaiky, která ukáže, čím žije farářka v Kristových létech. Ale to není dřina, to je za odměnu. Dřina je spíš doktorské studium, další vývojový krok, který potřebuju zejména pro sebe udělat.

Nebylo pro vás jako pro farářku těžké zažívat karanténu právě kolem Velikonoc? V době tak důležitých křesťanských svátků, v době, kdy bývají i u nás v ateistickém Česku kostely plné?

Neuměla jsem si představit, že bych někdy na kostel pověsila ceduli „zavřeno“. Za letošními Velikonocemi jsme prostě nepřišli do chrámu, ale pozvali jsme je k sobě domů. Je to příležitost k jiným setkáním, k Setkáním s Bohem, která se dějí v našem srdci. Upustili jsme od vnějškových projevů zbožnosti, ale neznamená to, že jsme rezignovali na prožití skutečných Velikonoc. Možná jsme tím vším, co prožíváme, více otevřeni všemu duchovnímu. Jedněm snoubencům, kteří jsou u mě v přípravě ke svátosti manželství, jsem četla po skypu pasáž z Janova evangelia, kde Ježíš umývá svým učedníkům nohy před poslední večeří. Navrhla jsem jim, aby takto zkusili posloužit i sobě navzájem. Je to zážitek, z obou pólů, něco, co jindy prostě neuděláme.

Myslíte si, že po koronavirové krizi budou kostely o něco plnější? Že nás tato výjimečná životní situace a nové zkušenosti přivedou k víře?

K Bohu se obvykle obracíme ve výjimečných situacích, buď jsme šťastní – chystáme svatbu, křtíme děti –, anebo právě naopak prožíváme nějakou krizi a trápení. Když už nevíme, kudy kam, máme tendenci „to zkusit“, vždyť nemůžeme nic ztratit. Svádí mě to říkat, že se v této době „vracíme“ ke kořenům, ale ono to takhle nefunguje. Víru musíme zas a znova aktualizovat, uvěřit každý den znova. A stejně je to s církví, nemůžeme plakat nad tím, že dřív se do kostela chodilo více, no, možná ano, ale kolik z těch přítomných chodilo jen ze zvyku a povinnosti? Žít duchovně, být aktivní součástí církve, to nemá být břemeno, které ze sebe zase shodím, až mi bude dobře. Každý z nás je jiný, cestu k víře si musíme najít sami, ať jsme, či nejsme v dětství pokřtěni. Bible předkládá historické příběhy, ale Ježíš není jen jméno, postava bez tváře, Ježíš je přítomným rozměrem mého života. Ale já sama jsem si na to musela přijít až v dospělosti, ve chvíli, kdy už jsem taky vlastně nevěděla, kudy kam.
Vy jste kvůli své profesi pro mnohé autorita. Co myslíte, že udělá toto období s autoritami? Jak je promění?

I autorita je v první řadě člověk. Chtěla bych ty své autority zažít v autentických podobách, mají-li strach, chci si o něm poslechnout, jsou-li odvážní, ať mi o svých úvahách povědí. V tuto chvíli, víc než kdy dřív, máme potřebu se s někým identifikovat, na někoho se zaměřit, a sledovat ho jako maják. A ano, inspiraci potřebujeme v životě každý, ale události těchto dní hovoří ke každému z nás jinak.

Ještě se vrátím k vám – bylo vám 33 let a pak přišla karanténa. Jako farářka určitě pravidelně reflektujete svůj život, ale podobné mezníky přímo vybízejí k životní revizi.

Tenhle 33. rok je výjimečný, tolik věcí se děje, ještě na konci února jsem mluvila s papežem Františkem ve Vatikánu – a najednou je všechno zrušeno. Pokud bych se upínala jen k cestám a vyhlížela další a další zážitky a neměla nohy na zemi, asi by mě to odfouklo, byla by to příliš krutá rána a zásah. Ale já v těch dnech umím najít radost, duchovní krásu a klid. Myslím, že teprve po třicítce jsem se začala stávat tím, kým jsem. Přestala jsem sebe samu zraňovat neoblomnou přísností, začala jsem jít víc po prožitku smyslu. Přečetla jsem si knihu Nastavení mysli a uvědomila jsem si, že jsem se neustále chytala do vlastní pasti. Z minulosti se nedá žít, důležitý je dnešek, má své úkoly i své radosti a starosti.

Na Facebooku mě pobavil status Maxima Velčovského, ve kterém glosoval, jak po vašem vystoupení v pořadu Václava Moravce spousta lidí hledala na Googlu, zda máte manžela. Asi nejsem ani první, ani poslední, kdo vám řekne, že jste mimořádně krásná. Není to u vašeho povolání spíše překážkou – farářka, žena, a navrch ještě hezká?

Maxim Velčovský se mile podivoval nad tím, že husitská farářka nosí lodičky s jehlovými podpatky a je učesaná, potěšilo mě, že si toho někdo všimne, že to někdo ocení. Vzhled může vzdálit nebo přiblížit, ale jde vždycky ruku v ruce s tím, co člověk říká, jak se chová. Potřebuju se cítit dobře v tom, co mám na sobě, pak na to teprve zapomenu, a soustředím se na přemýšlení, na poslouchání. Ale mnohem častěji než jehlové podpatky, ve kterých obvykle jen sedím, nosím džíny s dírou na koleni a hodinky s Mickey Mousem, to jsem taky já. A moje církevní rodina mě tak přijímá. Vážím si toho, není to samozřejmost.

Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion