Přejít k hlavnímu obsahu
Rozhovory

„Na čtvrtém rande bylo jasné, že bude svatba,“ říká v rozhovoru Janina Šlemínová-Staehelin

Info ikona
Janina Šlemínová

Víc než patnáct let se pohybuje na tuzemské módní scéně a v rámci vlastního projektu Fashion Stars Night zviditelňuje nejen české módní návrháře. Majitelka eventové agentury a propagátorka módy Janina Šlemínová-Staehelin (51) má navíc od února nové příjmení, rozhovor se proto točil nejen okolo módy a stylu, ale bavily jsme se také o svatbě a hledání lásky po padesátce.

Eliška Vrbová | 13. 06. 2022

Nabízí se rozhovor hlavně o módě, ale vy jste se letos v únoru vdala, to bychom neměly vynechat. Proč jste se s partnerem rozhodli pro svatbu právě v zimním měsíci?

Chtěli jsme to původně pojmout jako neformální letní party, takový piknik, kdy nikomu dopředu neřekneme, že to bude svatba. Aby si naši přátelé nedělali starosti, co na sebe, co mají přinést a tak. Říkali jsme si, že je prostě pozveme na piknik a na místě jim oznámíme – svatba! Jenže partner mě požádal o ruku loni 22. 12. ve 22.22, protože ví, že dvojka je moje šťastné číslo. A navíc se 22. narodil. Když jsme to o Vánocích řekli kamarádům, hned je napadlo, že svatba by měla být buď 2. 2., nebo 22. 2. Nejdřív se nám zdálo, že se úplně zbláznili – vždyť to je strašně brzo, a navíc v zimě. Ale jakmile odešli, mrkli jsme na sebe a bylo rozhodnuto: vezmeme se v únoru.

Jaké jste zvolili místo?

Od začátku bylo jasné, že to bude v Praze. Chtěli jsme si tuhle událost užít společně s našimi nejbližšími a nechtěli jsme nic komplikovaného. První nápad byl Vyšehrad, magické místo, které máme oba moc rádi. Ale pro zimní svatbu to nebylo úplně praktické. Takže jsme začali přemýšlet o jiných lokalitách. Ve hře byly některé galerie nebo třeba knihovna, protože knížky miluju, ale nakonec vyhrál partnerův nápad – Vila Portheimka. Často jsem sice jezdila kolem, ale netušila jsem, jak úžasné jsou její interiéry. Když jsem pak na vlastní oči viděla kapli s instalací vztahující se k vesmíru a nekonečnu, což je moje věčné téma, bylo rozhodnuto.

Jak jste se vlastně seznámili? Podle příjmení tipuji, že manžel není Čech.

Není, ale žije tady sedmadvacet let. Taky má z prvního manželství dvě báječné děti, které si skvěle sedly s mojí dcerou, což je další malý zázrak a splněný sen. Můj muž má čtyři občanství – novozélandské, švýcarské, americké a české. Moji kamarádi, co znají můj rozlítaný životní styl, se smějí a říkají: „Konečně chlap pro tebe.“ Seznámili jsme se na online seznamce, a to v momentě, kdy jsem se odtamtud nadobro odhlásila s konstatováním, že to není nic pro mě. Pamatuji si, že to bylo přesně o půlnoci, kdy jsem si řekla, že už nikoho nehledám a končím. No a dva dny nato mi přišel e-mail od Philipa! Dnes to vnímám jako potvrzení toho, že ve chvíli, kdy přestanete tlačit, to najednou začne všechno jít přirozeně a samo. Možná jsem se prostě odhlásila nějak špatně, ale ať tak nebo tak, žádný jiný e-mail mi pak už nepřišel. No a měli jsme první, druhé, třetí rande a na tom čtvrtém už bylo jasné, že spolu chceme být. To zní divně, že? Že spolu chceme být navždycky. (smích)

Už jste jednou vdaná byla, věděla jste, že do toho půjdete znovu?

Vždycky jsem věděla, že se chci znovu vdát, a tedy mít případně i nové příjmení, ale ne dřív, než bude moje dcera dospělá. Nějak jsem si zafixovala, že je důležité jmenovat se stejně, matka a dcera, aspoň do její plnoletosti. Rozváděla jsem se, když jí bylo sedm let. No a osmnáct jí bylo právě loni 1. května, s Philipem jsme si začali psát doslova pár dnů po jejích osmnáctinách. Jako by to bylo pro mě znamení, že teď už můžu. Můžu se znovu vdát a mít to nové jméno. Tu hranici jsem si nastavila sama ve své hlavě a úplně jsem na to zapomněla. Teprve nedávno, když jsem byla na Slovensku za rodinou, manžel doma objevil můj starý moodboard, vyfotil mi ho a k tomu napsal: „Tys to tady naplánovala úplně všechno!“ Byl tam mimo jiné obrázek obálky a byl tam i zásnubní prsten! 

V tom mém vdávání hrál myslím nějakou roli i covid. Já bych na seznamování totiž jinak asi neměla čas. Nebyla jsem schopná a ochotná si ho udělat, protože mě práce vždycky velice bavila a naplňovala. Cestovala jsem po světě a rozvíjela si svoje sny a plány. Takže covid mi sice hodně vzal, ale hodně mi i dal: čas na sebe, zpomalení, zklidnění, novou rodinu a nového partnera. Dovolil mi si to všechno dovolit.

Abychom se dostaly i k té módě – jaké jste měla šaty?

Takový můj typický outfit je dlouhá sukně a k ní klasická pánská bílá košile, takže i na svatbu jsem volila podobný styl. Jen ta košile byla na míru a z luxusní krajky – originál od Tatiany Kováříkové. Její pojetí módy je mi velmi blízké a je pro mě definicí udržitelné módy. Její věci jsou velmi nadčasové, kvalitní a skvěle kombinovatelné, máte je ve skříni klidně deset let, zkombinujete je s kouskem z poslední kolekce, a skvěle to funguje. Už jsem k ní doporučila i spoustu svých kamarádek a klientek, protože u Tatiany se oblékne i žena, která nemá míry modelky. I to se mi na ní a její tvorbě líbí.

Myslíte, že tu je ještě jiná návrhářka s potenciálem nadčasovosti a univerzálnosti Tatiany Kováříkové?

Určitě, je jich u nás i na Slovensku několik. Třeba Lukáš Krnáč má nejen náročnější modely, ale i vtipná a velmi osobitá trička a ikonické mikiny. Z těch mladších českých mě taky moc baví Vanda Janda, o níž spousta lidí řekne, že vlastně ani není návrhářka, ale ona je skvělá a hlavně umí udělat parádní show! Jede si tu svoji linii „full time diva“, která určitě není pro každou ženu, ale má svůj jasně rozpoznatelný styl a šmrnc a rozhodně není nudná.

Je to věčný problém, skloubit kreativitu umělce a schopnost komunikovat a prodat. Protože k čemu je vám kreativita a geniální nápady, když o vás nikdo neví, když nemáte zákazníka, který ty nápady zaplatí?

Info ikona
Janina Šlemínová

V čem se vaše akce Fashion Stars Night odlišuje třeba od pražského Fashion Weeku?

Fashion Stars Night, s níž jsem přišla v roce 2003 ještě pod názvem Shooting Fashion Stars, byl projekt původně zaměřený na podporu mladých a talentovaných módních návrhářů. Tohle dnes dělá spíš pražský Fashion Week, který jsem spoluvytvářela a kterým jsem žila dnem i nocí téměř tři roky. Povedlo se mi tenkrát podepsat zásadní smlouvu s Mercedes-Benz a dostat Prahu do téhle úžasné mezinárodní rodiny. No a pak jsem sice z Fashion Weeku odešla, ale Fashion Stars Night tady je pořád. Oba koncepty se mezitím hodně posunuly. Pražský Fashion Week dnes vnímám jako spíše artovou akci, která podporuje hlavně začínající módní tvůrce a poskytuje jim zázemí a profesionální mezinárodní platformu pro prezentaci jejich tvorby. Fashion Stars Night vyrostla v glamour společenskou událost, kde na velkolepé scéně za doprovodu živé hudby prezentujeme takové značky a modely, které si chce koupit a může je nosit i žena, jako jsem já nebo mně podobné, které se chtějí inspirovat a líbit.

Myslíte, že je u módy důležité, aby byla právě pro běžného člověka něčím, k čemu vzhlíží?

Záleží, jak to pojmete. Když se budeme bavit o haute couture, tak to jsou věci, ke kterým je určitě krásné vzhlížet, toužit po nich, přát si je a inspirovat se jimi. Ale většina velkých návrhářů má i řadu určenou pro běžného nositele. Ne na catwalk, ale na ulici. Pro mě je móda součástí sebevyjádření. My jsme dneska obě v černé, což samo o sobě taky o něčem vypovídá. Někdo by vám řekl, že se do černé barvy lidé chtějí schovat, že chtějí být v černé neviditelní nebo hubení, to ale není myslím ani váš, ani můj případ. (smích) Často je to tak, že když úplně nevím, co si z šatníku zvolit a jak to zkombinovat, tak ta černá je vždycky dobrá. Miluju černou barvu stejně jako bílou. Obecně móda byla, je a bude odrazem doby, nálady a životního stylu a určitě by měla být v nějaké formě dostupná pro všechny. Minimálně jako ta inspirace. To ale neznamená, že třeba ten zmíněný Fashion Week by měl být dostupný nebo nutně srozumitelný pro všechny. Tak jako Pražské jaro, filmový festival nebo různé žánry hudby mají svoji klientelu nebo publikum, s módou to vnímám podobně. Za těch patnáct nebo dvacet let, co se v téhle branži pohybuju, jsme se všichni hodně naučili a posunuli. Daleko víc vnímáme i podporujeme lokální tvorbu, pro což jsme strašně moc udělali právě v rámci projektů, jako jsou Fashion Stars Night nebo Mercedes-Benz Fashion Week. Je to taková nekončící cesta, na které by móda měla být především radostí a hrou.