Přejít k hlavnímu obsahu
Rozhovory

„Nejlíp se mi hrají padouchové,“ říká Jiří Vyorálek

Info ikona
Vyorálek

U herce Jiřího Vyorálka (48) platí, že „život začíná ve čtyřiceti“. Právě v tomto věku získal zlomovou roli Klementa Gottwalda v seriálu České století. Znamenala zásadní obrat v jeho kariéře. Do té doby neznámého herce z Brna objevili filmaři, přestěhoval se z Brna do Prahy, našel si životní partnerku a založil rodinu. V kariéře se mu od té doby daří, na co sáhne. Letos ho diváci mohli vidět v detektivce Stíny v mlze a nyní v létě má premiéru film Střídavka, ve kterém září po boku Anny Polívkové a Evy Holubové.

Veronika Jonášová | 12. 09. 2022

Od srpna běží v kinech váš nejnovější film Střídavka o tom, jak spolu vycházejí bývalí a současní partneři při péči o děti. Je to aktuální téma. Podle statistik se v Česku rozpadá polovina manželství. Proč to tak podle vás je?

Rozpadá se úplně všechno, základní vazby, mocenské útvary, jistoty i tradiční politické rozložení. Ve volbách vítězí populisté. Nevím, čím to je. Možná tím, že naše doba je čím dál rychlejší a přináší stále víc informací, které jsou nám ale často k ničemu, protože se v nich nevyznáme. Neumíme je zpracovat ani s nimi pořádně naložit. Neumíme rozlišovat, co je pravda a co lež, co je informace a dezinformace. Nechci moralizovat, ale obecně je problém k čemukoli zaujmout nějaké stanovisko, protože těch pohledů nebo vstupních informací je čím dál víc.

Je to i důvod, proč se straníte sociálních sítí? Vadí vám informační balast, o kterém mluvíte?

Informační balast mi vadí hodně. Ale hlavně je to pro mě neskutečný žrout času. Snažím se vyjadřovat a prezentovat konzervativnějším způsobem. V tomhle jsem staromódní.

Ale hodně herců si třeba na sítích dělá dobrou reklamu.

To ano, ale já jsem si dal takový úkol zvládnout hereckou profesi i bez podpory sítí a zatím se mi to docela daří, takže jsem spokojený. Třeba bych mohl slavit větší úspěchy, ale nemyslím si to. Mám dobré pracovní nabídky i bez sebepropagace na sítích.

Souhlasím s vámi, ostatně Střídavka je dalším vaším úspěšným projektem. Jakou roli tam hrajete a s čím se vaše postava potýká?

Hraju tam takového kutila, který pracuje jako údržbář pro všechny rodiny a kterého chce zároveň získat zpátky bývalá manželka. Ale jemu je dobře se současnou ženou.

Vaše postava vychází velmi dobře s bývalou partnerkou. Jak to máte v osobním životě?

Mosty nepálím úplně, nikdy se nedořeší vše. Myslím, že by k sobě měli být lidi dál vstřícní, pokud to jde, pokud se málem třeba nezabili při rozchodu. Někdy prostě vztah vyvane a pak je to lepší utnout. Ale nikdy to není jednoduchá rovnice a záleží, kolik z té rovnice vychází dětí. Je asi lepší některé věci skousnout a pokračovat dál v komunikaci. Naštěstí tyhle věci řeším jen jako herecká postava.

Na tu pravou ženu jste si ale počkal a rodinu jste založil až ve středním věku. Má to výhody, že jste zralejší tatínek? Jste třeba klidnější?

Nevím, jestli jsem klidnější. To byste se musela zeptat mých dětí. Jsem určitě unavenější, energie mi občas schází. Ale snažím se to nahrazovat, jak se dá. A máte pravdu, po čtyřicítce jsem začal dohánět víc věcí.

Po čtyřicítce jste taky pořádně rozjel hereckou kariéru. Zásadním zlomem pro vás byla role Klementa Gottwalda. Jak na ni vzpomínáte?

Byl to obrovský zlom. S režisérem Robertem Sedláčkem jsem už předtím natočil pár filmů a znal mou práci. A tak mi dal tuhle velkou příležitost a prosadil si mě v České televizi jako poměrně neznámé jméno. Měl ve mě důvěru a jsem za to vděčný. Myslím, že to dopadlo velmi dobře.

Jak se vám Gottwald hrál?

Výborně. Obecně se mi líp hrají padouchové, jsou zajímavější a mají v sobě složitější svět. Na té roli jsme spolu s Robertem Sedláčkem pracovali dlouho a vymýšleli jsme, jak ho ukázat v běžných situacích. Jsou tam proto situace jako třeba loupání a jedení jablka a mnoho dalších takových maličkostí.

Poté se vám začaly hrnout herecké nabídky a přesunul jste se po dvaceti pěti letech z Brna do Prahy. Jak jste prožíval stěhování a jak moc se vám změnil život?

V té době jsem přišel do Divadla Na zábradlí a do toho jsem natáčel První republiku, takže jsem měl dvacet natáčecích dnů měsíčně a k tomu dvacet představení na trase Praha–Brno. Nevěděl jsem, kde mi hlava stojí, a stěhování jsem si ani nevšiml. To období jsem trávil hlavně na dálnici. Svou kariéru jsem vlastně nastartoval až po čtyřicítce. Přesunem do Prahy pro mě začal neuvěřitelný pracovní kolotoč plný krásných příležitostí. Předtím jsem žil víceméně v undergroundu a kromě herectví jsem se snažil živit všelijak jinak.

Jak například?

Hrál jsem v nezávislém Divadle 7 a půl a kromě toho jsem si přivydělával třeba umýváním výloh. Nebo jsem jezdil přes léto sbírat jahody do Skotska. Tam jsem vydělával na celý rok, aby bylo z čeho žít.

Uživit se jako herec tehdy nebylo možné?

V Brně, a navíc v nezávislém divadle, to byla těžká věc. Měl jsem své zásady, například jsem se držel dál od televizních projektů. Ale na druhou stranu si mě ani brněnská televize moc nevšímala. Byla to však hlavně moje volba, kterou jsem pak nějak přehodnotil, asi to přišlo i s věkem. Říkal jsem si, že bych se měl živit tím, co jsem vystudoval, a nedoplácet na to, že mám nějaká pravidla, která nejsou moc funkční.

Pak jste to přehodnotil zásadně, protože jste se stal mimo jiné i známým reklamním hercem. Vnímají dnes ještě vůbec někteří herci reklamu jako něco podřadného?

Myslím si, že to tak není. Všichni to už dnes berou jako běžnou součást práce. Idealisti už moc neexistují, všichni chápou, že se v tom oboru musí nějak uchytit a uživit se. Je potřeba být variabilní a zvládat a pojmout co nejvíc forem herectví.

Jste příkladem právě takového všestranného herce. Hrajete intelektuální divadelní role i postavy v historických filmech, nebo naopak v komediích. Byl jste taky diváky zvolen za nejlepšího reklamního herce. Co vás baví nejvíc? A dá se říct, co je těžší?

Ta práce se trochu liší, ale pořád je to jedno řemeslo. Udělat dobrou reklamu je jiná práce než natočit historický film. Ale nedá se říct, že je to jednodušší. U reklam jsou opravdu velké požadavky ze strany zadavatele, který vše kontroluje a má konkrétní představu o výsledku. Ale tomu se herec musí přizpůsobit, za to je placený. A navíc má šanci si užít natáčení s nejlepším filmařským vybavením a s dobrým rozpočtem, za těch nejlepších podmínek. Takové podmínky na televizním projektu nebo u filmu těžko zažije.

Pomohlo vám v něčem účinkování v reklamách, přineslo vám to třeba větší popularitu?

Pomohlo mi to k tomu, že jsem si koupil byt v Praze a taky si pořídil auto. A taky to pomohlo zajistit moji rodinu. Beru to jako velké štěstí, které mě potkalo. Za normálních okolností by mi to trvalo desetiletí. Takhle jsem to vyřešil velmi rychle a pořád kroutím hlavou, jak je to vlastně možné a čím jsem si to všechno zasloužil.

Mám v sobě určitou laxnost a přesvědčení, že je dobré si občas na něco počkat. Když z vás dýchá klid a uvolněnost, je to lepší než křeč a urputnost.

Prý od života moc neočekáváte a pak jste překvapený, jak se vám daří. Tenhle přístup jste měl vždy, nebo jste se to musel nějak naučit?

Asi to člověk musí mít v sobě částečně odmala. Určitou laxnost a přesvědčení, že je dobré si občas v životě na něco počkat. Když z vás dýchá klid a uvolněnost, je to lepší než křeč a urputnost a je to vidět. Ale zároveň jsem časem pochopil, že na sobě musím neustále pracovat a být připravený. V mém případě je v tom taky velký kus štěstí, který mě potkal. To je potřeba.

To je třeba nejen v herectví, ale i v životě, a nijak to neovlivníme, že?

Je to tak. Je mnoho lidí pracovitějších a šikovnějších, než jsem já. Já měl štěstí. Ale říkám si, že jsem si to taky už trochu zasloužil a počkal jsem si na něj.

Působí to na mě tak, že nejste ctižádostivý, spíš necháváte věci plynout, nebo se pletu?

Jsem ctižádostivý a taky sebekritický. Ale tu ctižádost obracím vůči sobě, ne vůči okolí. Není to tak, že bych chtěl někoho „odšťouchnout“, nemám ostré lokty. Spíš se zamýšlím nad tím, co jsem mohl udělat lépe a jinak já. Co jsem třeba zanedbal a přepískl, kde jsem měl víc zabojovat, zda jsem nepodcenil nějaké společenské kontakty a tak podobně.

Jste k sobě kritický, i když se vidíte ve filmu či v televizi?

Jsem, je to pro mě přímo utrpení. Dívám se na sebe velmi málo a nerad. Snažím se proto už při natáčení všechno dělat tak, abych s tím mohl být spokojený. Na Střídavku se ale půjdu podívat rád. Manželka viděla ukázku a říkala, že se těší. Takže i doma se to líbí, proto to můžu všem s klidem doporučit, když to u nás prošlo (říká se smíchem – pozn. autorky). Je to se ctí napsaná, důstojná a dobrá komedie a natáčení byla jedna velká radost.

Máte nějaký herecký sen nebo přání do budoucna?

Už se mi jich hodně splnilo, takže mlčím a jsem jen spokojený. Cokoli přijde, bude jen další překvapení navíc. A zas nebudu vůbec chápat, jak se to mohlo stát, jak jsem si to zrovna já zasloužil.

Zdroj článku