Rozhovor s Františkem Koukolíkem: Štěstí je tak trochu náhoda

Setkali jsme se v Thomayerově nemocnici, kde dělá od roku 1983 primáře oddělení patologie. Když jsem za sychravého dne přicházela k pochmurně působící budově s oprýskanou omítkou, nečekala jsem, že uvnitř najdu člověka, který o světě přemýšlí s podobnou vášní a nadhledem. Nedávno vydal knihu Metuzalém: O stárnutí a stáří. Je plná postřehů, se kterými je dobré seznámit se dřív, než se dostaneme do inkriminovaného věku.

Můžeme už v mládí ovlivnit, jestli budeme ve stáří šťastni?
Jen částečně – hodně to záleží na genech. Existuje něco jako ‚geny štěstí‘. Řada lidí má genetické uspořádání, které jim umožňuje daleko líp než jiným snášet útrapy života. Ten rozdíl je dramatický.

Takže je to takový druh rulety?

Ano, je to svým způsobem náhodné štěstí. Má-li někdo tento druh štěstí, pak nesmírně záleží i na tom, jaký má vztah se svou maminkou v době, kdy je mu mezi šestým a přibližně pětadvacátým měsícem života. Protože právě v této době se buduje to, čemu říkáme vazba – nejspíše s matkou nebo s někým jiným, kdo mu ji nahradí. Tehdy se rozhoduje, jakým způsobem budeme snášet tlak života. Jestli pro nás bude svět spíš místo milé, zajímavé, anebo to bude spíš místo, které budeme prožívat jako nebezpečné a riskantní. Pak záleží na řadě rysů osobnosti a samozřejmě i na inteligenci, na poloze na socioekonomickém žebříčku, na partnerech i na tom, co se s vámi bude v průběhu života dít.

Další souhra náhod...

Ano, na leccos z toho nemáte žádný vliv. S naprostou jistotou a za všech okolností zabránit cestě do neštěstí nejde. Ale lze se jí alespoň částečně vyhýbat tím, co doktoři omílají donekonečna – třeba obyčejnou zdravou životosprávou. Ve stáří se navíc musí dávat velký pozor na depresi. Málokdo si uvědomuje, že mohou být velmi depresivní už i malé děti. A ještě mnohem častěji bývají depresivní staří lidé.

Celý rozhovor si můžete přečíst v říjnové Marianne.