Rozhovor s překladatelkou a sinoložkou Zuzanou Li: Od Číňanů jsem se naučila pokoře, ale i odvaze

Jak jste se vůbec k čínštině dostala? Studovat neindoevropský jazyk není tak běžné…

K čínštině jsem se dostala čistě náhodou díky obecnému zájmu o jazyky. Vlastně mě k ní přivedla zvídavost. V době, kdy jsem se rozhodovala o svém budoucím směřování, věděla jsem, že chci dál studovat angličtinu, ale k tomu jsem si chtěla rozšířit obzory o jiný jazyk, který z pohledu zvenčí sliboval odlišný způsob vyjadřování, jinou jazykovou logiku. Doufala jsem, že tím objevím nový svět jiného způsobu myšlení a zpětně si lépe uvědomím povahu a hranice našeho smýšlení v jazyce. Čínština navíc skýtala bohaté kulturní a literární dědictví, původní a svébytné.

Je těžké se tento jazyk naučit?

Pokud jej chcete zvládnout skutečně do hloubky, pak bezpochyby. Obtížná je zpočátku výslovnost, čínština je tónový jazyk, takže si člověk musí vycvičit ucho a zvyknout si na jinou prosodii slov a vět. Pak také čínské znaky, které jsou ale samy o sobě tak esteticky přitažlivé, že studenti snad většinou nelitují času stráveného nad čínskými znaky. Na druhou stranu odpadá memorování velkého množství gramatických pravidel, čínština neskloňuje, nečasuje, je to vlastně taková skládačka z hotových prefabrikátů. Z mé zkušenosti je čínština jazyk, který vyžaduje hlavně čas a trpělivost. Základy jdou docela rychle, naučit se na úrovni domluvení není tak těžké. Pak ale dlouho trvá, než nasbíráte dostatek jazykových zkušeností a vypěstujete si jazykové cítění, abyste mohli říct, že ten jazyk jakž takž znáte a ovládáte. A to ani nemluvím o rozdílech historických…

Žila jste čtyři roky v Pekingu, co pro vás bylo zpočátku nejtěžší?

Začátky nebyly nejtěžší, to člověk objevuje a vše se zdá být zajímavé. Nejtěžší pro mě byla krize po dvou třech letech, kdy začala převažovat únava z množství lidí, smogu a hluku mnohamilionového velkoměsta. Já ale měla obrovské štěstí na lidi i na prostředí, většinu času jsem žila v centru starého Pekingu, v místech, která měla obrovské kouzlo a dýchala poetikou starých časů, přinejmenším nebylo vůbec těžké ji vidět téměř ve všem. Dědečkové vysedávající na sluníčku v prachu před domky, tiše šlapající do pedálů trojkolky, když vyvážejí babičku na nákup, vše se zdálo tak lidské. Když pak vyjdete ze starých uliček na rušnou čtyřproudovou silnici zacpanou houkajícími auty, rázem se ocitáte v jiném světě. To je na Pekingu zpočátku fascinující, ta pestrost světů, jakoby tu koexistovaly různé vrstvy minulosti a současnosti.

V čem jsou Číňané jiní než my? Naučila jste se o nich něco, co jste třeba netušila?

Nevím, jestli jsou Číňané jiní. Myslím, že se necháváme mást jinakostí projevů, které vytvářejí vnější vrstvu, ale že vnitřek je stejný: jsou zlí a hodní lidé, kteří zažívají stejné emoce, mají stejné starosti. Překvapilo mě, že soudržnost rodiny a blízkých přátel není mýtus nebo prázdné klišé, nebo možná je stále živým mýtem. Mám velmi ráda čínskou pohostinnost, vlídnost, obětavost a pracovitost, myslím, že jsem se tam také naučila větší pokoře, ale i odvaze. I když jste cizincem a nežijete ve společenském soukolí, uvědomujete si, že tam opravdu nejste pánem světa.

Z Pekingu jste si tehdy přivezla i manžela. Jak ho přijala vaše rodina a blízcí přátelé? Jaké je soužití dvou naprosto rozdílných kultur?

Určitě je potřeba velké dávky tolerance a vzájemného respektu, jako v každém vztahu, ale postupem času je možná stále těžší chápat a přijímat právě ony odlišné projevy a chování. To, co je poměrně běžné v jedné kultuře, může být vnímáno velmi problematicky v té druhé, přitom úmysly aktéra mohou být zcela jiné, než si podle kulturních a společenských automatismů vysvětlujeme. Naše manželství bohužel po letech ztroskotalo, takže nejsem ten správný rádce.

Stala jste se uznávanou překladatelkou. Jak si knihy k překladu vybíráte? Musí vás titul osobně zaujmout, nebo je to ‚jen‘ práce?

Knihy, které vydáváme v edici Xin nakladatelství Verzone si naštěstí mohu vybírat zcela dle vlastního uvážení, což je obrovská výhoda, nemusím podléhat žádnému diktátu, ani tržnímu ne. Překládám nebo vydáváme autory a díla, která mám ráda, která mě osloví a která považuji za krásná či zajímavá, výjimečná v kontextu čínské i světové literatury. Přirozeně musíme brát v úvahu i to, zdali dílo může promlouvat i k českým čtenářům, pro které je onen svět přece jen stále dost vzdálený a neznámý. Moje představa je taková, že chci knihami přinášet různé vhledy do života moderní a současné Číny, v rozdílnosti pojetí a příběhů alespoň načrtnout různé podoby té obrovské země.

Vy se hodně aktivně zasazujete o propagaci nejen čínské literatury u nás, ale i české literatury v Číně. Pořádáte často i přednášky – co nejvíc posluchače zajímá?

V souvislosti s literaturou je to většinou fungování cenzury, otázky politické nebo ideologické, které vycházejí z naší historické zkušenosti. Neodpovídá se mi na ně úplně lehce, protože jsou většinou už samy o sobě polarizované. Málo si přitom uvědomujeme, jak velmi dokážeme být iracionálně předpojatí a jak máme verdikt hotový dopředu a vlastně ani odpověď slyšet nechceme. Jako by zavírání očí před nějakou realitou bylo něčemu prospěšné. Čína nerovná se Komunistická strana Číny, ale tato strana je v současné době u moci a vládne obrovské lidnaté zemi, jejíž vliv ve světě stále roste. Není lepší si přečíst příběhy, které vypráví autentickou kulturní, společenskou, historickou, politickou, ideologickou i úplně osobní či intimní zkušenost, aby se člověk dostal pod povrch soudu dobrý a zlý? Pak, s jistou znalostí, suďme, chceme-li. Myslím, že Číně v mnohém křivdíme, nebo přinejmenším vidíme některé věci v pokřiveném zrcadle. Přejímání hotových soudů je přece tak jednoduché.

Jaké jsou vaše nejbližší pracovní plány, co chystáte?

Nějakou dobu se budu ještě věnovat právě vydaným Manželkám a konkubínám vynikajícího vypravěče Su Tchunga, na podzim pak chystáme další román o něco syrovějšího ražení: Žít od stejně slavného autora Jü Chua. Vypráví o muži, který byl v mládí hejsek a prohrál rodinné jmění v hazardu, pak přijde rok 1949 a nástup komunistů k moci zcela změní život jemu i jeho rodině. Je to příběh o osudu, hlavní hrdina si s ním hlavu příliš neláme, spíš jej přijímá, jak přichází další a další životní rány. Autor sám o tom říká, že to je příběh muže, který zůstává za všech okolností přítelem vlastního osudu. 

Co o ní možná nevíte...

• narodila se v Olomouci, vyrůstala v Ostravě

• na Pekingské univerzitě studovala v doktorandském studiu moderní čínskou literaturu s projektem zkoumání překladů české literatury v Číně

• v Číně žila téměř výhradně mezi Číňany, při studiu si přivydělávala mimo jiné jako tlumočnice a občasná překladatelka

• spolu s nakladatelkou Veronikou Hudečkovou založila v nakladatelství Verzone edici Xin s cílem představit čtenářům díla čínských spisovatelských osobností 20. a 21. století

• je matkou dvou dcer