Šperk, který vás omámí. Dana Bezděková představí na Designbloku květiny, které rozkvétají do neznámých tvarů

V její tvorbě najdete náhrdelník se rtutí, briliant vsazený do rzi, ale i náušnice, které rozkvétají do tvarů květin, které v našem světě neexistují. Dávce odvahy a vizi, kterou do svých šperků vkládá, často nestačí ani nová nastupující generace šperkařek a šperkařů, jejichž práci ale Bezděková pozorně vnímá. 

Na českém designovém nebi se pohybujete bezmála čtyřicet let. Je nějaký trend, který vás překvapil? 

Přezdobený šperk, hodně korálků a přívěsků, romantické motivy. Očekávala jsem, že ve 21. století bude trendy kosmický, strohý a minimalistický šperk, ale ono je to jinak. Takže bych řekla, že mě dnes nepřekvapuje nic. 

Konkurence mezi mladými designéry je čím dál tím větší. Kdo z nich vás baví?

Nemohu vyzvednout jen jednoho, nebo několik z nich. Líbí se mi spíše jednotlivé kousky. Často se mi ale stává, že zahlédnu šperk, který mi uvízne v paměti a po čase si ani nemohu vzpomenout, kdo ho udělal. Kdysi mě ohromil šperk na Desingbloku. Vytvořila jej studentka – byly to dva náramky, které připomínaly řetěz z kola. Na ten nikdy nezapomenu a s radostí bych ho nosila. Stejně tak mi utkvěl v paměti objekt mladého designéra, který jsem viděla v obchodě Czechdesignu. Vystavoval tam tehdy srdce z plynových bombiček. 

Líbí se mi bezprostřednost i jistá drzost některých mladých šperkařů, a to absolutně nemyslím v negativním slova smyslu. A kdybych musela někoho jmenovat, byla by to Kateřina Reich a její vesmírné objekty. V nich vidím odvahu. Popravdě řečeno jsem si ale před nějakou dobou cíleně zakázala sledovat tvorbu jiných, abych se náhodou nechtěně neinspirovala. 

Sama o sobě říkáte, že vás inspirují obyčejné věci, technické přístroje, ale i lidé a zážitky. Co vám v poslední době utkvělo v paměti a inspirovalo vás? 

Dnes jsem vyšla z bytu velmi časně z rána ven a na čistě modrém nebi letělo poměrně nízko letadlo. Ani jsem nevnímala jeho zvuk, upoutal mě jeho tvar. A znovu jsem si uvědomila eleganci a krásu, kterou může člověk cítit při pohledu na výjimečný výjev, který se mu naskytne. Pak jsem pokračovala zahradou dál a dívala se kolem sebe. Příroda, ta zaručuje estetický vjem pokaždé, ta nikdy nezklame. Já vnímám krásu tam, kde ji jiní nevidí.  

Z vaší tvorby je zřetelné, že tíhnete k minimalismu. Celoživotní součástí vaší práce je ale také scénický šperk. Co z těchto dvou poloh je pro vás větší svoboda? 

Jednoznačně scénický šperk. Ve scénickém šperku je možné použít jakýkoli materiál, nezáleží na jeho trvanlivosti.  U běžně nositelného šperku musí člověk řešit kvalitu materiálu, kvalitu zpracovaní, jeho nositelnost, výběr kamenů, ty musí být houževnaté – tvrdé do prstenu a dostatečně lehké, když se vsazují do náušnic. Člověk je spoutaný množstvím podmínek, které musí vyřešit, aby se šperk pohodlně nosil. Nutno podotknout, že je to skvělý pocit, když se takový šperk povede. I proto se mi někdy zdá jako nadlidský úkol chrlit každý rok novou kolekci. 

Běžně nositelné šperky ani nemusí na první pohled zaujmout. Oproti tomu, scénický šperk musí člověka praštit do očí, chytit ho za všechny smysly, za srdce, měl by člověka zasáhnout. Už je ale jedno, jak je zpracovaný. Některé z nich vydrží jen na focení, některé jen na tu chvíli, kdy přejde modelka přes molo. Pak se může šperk i rozpadnout. Co je krásné, je to, že ze scénického šperku se dá „vycucnout“ jeho podstata a začít z té podstaty tvořit miniaturu, šperk na denní nošení. To vnímám jako dokonalost. 

Scénický šperk je vlastně obrovská zábava a zároveň pohyb na tenkém ledě. Aby totiž člověku, který jej vytvořil, přinesl uspokojení, musí mít široké publikum. U běžně nositelného šperku stačí jeden člověk, kterému udělá radost na celý život.

Šperky vnímá každý jinak, nicméně právě šperk silně vyjadřuje charakter nositele. Prohlížíte si na ulici lidi, co nosí a přemýšlíte o nich? 

Jezdím ráda tramvají a tam mám čas si lidi prohlížet. Do svých 22 let jsem žila v menších městech a do Prahy jsem jezdívala jen občas. Byl to pro mě svátek, rozhlížela jsem se a nasávala energii města a Pražané byli v mých očích zajímaví. Mám v Praze oblíbená místa, hospůdky, a v nich pozoruji lidi nadšeně. Život je totiž jedno velké představení. 

Co je pro vás při tvorbě šperků důležité? 

Když mi to jde a vím, jak na to. Jestli jsem to vyjádřila srozumitelně. Je to moje práce, kterou dělám celý život. Mám ráda, když mi u toho hraje rádio, ale neposlouchám hudbu, ta mi nestačí. Ráda poslouchám zajímavé a smysluplné debaty nebo rozhovory, o kterých mohu přemýšlet. Také jsem v dílně ráda sama,  nedokážu se soustředit, když je tam někdo se mnou. 

Vytváříte šperky na zakázku? Kolik je s takovým návrhem práce?

To se nedá paušalizovat, jak kdy. Mám ráda, když si lidé vyberou mé šperky, stejně jako ráda navrhuji nové věci na zakázku. Ale zdá se mi to mnohem zodpovědnější, vyhovět někomu, trefit se mu do představy, uspokojit jeho potřebu. 

Pracujete s brilianty, ale použila jste i rezavé dráty či rtuť a zrezlé hřebíky. Některé vaše šperky působí neotesaně, jiné jsou dokonale čisté. Čím vás kontrasty přitahují? 

Kontrasty mě dráždí, provokují a baví. Bez nich by byl život nuda.  

Když se bavíme o vaší práci, nelze nezmínit performance, které jste uskutečnila - Šach mat, Tempo tempus time či Autobizzare. Přemýšlíte o tom, že byste nějakou podobnou přehlídku ještě uskutečnila? 

Samozřejmě, že o tom přemýšlím, ale raději o tom nemluvím, protože bych to nechtěla zakřiknout. Ráda vzpomínám na každou z nich. 

Představuji si, že jste kvůli práci trávila hodiny v dílně, jak jste to dělala s malými dětmi? 

Mám tři děti, které se mi narodily velmi rychle po sobě. Když se mi narodilo první, ještě jsem pracovala, ale už před narozením dvojčat jsem přestala. Tehdy jsem měla doma dílnu, kterou jsem sbalila do několika krabic a ty jsem odvezla na půdu do domu v Jičíně. Sedm let jsem nevyrobila jediný šperk, ale neustále jsem na něj myslela. 

Potřeba něco dělat rukama byla ale velmi silná, tak jsem se velmi rychle naučila šít a plést, nic na tom totiž není, přišlo mi to jednoduché. A tak jsem vymýšlela modely pro děti, ale i pro sebe. Šila jsem kalhoty, a abych je udělala něčím zajímavé, našívala jsem u nich nad kapsy cedulky z jiných kusů oblečení. Hrála jsem si s detaily jakoby to byly šperky. 

Už tehdy jsem v hlavě nosila kolekci Spektrum. A tak jsem pro sebe upletla šálu, na které se barvy střídaly v přesně daném pořadí. Sehnala jsem tedy všechny barvy spektra v kvalitní vlně, což nebylo jednoduché a  udělala dlouhou šálu. Když jsem ji přestala nosit, rozpárala jsem ji napůl a nosila ji dvojčata. 

Nestýskalo se mi po výrobě šperku, věděla jsem, že se k němu vrátím a ukládala jsem si do paměti obrazy, které mě zaujaly. Mechanismus upnutí plachty na stavbě, jeřáb při práci, antény u aut. A když děti začaly chodit do školky, přestěhovala jsem svoji dílnu zpět. 

Užíváte si dnes, že máte na tvorbu více času? 

Čím jsem starší, tím více si užívám, že jsem pánem svého času, že mohu tvořit, kdy chci. 

Dlouho jste se prý vyhýbala tématu květin, což ale pandemie změnila. Co se stalo? 

Květiny jsou pro mě výzva. Celý život jsem je vnímala jako obehrané téma. Rostlinný motiv se ve šperkařství objevuje po staletí, a proto jsem o něm nepřemýšlela. Když ale přišla pandemie, vnímala jsem nebezpečí, které se šířilo společností. To mě vyprovokovalo k tomu se tohoto tématu chopit po svém. Vzpomněla jsem si na román Den triffidů. Děj jsem si sice nepamatovala, ale pamatovala jsem si pocit, který jsem měla, když jsem knihu v mládí četla. Celé to do sebe najednou zapadlo. Ohrožení, které cítila celá společnost se mi v hlavě spojila s fiktivní, nebezpečnou květinou, které mi vyrostla pod rukama do nečekaných tvarů. 

Na čem pracujete v současnosti? 

Triffid jsem ještě zdaleka neuzavřela. Čím více se tomuto tématu věnuji, tím více mě přitahuje a zajímá. V současné době pracuji na kolekci Triffid novus, která je aktualizací mé kolekce loňské. Nechci ji ale rozkošatět. Naopak, hledám hladké a nadčasové zpracování, zajímají mě kameny, barvy a jiný způsob nošení šperků. V kolekci, kterou uvedu v říjnu na Designbloku, budou dominantní čtyři druhy prstenů, které skrze květiny představují cyklus života. 

Jaký šperk jste v hlavě nosila nejdelší dobu, než jste se do něj "pustila"? 

Nejdéle jsem nosila v hlavě šperk, který nakonec udělal někdo jiný. Když mi bylo 15 let a přičuchla jsem ke kovu, fascinovaly mě kovové husí krky – představte si sprchovou hadici nebo lampu, kterou lze libovolně ohýbat. Prodávají se dodneška. Roky a roky jsem přemýšlela nad tím, jak takový šperk vyrobit. Nikdy jsem se ale k realizaci nedostala. Po mnoha letech jsem zahlédla „svůj šperk“ ve výloze jednoho klenotnictví a  bodlo mě u srdce, jak byl dokonalý.

Máte vy sama šperk, se kterým jste srostlá a nosíte ho každý den, nebo jej jen těžko odkládáte? 

Mám šperk, který mám nade vše ráda, ačkoli ho nenosím. Mám ho schovaný mezi svými největšími poklady. Malý přívěsek, který jsem dostala od syna, když mu bylo asi šest let. To je můj nejmilovanější šperk.