Přejít k hlavnímu obsahu
Rozhovory

Václav Jílek: „Každý úsměv diváků je v dnešní době skvělý.“

Info ikona
Václav Jílek

Fotbalista „Rosič“ z Ordinace v růžové zahradě, televizní Agent v kapse, který učí děti obezřetnosti, ale také milující otec a divadelní herec působící mimo jiné na scéně pražského divadla Studio DVA. S Václavem Jílkem (41) jsme si povídali o stárnutí, které se jaksi nekoná, o sdílení rodinných fotek
na Instagramu a vykládání budoucnosti z karet.

Eliška Vrbová | 4. 07. 2022

Vloni jste oslavil čtyřicátiny, vnímal jste to jako nějaký zlom, nebo to moc neřešíte?

Řeším to ve smyslu, že to strašně utíká. Když člověk řekne, že před dvaceti lety chodil na DAMU, tak dvacet let je pro mě obrovské číslo. Teď opakují na Nově seriál Doktoři z Počátků, kde mi bylo lehce přes třicet, a když mě tam žena vidí, tak mi říká: „Ty seš úplně stejnej, co zobeš?!“ (smích) Mám stejné vlasy, přibyly mi nějaké kruhy pod očima a vrásky, ale je fakt, že asi vypadám pořád docela stejně. 

Je to pro herce výhoda?

Teď nevím, vlastně bych mohl hrát pořád mladé. Ale co mě a můj herecký typ úplně změní, je, když si oholím vousy. To je mi zase patnáct a jsem někdo jiný, to se nepoznávám ani já. Když zruším tu ofinu s kudrnami, které mám v čele, a naopak to zkrátím tak, že je mi vidět celý obličej a čelo a vlasy mám dozadu nebo nakrátko, tak mi kolegové říkají, že to jsou dva úplně rozdílní lidé. 

Ve kterém z těch dvou typů je vám nejlépe?

Pořád cítím, že jsem to já, jen okolí mě vidí jinak. Je fakt, že vlasy se dají při rolích různě použít – třeba v Letních shakespearovských slavnostech to mám natupírované, používám to jako takový prvek, kterému se lidi smějí. Vlasy nijak neprožívám, prostě to nechám růst, a když mi přerostou, tak je jednou dvakrát za rok shodím. Zaplať pánbůh, že je mám. Když mi v jednu chvíli vlasy hodně padaly, tak jsem to řešil, bál jsem se. Člověk se s tím ale musí vyrovnat a umět stárnout. Holt doufám, že nevypadají, asi by mi chyběly. Někdy se stává, že jdu na casting, a oni řeknou: „Jo aha, tak to nic, my jsme vás pozvali, protože vás na fotce máme s těmi kudrlinami, a vy to teď máte takhle.“ – Zrovna jsem se ostříhal třeba kvůli Agentovi v kapse. Někdo říká, že s kudrlinami vypadám romanticky a trochu pohádkově, s krátkými vlasy zase trochu starší. Je zajímavé ty informace o sobě pozorovat.

Měl jste cíl, co konkrétně do čtyřicítky chcete stihnout? 

Asi ne, ale s přibývajícím věkem jsem rád, že dítě přišlo tak, jak přišlo. Ono se říká, že si vás dítě vybere. Že je někde tam nahoře a čeká. Tak si nás Anička vybrala a jsme za ni hrozně rádi, teď jí jsou tři. Stále nás v téhle zvláštní době hezky překvapuje, zaměstnává a rozradostňuje. Myslím si, že za další roky bych už asi neměl tolik energie a síly, kdežto teď si to užívám. Dva roky covidu byly štěstí v neštěstí: byli jsme doma a já jsem si díky tomu všechno zažil. Nemusel jsem být v práci a všechny Aniččiny pokroky jsem viděl na vlastní oči. Sžili jsme se a myslím, že jsme s dcerou položili hezký základ našemu vztahu, protože viděla, že jsem v domácnosti rovnocenný pilíř. Nemáme rozdělené, co dělá žena a co dělám já, prostě kdo zrovna může, dělá, co je potřeba.

Všimla jsem si, že vaší dceři na fotkách na sociálních sítích zakrýváte obličej. Proč jste se pro to rozhodli? 

Na internetu a na Instagramu ji může vidět kdokoli a kdykoli. A já nevím, kdo se na to dívá, já ty lidi neznám. Instagram je můj pracovní nástroj, používám ho k sebeprezentaci, ukazuju tam, co mě pracovně čeká, co hraju, jakou věc zkoušíme. Rodinu tam samozřejmě ukazuju, protože je miluju a je to součást mého života, prostě jsme spolu, takže myslím, že i mí sledující a fanoušci to mají právo vědět, ale snažím se to dávkovat, nedávat na sítě všechno za každou cenu. 

Vím, že někteří moji kolegové si na tom založili živnost a živí se tím, já je neodsuzuju, taková je doba. Ale nemusím prodávat svoje dítě na každý produkt, zvládli jsme to i bez plínek zadarmo. Jasně, je to zdroj obživy, kdyby něco přišlo, tak uděláme doma poradu a peníze dáme dítěti třeba na studia. Ale když dceru vyfotím, tak ona neví, co s tím dělám, nezeptal jsem se jí. Až bude větší, tak si sama rozhodne, jestli chce viset na internetu, nebo ne. Je to, jako kdybych vylepil její fotku na sloup, kolem kterého chodí desítky tisíc lidí. Tím, že jí na Instagramu zakrývám obličej, ji před tím chráním. Jestli ji opravdu ochráním, toť otázka.

Vykládání budoucnosti z karet je trochu návykové. Člověk si od toho musí udržovat zdravý odstup, jinak hrozí, že se dostanete do jejich područí.

Jak jste tedy s partnerkou vyřešili hranici toho, co sdílet s veřejností, a co už ne? 

Hodně se doma bavíme o síle přítomného okamžiku: jestli sdílet to, co zažívám, jen s rodinou, a být tam na sto procent, nebo se o to podělit i s ostatními. Musí to být vyvážené, aby vás to nesemlelo. My nejsme asi úplně zajímavé sousto pro bulvár. Oni potřebují opravdové sousto, třeba takové, o kterém teď máme ve Studiu DVA inscenaci Beckham. Beckhamovi mají mediální agenty a píše o nich bulvár a na základě toho oni zvyšují cenu svých produktů. My s bulvárem nemáme zatím žádnou negativní zkušenost. Ale partnerka má uzavřený Instagram, kam si zve jenom kamarády.

Objevila se ale v několika vašich videích, kde jste parodoval známé vánoční filmy, jako jsou Pelíšky nebo Láska nebeská.

Ano, v tom mě podporuje a ráda se účastní, je pro každou legraci. To vzniklo spontánně a právě v tom bylo to kouzlo. Nesnažil jsem se nic složitě vymýšlet, udělal jsem tři videa na mobil a sestříhal je ze tří úhlů. Dostal jsem reakce, že máme pokračovat, že jsme se trefili a pobavili. Každý úsměv diváka je v dnešní době skvělý, takže kdyby nás zase něco napadlo, tak bych do toho šel. Teď ale zrovna žádný nový nápad nemám. 

Úsměvů asi bude dost i u nové inscenace Lovci bobrů od Patrika Hartla, která má v červnu premiéru na letní scéně divadla Studio DVA na Výstavišti Holešovice. Děj se odehrává v kempu u Berounky, máte k takovému prostředí blízko?

Vlastně ani ne. Ale vždycky v létě jsme jako rodina jezdili na kola do jižních Čech a s dcerou bych taky rád někdy jel pod stan. Myslím, že to má svoji poetiku a romantiku, i když se teda musím přiznat, že v kempu jsem byl naposledy na vodě se školou na DAMU. Když je hezky teplo a svítí sluníčko, tak si to člověk užije, ale když potom prší, tak asi spíš hledá nějaký hotel na zahřátí. Ale moje babička s dědou měli chatu u Davle, na druhé straně řeky, za mostem, na kterém se natáčel americký film Most u Remagenu a já měl vždycky strach, že se tam s autem nevejdeme, jak je ten most úzký. Chaty byly nad loukou ve stráni a tam jsem v létě trávil třeba čtrnáct dní u dědy s babičkou. Dole v osadě jsme hráli líný tenis nebo nohejbal, jezdili jsme nakupovat do Davle a pak odpoledne se koupat na přehradu a večer jsme hráli s babičkou karty. To je taková moje vzpomínka spojená s řekou a létem.

Vaše babička prý z karet i věštila. Jak na to vzpomínáte?

To bylo právě na té chatě u Davle. Babička vyprávěla, že už někdy na základce šla kolem papírnictví, tam si koupila jedny karty a ty jí vydržely až do dospělosti, už je měla takové ošoupané a ohmatané. Měla na to nějaký cit, byla senzitivní a měla velkou představivost. Nikdy za to od nikoho nechtěla žádné peníze, protože věřila, že to přináší smůlu a že by si ty karty zkazila. 

Pro mě odjakživa byla tou babičkou, co vykládá karty. Ona u toho odpočívala, měla to jako relax, a i když jsme se později vídali míň, tak jsem k ní občas zašel a u čaje mi ty karty rozložila. Člověk si s ní chvíli povídal, míchal karty, na něco myslel a tím ty karty vlastně trochu zahřál a ovlivnil. Vykládala si třeba i s kamarádkou po telefonu, porovnávaly, jestli jim to vychází stejně. Bylo to vlastně takové tajemství v rodině, no a babičce to od té základky, kdy vykládala karty spolužačkám, vydrželo až do dospělosti. Říkala: „Já nemám napsáno, kdy se to stane – třeba za týden, za měsíc nebo za rok. Ale máš to tady.“ A je fakt, že některé věci jí opravdu neuvěřitelně vycházely.

Nechal byste si vyložit karty i od někoho jiného?

Ne, protože ono je to trochu návykové. Člověk si od karet musí udržovat zdravý odstup a mít nadhled, protože jinak vám hrozí, že se dostanete do jejich područí: máte pocit, že nic nemůžete udělat z vlastního rozhodnutí, ale že se musíte nejdřív zeptat karet, jestli je to tak správně. A to zavání závislostí. Navíc babičce jsem věřil, byla naprosto bezelstná a přála mi jenom to dobré.