Přejít k hlavnímu obsahu
Rozhovory

VLASTIMIL VONDRUŠKA: Muž a žena 1315 vs. 2015

Knihy Vlastimila Vondrušky patří mezi bestsellery, v posledních letech je také suverénně nejpůjčovanějším českým autorem v knihovnách. Když začne tento spisovatel a vystudovaný historik vyprávět o životě ve středověku, je to stejně napínavé jako jeho detektivky s Oldřichem z Chlumu.

Ivona Šouralová | 20. 08. 2016
Píšete o středověku, který má většina lidí zafixován jako temnou dobu. Lidé byli analfabeti, do toho sem tam mor, vojenská tažení.
Ještě jste zapomněla připomenout, jak barbarští muži tloukli ženy. Jenže ona to není pravda. Všude se snažím dělat osvětu, že tehdy se žilo lépe než dnes. Jde ovšem jen o úhel pohledu. Z hlediska hmotných statků na tom byli tehdejší lidé samozřejmě nesrovnatelně hůř než my, jenže hmotný dostatek je pojem velmi relativní. Když se mi za socialismu podařilo před Vánocemi sehnat banány, měli jsme z nich všichni doma obrovskou radost. Dnes máte banány všude. Ale jsme proto šťastnější? 
 
Po čem tedy tehdy lidé toužili?
Po věcech, které jim byly dostupné. Jejich hlavním cílem bylo uživit sebe a svou rodinu, udržet majetek a předat ho dětem. Pokud se jim tohle dařilo, byli spokojeni, naplnili smysl své pozemské existence. Své životní hodnoty nosili spíše v duši. 
 
Jste si jistý, že na tom ženy opravdu nebyly hůře než dnes?
Zákon proti domácímu násilí byl u nás poprvé vyhlášen v roce 1039 za knížete Břetislava. Na druhou stranu však musíme chápat, že naši předkové nebyli tak přecitlivělí a hákliví na každou maličkost jako dneska my. 
 
Co vnímali jinak?
Rány dostávali, ale museli je také umět rozdávat. Byla by hloupost, aby se kvůli pohlavku soudili. Za násilí se samozřejmě nepovažovalo, pokud dal muž ženě herdu do zad. Ale hlavně, ono to často platilo i obráceně, ženy naprosto běžně chlapy tloukly, to je písemně doloženo. Už ve zmíněném zákoně knížete Břetislava se stanoví tresty pro ženy, které budou páchat násilí na svém manželovi. A že se tak dělo, najdete v městských knihách. Jeden pražský měšťan „do noci chmelil, domů se vrátil pozdě, o večeři přišel, zlé slovo na ženu pronesl a ona ho pádnou rukou tak ztrestala, že čtrnáct dní musel v loži ležeti“.
 
Ale to asi byla spíš výjimka, ne?
Řekl bych, že spíše ne. Tehdy ženy musely tvrdě pracovat, a výhodou bylo, že měly pádnou ruku. Česká kališnická církev povolovala rozvody a z 16. století se dochovaly protokoly asi o devíti stech rozvodů, u čtyřiceti procent z nich se jako důvod uvádí násilí, které žena páchala na manželovi! Ale abych nezmátl čtenáře, obecně měla žena ve středověké společnosti obrovskou úctu, troufnu si tvrdit, že větší než dnes. 
 
Z jakého důvodu?
Žena měla a má specifické postavení, neboť rodí děti. Všichni muži ve středověku toužili mít potomky. V jednom traktátu naleznete tvrzení, že žena je mnohem statečnější než muž, neboť oběma hrozí smrt. Muž může padnout se zbraní v ruce, když chrání svou rodinu, žena zase při porodu, aby prodloužila existenci svého rodu. Rozdíl je v tom, že muž může svůj osud ovlivnit a vyjít z boje živý díky své šikovnosti, ale žena výsledek porodu neovlivní a musí se spolehnout jen na přízeň Boží. Navzdory tomu ženy toto riziko podstupují, a proto jsou statečnější než jejich mužové.
  
V čem byl tehdy podle vás život příjemnější?
Lidé se k sobě chovali s větším respektem. Vrchnost zbytečně neobtěžovala prostý lid, nechávala ho žít relativně v klidu. Lidé cítili nejistotu v tom, jaké bude počasí, zda nepřijde mor či válka, ale jinak žili v naprosto stabilním právním prostředí, přijaté zákony platily často i několik set let. Pokud poddaný nezaplatil včas, zašel za ním pánův služebník, aby zjistil, co se děje. Dneska dostanete obsílku s pokutou, dnešní úřady se chovají přezíravěji než ty středověké. Asi proto, že si dávní úředníci prostého lidu vážili, neboť věděli, že žijí z jejich práce. My máme hodně zkreslené představy kvůli literatuře a filmu. Ve Vávrově Husitské trilogii je církev hanebná a bije poddané, pokud nemají na pohřeb nebo na svatbu. Jenže tak to nebylo. Až do 16. století se svatby nemusely uzavírat církevně, tak jaké bití těch, co nezaplatili?   
 
Jak se tedy svatby uzavíraly?
Platilo staré římské právo, podle něhož byla svatba věcí dohody mezi mužem a ženou, dnes bychom řekli civilní smlouvou. Ta dohoda se uzavírala ústně, proto se vyžadovali svědci, aby mohli v případě pozdějšího sporu potvrdit, že manželství bylo opravdu uzavřeno. Musíme si uvědomit, že nebyly matriky, nevydávaly se oddací listy, lidé neměli občanské průkazy. Veškerá agenda se odbývala jen ústně. Aby však měly dohody mezi lidmi křesťanský smysl, prosadila církev zásadu, že sňatek se uzavírá za účelem plození dětí. V katolické církvi platilo, že jediným legitimním důvodem je neplodnost ženy, neboť v tom případě manželství neplní svůj smysl.
 

 
Sice jste zmínil ty kališnické rozvody, ale zas tak moc se nerozvádělo… 
Lidé se vůči partnerovi chovali odpovědněji než my. Tím, že žili a pracovali spolu, museli si důvěřovat. Spoléhali se na sebe, protože partnerský vztah není jen vodit se za ručičku rozkvetlou alejí. Partnera vybírali dětem rodiče. I to mělo pro pevnost vztahu svou váhu, protože hledali takového, který se k dítěti hodil. A nevěra rozhodně nebyla důvodem k tomu, aby se manželství rozpadlo.
 
Proč?
Ve středověku neexistovala prudérnost, ani intimní konání se neodbývalo v soukromí, lidé se trápili jen tím, co je mohlo opravdu zabít, a to rozhodně nevěra nebyla. Oni si opravdu odpouštět uměli. Manželství mělo navíc především funkci ekonomickou. Nad pokleskem svých sousedů se lidé usmáli, a život šel dál. Dokonce i úřady přivíraly oči. Ve městech existovala kontrola počestného spaní, což znamenalo, že rychtář měl právo v noci vstoupit do všech domů a prověřovat, zda spolu spí jen manželé. 
 
Jak to probíhalo v praxi?
Řekl bych, že rychtář v příslušný den poslal hlášku ženám ve městě a ty na něj zase nezapomínaly, pokud se peklo. Leč jednou se stalo, že se to k jedné vdově nedoneslo, a rychtář ji přistihl s tovaryšem z vedlejšího domu, leželi spolu nazí.  
 
Jak to dopadlo?
Sešli se konšelé, vyslechli je a případ se uzavřel s tím, že nikdo nebude potrestán, protože se nepodařilo prokázat, že by konali něco hanebného, neboť oba přísahali, že spolu nehřešili, jen si povídali o Kristově víře a nazí byli proto, že bylo léto a bylo jim vedro… 
 
Ale církvi se to asi moc nelíbilo, ne?
Na středověkou církev se nemůžeme dívat jako na barokní – ta byla tvrdá a nesmiřitelná a trestala každý poklesek. Středověká církev vyznávala původní odkaz Ježíše, který říká, že hříšníky nezatracujeme, ale snažíme se je napravit. Jeden koncil dokonce řešil, kolik milenců může žena mít, aby byla spasena, pokud vykoná pokání. Došel k číslu čtyřicet.
 
Zajímavé.
Nutno dodat, že na venkově uměli lidé počítat jen do deseti! Myšlenkových proudů bylo ale v církvi samozřejmě víc, byla tam ‚pragmatická skupina‘, která odpouštěla, neboť milostné konání stejně omezit nedokázala. Proti nim stáli ženobijci, kteří tvrdili, že žena se smí oddávat jen manželovi, nikoli však pro potěšení, ale výhradně za účelem plození dětí. Jistý traktát upřesňuje, že žena má přitom ležet na zádech, má mít zavřené oči a celou dobu se modlit, aby dítě, které z aktu vzejde, bylo zdravé. Pokud z toho má potěšení, hřeší a manžel by ji měl potrestat. I středověk měl své aktivisty, kteří hlásali extrémní myšlenky, žebravé řády třeba zahájily boj proti mytí.  
 
Proč proti mytí?
Máme pečovat jen o duši, ne o tělo, které je bezvýznamné. Při mytí na sebe člověk sahá, a to navozuje hříšné myšlenky. Špinavým tělem, oblečeným do žebráckých cárů, dokazujeme pokoru, a tedy svou zbožnost. Podobných myšlenek se dochovalo mnoho, leč jde často o nápady mravokárců, které prostý lid nezajímaly. Jenže nám se zachovaly jen církevní písemné prameny. A ty jsou proti realitě často hodně zkreslené. Představte si, že bude někdo za pět set let psát o naší době, ale bude mít v ruce jen zápisy z porad Evropské unie. Podle nich budeme vypadat jako naprostí idioti, jejichž životním smyslem bylo třídit odpad, pomáhat Řecku a ideálem krásy byl rovný banán!  
 
To zní hodně dekadentně.
Dějiny mají logiku, a ať se nám to líbí, nebo ne, a k určité fázi existence prostě úpadek patří. Každá civilizace prožívá podobný rytmus života jako lidský organismus. Zrodí se, je mladá, ambiciózní, pak dospěje, je silná a pevně řídí chod svých záležitostí, jenže nakonec přijde stáří, únava a cesta k zániku. 
 
A kde jsme teď podle vás my?
Na sestupu, jednoznačně! Symptomy krize, které rozleptaly římskou říši, pociťujeme i dnes. Tenkrát ženy odmítly rodit děti, aby se mohly bavit, muži odmítli chodit do války, protože měli zadarmo chléb a hry. A do země proudili barbaři. My jsme dnes v úplně stejné situaci. 
 
Dá se sestup zastavit?
Ano, ale je to nesmírně bolestné. Nikdo se dobrovolně nevzdá svého pohodlí. Kdyby se ze dne na den zrušila spousta zbytečných úřadů a snížily se nadprůměrné mzdy, nikdo by samozřejmě hladem neumřel, jen by se všichni museli chovat rozumněji. Jenže lidé nechtějí žít dobrovolně hůře, až vývoj je postaví před katastrofu. To je onen zánik, který s sebou nese násilí, drancování, války a rozvrat. A z něho se narodí nová, mladá, nezkažená civilizace, které začne znovu boj o místo na slunci.
 
Archiv Marianne.
 
ČTĚTE TAKÉ: