Vojtěch Kotek exkluzivně pro Marianne: Nechci kolem sebe stavět barikádu

Váš projekt Farma Vojty Kotka, který běží na Primě, se těší velkému diváckému ohlasu. Co nám o něm řeknete?

Je to projekt, který jsme si s mojí ženou vysnili. Naše rodina se pokouší změnit svůj život od základů a žít jinak a jinde. Před pár lety jsme koupili velký pozemek, kde jsme měli i svatbu, a rozhodli jsme se, že tam vybudujeme biofarmu. Jenže mojí ženě došlo, že kdybych takovou velkou věc dělal, tak budu furt někde lítat, abych na to vydělal, a vůbec nebudu mít čas tam být, což postrádá smysl. Napadlo ji, jestli bych si svoji práci nemohl přenést přímo tam a natočit něco o tom, jak se taková věc dělá. Což mi nejdřív přišlo šílené – přece si nevezmu štáb lidí k sobě do svého soukromí. Ale čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc mi to dávalo smysl. Trvalo to celkem pět let – se ženou jsme vymysleli projekt, jsem jeho producent, režisér i hlavní protagonista, musel jsem ho prosadit, sehnat na něj peníze… Díky tomu to ale mám hodně pod kontrolou, čímž jsem se trošku uklidnil: dám tam jenom to, co chci. Dá se říct, že je to dokumentární seriál, který autenticky reflektuje, jak teď s rodinou žijeme.

Přitom před pěti lety jste ještě neměl syna a byl jste v životě asi v úplně jiném rozpoložení než jste teď…

Myslím, že jsme o tom začali mluvit, když byla Ráďa už těhotná. V prvním díle svěřuju divákům celkem intimní příběh o tom, co mě k tomu vedlo. Všechny možné události v naší rodině, které se udály předtím i potom, co umřel můj táta, i po mojí nehodě na motorce – to všechno mě nasměrovalo k tomu, změnit svůj život a udělat něco jinak. V takovém rozpoložení jsem byl, když jsem to vymýšlel. Nebo spíš když mě to potkalo.

Jaké práce a činnosti, co jste předtím neuměl, jste se naučil? Co byla největší výzva a co vás překvapilo?

Naučil jsem se toho hodně. Nejdřív jsem si myslel, že spoustu věcí ani nebudu smět dělat. Netušil jsem, že když chcete na svém pozemku něco dělat třeba bagrem, tak klidně můžete, aniž byste k tomu měla jakékoliv školení. Musí vám ho někdo půjčit a říct, jak se s tím dělá, ale z hlediska legislativy na to nemusíte mít řidičák, když je to na vašem pozemku a nevyjedete s tím na silnici. Zjistil jsem, že spoustu věcí jsem si schopen udělat sám a s těmi stroji se dokážu naučit. Pak máme slepice, ovce, koně. Nikdy bych si nemyslel, že se takové věci v mém životě odehrají – že budu rozumět tomu, kdy se má zasít a sklidit, budu pěstovat brambory, stanu se dobrovolným hasičem, budu chodit s myslivci do lesa… Říct, že je to „život v souladu s přírodou“ je hrozné klišé, ale když se snažíte pochopit princip, jak se jídlo dostává na talíř, aniž byste si ho museli koupit v obchodě, je hrozně zábavné do toho pronikat. A taky si díky tomu uvědomuju, jak těžké je něco vyprodukovat, aby vás to uživilo, a co to vlastně stojí peněz, potažmo času a úsilí. A že se to vždycky nemusí podařit, i když uděláte většinu věcí správně.

V seriálu je vidět i váš syn. Kromě toho dáváte se ženou jeho fotky i na sociální sítě – jak přistupujete k tomu, že ho lidé budou poznávat?

To, že se Hubík narodil mně a do naší divadelnické rodiny, ho už samo o sobě nějakým způsobem určuje (jeho dědečkem byl herec Václav Kotek – pozn. red.). Nechci ho zatajovat ani to celé démonizovat. Nechci, aby měl pocit, že je to něco hrozně výjimečného, jiného, než jak to mají ostatní. Ani já nemám pocit, že bych byl zrovna tímhle nějak výjimečný. Jestli to bude mít složité kvůli tomu, že je můj syn, stane se to tak jako tak. Když jsme se se ženou rozhodovali, jestli tohle chceme podstoupit, tak jsme se shodli, že ano, že to takhle chceme. Je to dítě v naší rodině, nemůžu ho zatajovat ostatním a zároveň mu nechci tajit svět, ve kterém žiju. Když jdu po ulici a lidé se se mnou fotí, tak u toho taky je. Samozřejmě je to něco, o čem se sám nemohl rozhodnout, ale to se dá říct i o samotném narození – to si taky sám nevybral, že se narodil zrovna nám. Kdybychom to domýšleli do takového důsledku, tak bych se musel zeptat svého budoucího syna, jestli souhlasí s tím, že se narodí do mojí rodiny. Některé věci se holt změnit nedají.

V seriálu jste se divákům hodně otevřel. Není to vlastně v jistém smyslu i úlevné?

Netušil jsem, že mě bude bavit být takhle otevřený. Většinou se mě lidi ptají: „A co tvoje soukromí? Nechtěl jsi být někde na samotě pryč od lidí, abys měl klid?“ Jenže to pak musíte strašně střežit. A pořád jste ve střehu, jestli na vás náhodou někdo nepřišel, jestli někdo něco neví, bojíte se, že se něco prolákne, budujete kolem sebe tajemství a stresuje vás, abyste ho udrželi. Snažím se teď zapojovat do dění ve vsi, u které farmu máme, a nemůžu tajit, kde to je, že mám dítě a podobně. Možná toho budu litovat, ale zatím toho teda vůbec nelituju. Spadla ze mě tíha, která se objevila, už když jsme tam měli svatbu. Bylo to tajné, respektive my jsme to nikomu z novinářů neříkali. Oni se to ale nějak dozvěděli, lezli v lese na posed, aby nás vyfotili, a moji přátelé mi nejdřív ani nechtěli říct, že je tam viděli, ale snažili se dělat různá opatření. Najednou tam postavili takovou zástěnu a já říkám: Proč to tady je? A oni, že támhle je fotograf. Uvědomil jsem si, že kolem sebe stavím barikádu, což nechci. Když s tím jdu takhle otevřeně ven, je mi to příjemnější než si všechno sušit pro sebe a bát se, že se to někdo dozví. Pravda, Farma je trochu opačný extrém, ale uvidíme. Nemyslím si, že za mnou budou jezdit autobusy, což mě taky někdo varoval. Dneska jsou lidé přece jen už trochu líní, když všechno stejně vidí na sociálních sítích nebo v televizi. Nemusejí to pak vidět ještě na vlastní oči.

Projevuje se farmaření i na vaší fyzické kondici?

Je to tak, nejde jenom o to, že řeším, jak se co natočí, ale reálně tam celý den běhám s krumpáčem a kopu strouhy. Ono jen přejít pozemek z jednoho konce na druhý, když třeba něco zapomenete, je celkem dálka, takže za den nachodím třeba 18 tisíc kroků. Na to jsem dřív nebyl úplně zvyklý, takže to samozřejmě má i tenhle efekt. A i tím, že jsme tam v trochu omezeném režimu, kdy žijeme v maringotce, protože dům teprve stavíme, tak jsem se velmi rychle začal i živit věcmi, co si vypěstujeme. Jsem tam na dejme tomu vaječné dietě, k snídani mám vejce, oběd si dáme v místním bistru, ale k večeři zase vejce…

Ptám se na to i proto, že mi připadá, že téma, zda jste přibral nebo zhubnul, se v médiích řeší celkem často. Občas jste ho komentoval i vy sám. Cítíte na sebe v tomto ohledu nějaký tlak?

Vůbec si to nepřipouštím, je mi to jedno. Hodně jsem zhubnul kvůli roli Einsteina, tehdy jsem to možná zveřejňoval i sám, bral jsem to jako určitý výkon, který jsem udělal pro roli. Zároveň to bylo trošku šílené, protože jsem během půl roku zhubnul z asi 95 kilo na 74, byl jsem na hranici toho, jestli to je vůbec ještě zdravé. Na to člověk potřebuje čas. Netrápím se tím, je mi vlastně celkem jedno, co si kdo o mojí váze myslí, možná i proto o tom veřejně mluvím. Rád jím, nestydím se za to a nemám pocit, že to je něco, s čím by stál a padal můj život a moje kariéra nebo to, jak se cítím. Když jsem byl vyběhaný z posilovny, tak jsem ze sebe měl fajn pocit. Ale i když jsem byl takhle štíhlý, tak se mi v životě staly věci, které to, že vypadáte hezky šlank, rozhodně nespraví. Takže se na to tolik nesoustředím.

Přesto je váš vzhled pro média i diváky téma. Lidé vás vnímají jako dobře vypadajícího muže, jen třeba ve Zrádcích zaznělo hned několik narážek přímo od soutěžících. Kdy jste začal vnímat, že vás lidé co se týče vzhledu vnímají pozitivně?

Tak všiml jsem si… (smích) Poměrně záhy. Chápu to jako něco, co jsem neměl tolik možnost ovlivnit. Za to, že mě takového vymodelovali, můžu být vděčný svým rodičům. Ale pořád si myslím, že to není to hlavní. Když je člověk herec, tak je super něčím takovým disponovat, ale víc jde o to, co člověk vyzařuje, a o vyrovnanost sám se sebou. Ať už fyzicky, nebo psychicky. Se svým životem, s tím, kým vlastně je. Což pro mě bylo větší téma než to, jak vypadám, protože jsem měl pocit, že vzhled stejně nemůžu ovlivnit. A nějakou dobu jsem ho ve smyslu hubnutí vůbec ovlivňovat nemusel, protože když je vám dvacet, tak je to furt dobrý. To, co člověk vyzařuje, ať už v divadle, nebo skrz kameru, může vzhled spíš jenom umocnit. Je zásadní, jak se na vás ty oči koukají, ne jaké jsou. Když je za nimi prázdno, tak to, že jsou hezké, nestačí.

Blíží se období Vánoc. Co pro vás znamenají od té doby, co máte syna?

Dá se říct, že jsem Vánoce vzal zase na milost. Z nějakého přesycení a i tím, co se dělo v rodině, jsme je párkrát slavili různě alternativně, vymýšleli jsme si vlastní tradice, což bylo určité osvěžení. Ale od té doby, co je Hubík na světě, mu chci ukázat víc té klasiky – co a jak má být. Když přijde dítě a začne to celé vnímat, tak vrátí ducha Vánoc a proběhne lehký restart rodinného života. Těšíte se na to úplně jinak a vracejí se vám vzpomínky z vašeho dětství. Koukáte na pohádky a říkáte si, že on je vlastně vidí poprvé, tak jaké to asi je… Vracíte se k tomu, jak jste to měli vy, a trošku se zastavíte. Máte možnost vidět rodinu vedle sebe a dochází vám ten čas – co všechno uplynulo.

Vím i ze své zkušenosti, že když v rodině někdo zemře, tak jsou Vánoce mnohem smutnější, tohle období vám tu ztrátu často připomene víc než jiné části roku…

Přesně tak, najednou vám lidi kolem toho stolu ubývají. Byli jsme zvyklí, že u nás na Vánoce bývali i prarodiče. A když odešel táta, najednou jsme tam byli s mámou sami. Z deseti lidí u stolu jsme zbyli jenom dva. Když se nad tím člověk zamyslí, tak je mu smutno. I proto jsme vymýšleli různé alternativy. Ale teď jsem rád, že jsme tam zase sami: s mojí ženou a s Hubíkem. To je teď moje nejbližší rodina. Dítě Vánoce prozáří, rozsvítí. Ne, že by ty věci odplynuly, ale připomínáte si je s radostí a optimisticky. Taky samozřejmě nějaký čas už uběhnul, takže je z toho všeho člověk malinko míň rozkolísaný.

Budete Vánoce trávit už na farmě?

Letos asi ještě ne. Byl by to celkem punk, maringotka v zimě je opravdu náročná záležitost. Věřím, že příští rok už tam budeme. Že se nám na jaře podaří si to naše zázemí dobudovat, abychom tam mohli plnohodnotně žít.

VOJTA KOTEK

Narodil se v roce 1988 v Praze. Už v dětství se věnoval dabingu, jeho nejznámější dabingovou rolí je postava Harryho Pottera. Proslavil se rolemi v seriálu Pojišťovna štěstí a ve filmech Snowboarďáci a Rafťáci. Režíroval film Padesátka, za roli ve filmu Vlastníci byl nominovaný na Českého lva. Hraje na baskytaru v kapele TH!S. V televizi se pravidelně objevuje v pořadu Máme rádi Česko. Hraje v Divadle Járy Cimrmana a v Činoherním klubu. S manželkou Radanou má syna Huberta I. Šmana.

VOJTA KOTEK NAŽIVO

V Žižkovském divadle Járy Cimrmana ho můžete vidět coby učitele v inscenaci Vyšetřování ztráty třídní knihy, kde alternuje se Zdeňkem Svěrákem, ve Vraždě v salonním coupé se střídá s Petrem Bruknerem a Josefem Čepelkou v roli policejního praktikanta Hlaváčka. V Činoherním klubu ztvárňuje hlavní roli Letteho v inscenaci Ošklivec a postavu Tima ve hře Konsent. 

„Je zásadní, jak se na vás oči herce koukají. Když je za nimi prázdno, nestačí, že jsou hezké.“