Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Téma Marianne

Soumrak dam

Být žena je nádhera. Můžeme rodit děti, brečet, kdy se nám zachce, a pánové před námi padají na kolena. Jen naprostý blázen by se téhle role dobrovolně vzdal! Tak proč to tak často hodně z nás v poslední době dělá?

Redakce Marianne | 21. 01. 2013

K psaní textu na téma, proč se dnes ženy chovají jako muži, mě inspirovala kolegyně Tereza Světlá v článku Kam zmizel Kristián – a hlavně čtenářka, která na něj dopisem reagovala. O co v něm šlo? Tereza popisovala situaci, kdy v restauraci odfoukl vítr plastový kelímek jí a vedle sedícímu muži. Ten se zvedl a sebral ze země jen ten svůj. Právem se rozčilovala, kam se poděl džentlmen. Čtenářka přečetla článek svému dospívajícímu synovi a on jí vysvětlil: „Vždyť by takový muž byl dneska k smíchu. Podívej, mami, jak se dnes ženy chovají, mnohdy hůř než my. Stále se nám chtějí vyrovnat. Třeba jak se oblékají, všechno je dovolené. Vždyť my se jich někdy bojíme! Co by asi říkal Oldřich Nový, zvyklý líbat ženám ruce, kdyby šel dnes třeba na koupaliště a viděl, co se tam děje?“ Dala jsem mu za pravdu. Ženskost dostává pořádně na zadek. A začíná to už v pubertě.

Dlaždiči ve vlaku

Onehdy jsem jela vlakem a vedle mě seděly tři slečny plus minus patnáct. Oční linky temnější než noc, džíny se spadlým zadkem, které vůbec nelichotily jejich postavě, a vytahaná trika. „Ty krá.o, to je taková pí.a zas…á, jsem ji poslala do pr…e, mi to nebude dělat tohleto, falešná krá.a.“ Studentky střední hotelové školy. Jejich vrstevníci, kluci, kteří seděli vedle přes uličku, buď mlčeli, nebo si špitali cosi o počítačových hrách. Měla jsem pocit, že si budu muset vypláchnout uši savem, až vystoupím.

Jak velký je ale úpadek ženství, mi docvaklo, až když jsem si po dlouhé době vzala šaty, k nim boty na podpatku a můj milý vzdychl: „Tobě to ale sluší, to jsou moc hezký šaty.“ Jasně, vypadala jsem v nich totiž jako ženská. Měla jsem na sobě to, co moje babička, prababička, praprababička oblékaly každý den… V těch šatech s kvítky jsem najednou chodila jako žena, mrkala jako žena, usmívala se jako žena a dokonce i tak mluvila. Měkce, pomalu a hezky. Když mám džíny a triko, a to je devadesát procent dní v roce, běhám jako keňský vytrvalec, u stolu sedím s nohama roztaženýma a občas nejdu pro ostřejší slovo daleko. Jako chlap.

Ošklivka v neoprenu

Proč to vlastně děláme? Proč mužům i samy sobě bereme potěšení být vílou? Není to jen náhoda a pubertální vzpoura, že mluvíme sprostě, oblékáme se do montérek, kouříme na zastávkách, zajdeme si samy do hospody, lezeme mezi korunami stromů v lanových parcích, neváháme si zdeformovat tělo neoprenem, že umíme vyhodit bez mrknutí oka dva své podřízené, předjet na motorce kolegu z kanceláře, a ještě ho pozvat na panáka whisky. Že děláme věci, které naše prapředkyně fakt vůbec nedělaly.

A přitom to byly ženy jako víno. „Přestřelená emancipace, snaha dosáhnout rovnoprávnosti ad absurdum. A absence hezkých vzorů,“ odpověděl psycholog Tomáš Vašák, když jsem na něj vybafla otázku, proč jsme vlastně takové. Nebereme si příklad z princezen a dam z první republiky, když už nejsme v pubertě extra krasavice jako třeba Angelina Jolie, tak ať jsme aspoň drsňačka Pink. Stylizujeme se do své role tvrdý holky a nikdo nás neokřikne (jak to mluvíš, prosím tě, co to máš na sobě atd.). Proč taky, když podobných typek je plná televize a časopisy. „Rebelující záporné vzory ve společnosti pevně zakotvují. A protože podle výzkumů jsou obecně mezi pohlavími daleko menší rozdíly, než si myslíme, vlastně nám nepřipadá divné vychovávat unisex jedince,“ vysvětluje Tomáš Vašák.

I muži totiž ztrácejí status lovce a hledají svoji roli. „Na jedné straně jsou ženy mnohem svobodnější než dřív. Mohou fungovat jako muži, jsou finančně nezávislé. Pokud je jim blízké lézt po horách, skákat padákem a rubat uhlí, nikdo se nechytá za hlavu. Pravda, jestli to některým blízké není, společnost je do této mužské role trochu tlačí. Prostě zmatek. Stereotypy vůbec nefungují,“ dodává a uvádí příklad.

Máme nějakou naději, že se situace vrátí ke starým pořádkům? Že ženy budou ženami a muži získají zpátky svoji pověst neohroženého lovce? „Bude to úplně jinak. Modely se budou ještě víc tříštit. Budeme se dělit nikoli podle pohlaví, ale lifestylově. Lidé se budou rozeznávat podle toho, k jaké patří skupině, jak žijí. Budou bikeři, horolezci, městští lidé atd. Ženská a mužská role půjdou do háje,“ míní Tomáš Vašák.

Teoreticky bychom se měli mít podle něj na co těšit. Když budou lidé vzdělaní a moudří, bude to pestřejší a zároveň složitější svět, ale pro jednotlivce svobodnější. Chudáci děti, napadá mě při téhle vizi. To se budou rodit rovnou s cyklistickou helmou nebo cepínem, když se jejich rodiče zařadí do nějaké lifestylové skupiny? „Tohle bude těžké. Rodiny se musejí začít učit, jak umožnit svým dětem svobodný rozvoj tak, aby se uměly svobodně rozhodovat a sbírat informace. Jednoduché vzory, jaké jsme dostávali my, kde dívka vyšívá a kluk hraje fotbal, už ony mít nebudou,“ objasňuje Tomáš Vašák. A tak se jen modlím, aby vznikla lifestylová skupina PRAVÉ ŽENY.