Tady je naše místo

Oděvní výtvarnice Zuzana Křížová a psycholog Karel Kříž vychovali v domě, kterému je už víc než dvě stě padesát let, tři dcery. Dokázali tu žít i s malými dětmi řadu let bez telefonu, elektřiny i bez tekoucí vody. Přitom ještě mívali ovce a včely, vyráběli kvašený jablečný mošt cider a přijímali časté návštěvy.

CHALUPA Z POHÁDKY Tento dům se objevuje v záznamech katastrálních map už v roce 1750.

Křížovi se před dvaačtyřiceti lety přestěhovali na samotu do stavení, které mělo původně sloužit jenom jako letní byt. Postupně tady zapustili kořeny, i přesto, že to znamenalo obejít se po léta bez elektřiny, tekoucí vody, telefonu, ústředního topení i bez sousedů. „Muž tu bydlel už v době studia a denně dojížděl do Prahy. Tehdy to šlo. Bylo málo aut a litr benzinu stál 2,60. Když jsem v těch dobách chtěla cestou do Sedlčan stopovat, měla jsem problém potkat auto,“ vzpomíná Zuzana Křížová. „Tady všude okolo jsou žulové lomy a úhor. Je to chudý kraj. Tenhle dům jsme našli na mapách z roku 1750. V té době už je tam zaznamenaná tahle chalupa, špejchar, ale není tam ještě původně kozí chlívek, kterému dnes vznešeně říkáme koupelna.“

ZÁTIŠÍ NA KOMODĚ Po letech nocování vedle muže na úzké posteli si po odchodu dcer Zuzana dopřává pohodlí vlastní ložnice a žensky něžných zákoutí v ní.
RODINNÝ POKLAD Vzpomínky zakleté do fotografií jsou rodinným pokladem asi každé rodiny.

Karel Kříž svoji slibnou kariéru psychologa v Praze rychle ukončil, protože nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území. „Muž tady byl tak strašně šťastný, že když jsme řešili, kde budeme žít, bylo to jednoduché. Bylo mi čtyřiadvacet a měla jsem miminko. Teprve 2. listopadu 1980 se tu rozsvítila první žárovka, velkým pokrokem bylo také čerpadlo s případným názvem Darling,“ vzpomíná Zuzana. Vodu ze studánky, kterou byla do té doby zvyklá nosit v kbelících, dokázalo čerpadlo elegantně dopravit až do koupelny v bývalém chlívku na dvorku. Teprve pak si Křížovi radostně pořídili i pračku, bojler a splachovací záchod. „Vzpomínám si, jak jsme s instalatérem zkušebně spláchli, a on slavnostně prohlásil: ‚A deset litrů vody je v hajzlu.‘“

Tak velká modernizace nakonec skutečně způsobila, že ve studánce zbylo jen trochu vody na dně. Když navíc nastalo období sucha, muselo se hodně šetřit. Dodnes jsou Křížovi úplně odkázaní na to, jestli je přirozený dostatek vody v přírodě. Svérázně si poradili i se skladováním potravin. Koupili si starou hliníkovou popelnici, ve které zásoby našly bezpečné útočiště před myškami. Dodnes z toho povstávají komické situace, když je tu na návštěvě někdo neznalý poměrů a Zuzana na otázku, jestli jsou ještě těstoviny, odpoví: „Koukni se do chlíva do popelnice.“

Problém tu byl vždycky s telefonem: „Dokud jsme si nepořídili mobily, nedalo se odtud nikam volat. Děti jsem léčívala obklady z másla a slivovice a vařila jsem medovinu. Když jednou Juditu chytlo slepé střevo, jela jsem v parném létě na kole do Kosovky, ale všichni doktoři zrovna schůzovali v okresním městě. Tak jsem nechala vzkaz na poště, a teprve za pár hodin přijela sanitka. Život na samotě také znamenal, že jsme tu vždycky museli mít drsné psy – bubáky. Sama v noci jsem tu ale nikdy strach neměla. Prostě jsem tohle téma vůbec nerozvíjela. Jsem zkrátka pod ochranou Boží a tady je k Bohu blíž."

GAUČ POD OKNEM „Mívali jsme šestadvacet včelích úlů a šestadvacet ovcí. Přilepšovali jsme si tak, že jsme ostříhali ovce, vlnu nechali upříst, já jsem ji pak barvila a pletla jsem svetry a kabáty. Na gauči jsem přitom vyseděla důlek,“ vzpomíná Zuzana Křížová.