FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Neměla jsi na tu paní tolik křičet, mami…
„… no jo, děvenko, když mě boj s blbostí nutí dělat divné věci. Omlouvám se, tobě i na dálku té osobě. Ale to ti povídám, když dojde na používání zdravého selského rozumu, nikdy se nenech zahnat do kouta.“ Tolik rozhovor s dcerou z pátečního podvečera. Stály jsme před poštou a já si v minus pěti utírala z čela pot.
Foto: Getty Images
A začalo to tak nevinně, ve schránce jsem našla oznámení, že mám na poště dva balíky.
„Tady máte jeden,“ povídá paní za přepážkou a úřaduje. Lejstra, občanka, opsat, zapsat, vydat.
„Děkuju,“ špitnu.
„A tady je druhej. Áááá ten vám nevydám.“
„Prosím?“
„Je na něm jiný jméno,“ vrazí pošťačka prst do fixem psané adresy.
Nakukuju přes sklo, že mám krk jako ty africké ženy, co si na něj dávají kroužky. Vidím Klára Mandausová. Adresa taky správná. „Ale tam je moje jméno! Je to můj balíček a já přesně vím, co v něm je a kdo mi ho poslal,“ ještě tiše se bráním.
„Nene, je tady napsáno Mandusová. Heelee,“ křikne na kolegyni u vedlejší přepážky, „že to pani nemůžu vydat, když tam je jiný jméno?“
„No to tedy rozhodně nemůžeš,“ zvedá se druhá poštovní osoba a jde se kouknout na balík a na mě asi taky (falešná vyzvedávačka balíků).
„Hm, tak ten druhej vám nedám,“ uzavírá paní.
„To si ale děláte legraci, že?“ kroutím hlavou a můj hlas už je malinko hlasitější. Jasně teď to vidím, zase mi trochu zkomolili jméno, jsem na to zvyklá. „Víte, mně zkazí příjmení asi devadesát devět procent lidí, Mandusová je ještě dobrý, říkají mi i Mathausová, Mathausenová, Mandousová...“ snažím se marně ospravedlňovat výpadek jednoho písmenka.
„Nevydám.“
„Vydáte! Jsem to přeci já. Žádná Klára Mandusová na téhle adrese nebydlí. Myslím, že ji nenajdete v celý republice! Tak se koukněte, řeknu vám, co v balíku je!“
„Podívejte se, já vám to vydám a pak přijde paní Mandusová a mě vyhoděj z práce. Předpisy jsou předpisy,“ ubíjí mě paní svojí logikou a tváří se jakoby snědla pošťácký zákoník.
„Chápete, že jsem to já!! Za ten balík jsem zaplatila a vy mi ho nechcete dát, přestože je můj?! Jen proto, že v adrese vypadlo jedno blbý písmenko?!!!“
„Jo.“
„Koukejte mi ho dát!,“ kdybych mohla asi bych se na osobu sápala, naštěstí je mezi námi sklo.
„Ne.“
„Tak mi zavolejte vedoucí.“
„Ta tady není. Je pátek večer. Já jsem zástupce.“
Zkrátím to, nejdřív vyhrožovala, že ho vrátí zpátky, tak se to podle pravidel musí. A nechť ho pošlou znovu, nikoli paní Mandusové, ale Mandausové. Když jsem křičela tak, že se na mě obořila vedle stojící zákaznice, že znervózňuju personál, nabídla řešení. „Tak ať vám ho zítra doručí znovu domů. Ať si riziko, že přijde o práci, nese kolegyně.“
Nazdar, šaltr pro mě ten den zavřen.
Příběh pokračuje.
Druhý den jsem našla ve schránce další oznámení o dalším balíku. Manausová.
„Mami, to ti nedaj,“ smála se dcera. S lehkým pobavením jsem odjela na poštu.
„To vám nevydáme. Manausová.“
„Jasně, s ničím jiným jsem nepočítala. Tak prosím tu vedoucí.“
„Právě odešla domu.“
„Jasně. Takže mi ho zase doručíte domu a hodíte to na nebohýho pošťáka pochůzkáře. Děkuju, nashledanou.“ Tentokrát jsem se už ale usmívala.
Když jsem přijela domů, čekal na mě na stole první nevydaný balíček.
„Mami, byla tu pošťačka. Trochu se divila, proč nám to musí vozit dvakrát. Jo a prej já to nemůžu podepsat, tak to podepsala ona, jakože je sousedka.“
To už jsem se smála hodně.
Dnes zvonil pošťák znovu. „Tak mám pro vás balík, co vám nechtěli dát. Bordel to je. Nejste sama, abyste si nemyslela. Zrovna jsem vezl něco panu Kapalovi. Taky mu to nedali, protože měl na balíku Kopal.“
Budou Vánoce a na poště mají hlavní sezónu, nestíhají. Chtějí stávkovat, aby jim přidali. Proč vlastně, když si přidávají sami. Práci.
ČTĚTE TAKÉ: FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Vztek
