Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Zábava

Glosa Lucie Zídkové: Můj japonský příběh

Info ikona
Japonsko

Stojím v Praze na letišti a napjatě sleduju dveře, z nichž vycházejí lidi, kteří právě přiletěli. Čekám tu na ženu, kterou znám už jednatřicet let, a přece jsme se ještě nikdy neviděly.

Lucie Zídková | 3. 11. 2022

Jsem nervózní a potí se mi ruce. Vím, že se na ni nesmím vrhnout a obejmout ji, i když bych strašně chtěla. Seiko je totiž Japonka. A Japonci se neobjímají, i kdyby se znali sto let.

Na začátku byl dopis s úhledným písmem na růžovém hedvábném papíru. Do tehdejšího Československa ho vyslala patnáctiletá Seiko z prefektury Kanagawa někdy na jaře 1991. Těžko říct, jakými cestami se dostal na náš gympl – jisté je jen to, že jednoho dne se nás americký lektor angličtiny zeptal, kdo by si chtěl dopisovat s Japonkou. A já se přihlásila. Psaly jsme si jednatřicet let: nejdřív klasicky poštou, v poslední době spíš přes Messenger. A snily jsme, že se snad jednou setkáme.

Nakonec to zařídila Seiko: v roce 2019 se přihlásila do soutěže české ambasády v Tokiu o výtvarné dílo na téma japonsko-českého přátelství. Na stole dala dohromady všechny mé dopisy, které jsem jí během těch let poslala, udělala z nich koláž, vyfotila ji, své dílo poslala do soutěže a – vyhrála. První cena byla letenka do Prahy.

Kvůli covidu jsme setkání dva roky odkládaly, ale letos v září jsme se dočkaly. Z dveří na letišti vyšla Seiko a za ní celá její rodina – manžel Yasumasa a tři děti, devatenáctiletý Hiromasa, šestnáctiletý Takanobu a třináctiletá Mamiko. Moje „pen pal“, dopisová kamarádka, vypadala úplně stejně jako na svátečních fotkách, které mi poslala. Jen na sobě neměla kimono, ale džíny do zvonu podle poslední módy. „Yasumasovým přáním je vystoupit na Sněžku,“ řekla mi Seiko s krásným měkkým ň, když jsme jely autobusem do centra. „A co bys chtěla vidět ty?“ zeptala jsem se jí. „Everything,“ zasmála se a s nadšením se dívala z autobusu ven, přestože jsme zrovna jeli poli mezi Ruzyní a Prahou, kde není k vidění zhola nic.

Info ikona
Lucie Zídková

Před lety jsem se chvíli živila jako průvodkyně turistů, ale japonskou skupinu jsem nikdy neměla. Škoda. Neexistují totiž vděčnější návštěvníci. Líbilo se jim absolutně everything. A všechno si taky fotili. Pamatujete na tu scénu ze Samotářů, kde si Japonci natáčejí hádku v české rodině? Tak tento zážitek jsme jim sice (naštěstí) nedopřáli, ale situací, u nichž by mě nenapadlo, že by mohly být pro někoho zajímavé, a ony byly, se naskytlo mnoho. Fascinovala je třeba velká obloha. „Nemáte mrakodrapy a odevšud je vidět pořádný kus nebe,“ pochvalovali si. Večer je déle světlo a všude je plno zeleně. A co teprve, když jsme je vzali na houby „za barák“. „Skutečně je jíte?“ ptali se a kaž­dou houbu si zvěčnili. Všechny jejich dojmy ale nebyly jen pozitivní: nechápali, proč v centru není kam si dojít na záchod nebo jak je možné, že někdo nechá na chodníku hromádku od svého psa. Nikdy se ale nerozhořčovali; spíš se zájmem konstatovali, asi jako kdyby objevili podivuhodný nový druh prvoka.

Jeden večer jsme u burčáku („bultchak“, říkali roztomile) probrali i české a japonské jazykolamy. To by člověk nevěřil, kolik legrace si může užít s obyčejným strčprstskrzkrk. Došlo i na ochutnávku národních kuchyní, kdy nám pan Yasumasa ukázal, jak knedlíkem efektivně vymazat omáčku od svíčkové. Jedině bezmezná japonská slušnost zabránila kulturnímu rozkolu, když naše mladší dítě odmítlo jíst japonské kari.

Za ten týden jsem si uvědomila taky jednu věc o nás Češích. Nejsem žádná velká vlastenka, ale něco se mi na nás přece líbí: že jsme kontaktní a otevření. Když jsem svou japonskou přítelkyni vyzvala, aby se klidně na cokoli zeptala – o naší rodině, Česku nebo Češích, tak se smála a děkovala, ale na nic se nezeptala. Japonský kamarád, který už v Česku žije řadu let, mě pak ujistil, že je to úplně normální. U nich doma prostě trvá déle, než si lidé pustí druhého k tělu.

Rozloučily jsme se vřele, i když zase bez objetí, a já jsem doživotně chycena touhou dozvědět se o jejich kultuře víc. Proniknout za usměvavou bariéru zdvořilých úklon
a skvostně zabalených dárečků. Dát si s nimi dvě skleničky vína a povědět si první poslední. Nezbude než naučit se japonsky a vyrazit na druhou stranu světa.

Zdroj článku
Mohlo by se vám líbit