Mezinárodní den tchyně

Chlapi obvykle své tchyně moc neřeší. Oni toho totiž od přírody moc nenamluví a dokážou jedním uchem poslouchat, druhým to vypustit a dělat si dál to, co chtějí. Kromě toho vzájemný vztah muž–žena jaksi odjakživa zavazuje, takže chlap se přece nebude přít se ženou, a ještě k tomu s mnohem starší. Navíc dobře ví, že pokud si pustí pusu na špacír, pustí se pak do něj nejen ta jeho, ale i druhá saň čili matka-tchyně. Takže to řeší pivem navíc a ‚uzavřením se do sebe'.

Ovšem relace žena–žena, to je jiná káva... My prostě nedokážeme jen tak poslouchat, mlčet a pak si dělat své. My samice zkrátka máme v genech boj o prvenství, o blaho potomků, o nezávislost. A nedej bože, aby nám tu nezávislost někdo bral – natož pak nějaká jiná, starší samice.

Podle svého průzkumu podpořeného svědeckou výpovědí některých kamarádek, eventuálně po zabrouzdání na internetová fóra, dnes vím, že existují různé druhy tchyní. Tchyně obecně dělíme na:

• matku muže
• matku ženy (o nich si více počteme v pánských časopisech – těch bez hanbatých fotek!!)

Ty se dále dělí na:

• zapšklé babice;
• nepřátelské zapšklé babice;
• nepřátelské zapšklé babice v bílých rukavicích, kterými kontrolují stav zaprášení vašeho bejváku;
• babice pseudokamarádky, které se snaží dostat do vaší přízně, aby pak mohly legálně propašovávat jídlo pro syna;
• babice intrikánky – propašovávají jídlo pro syna nelegálně;
• celkem normální babice, které dokonce vypadají, že vás mají rády, nemůžete jim nic vytknout, vy je kupodivu taky máte rády, ale... přesto jsou to tchynĕ.

Která z nás si neprošla palbou ‚dobře míněných rad'? Nejednou jsou opravdu dobře míněny, ale forma jejich podání bývá prachbídná. Je zvláštní, že téměř každá tchynĕ obvykle ví lépe než vy několik zásadních věcí, jako například:

• jaká barva se vám hodí na stěny do kuchyně/obýváku/ložnice, přičemž vám do jejích nic není;
• jaká barva se vám hodí na vlasy (vám do té její taky nic není);
• jak nejlépe vychovat/nakrmit/obléct vaše děti (to její oblékáte a krmíte také zásadně špatně, až máte kolikrát chuť namítnout, že si mohla na výchově toho svého taktéž dát více záležet!);
• jak nejlépe upéct/pocukrovat/nakrájet bábovku (její bývá často nepoživatelná nebo ze supermarketu);
• jak máte mít doma uklizeno (nejednou se ochotně obětuje, že vám přijde ‚uklidit', a už u vás zůstane...);
• kudy vede nejkratší cesta na jakékoli místo na světě, například během společného výletu, pakliže k němu skutečně dojde (příklad z kategorie sci-fi);
• dokonce ví i to, co si máte vzít na sebe a v čem se budete cítit nejlépe (za jejích mladých let v mini chodily jen lehké děvy a tohle pravidlo přece musí platit dodnes!).

Jak to tak rozebírám ze všech stran a jedním okem koukám na svého maličkého syna v postýlce, dochází mi, že karma existuje. Každá matka bude jednou tchyní a matka syna tak nějak OBZVLÁŠŤ, takže i já to jednou schytám. Budu babicí. A budu takovou babicí, jakou megerou bude moje snacha. Pokud bude ona fajn, snad to dokážu i já – i tak mám šanci stát se pouze tou babicí, která se jeví jako celkem normální, ale přesto budu tchyní – strašné. A tak si říkám, zda by nebylo vhodné zavést něco jako Mezinárodní den tchynĕ. Svou maminku má každý rád, ale tchyni už třeba ne. A proto si zaslouží svátek čili sebemrskačský den, kdy by se každý z nás očistil od nevraživého smýšlení a podal by kytici růží ženě, díky které existuje náš protějšek, který milujeme.

P. S. Dobrá tedy, a pak by to dále mohlo zase vypadat jako v tom známém vtipu:

Přijede tchynĕ na návštěvu k novopečeným manželům a už od prahu dveří hlásá: „Tak mě tady máte!" Mladí na to: „A jak dlouho chceš zůstat, maminko?" „Jak dlouho chcete, děti, jak dlouho chcete!" Mladý pár pohotově: „A to si u nás nedáš ani kafe?"