Když si děti ubližují: Co se skrývá za sebepoškozováním a jak reagovat jako rodič

Sebepoškozování může mít formu řezání, trhání si vlasů nebo i pálení se. Proč to mladiství (odhaduje s, že jich je více než 70 tisíc) dělají? „Fyzická bolest může paradoxně na krátkou chvíli přinést úlevu od bolesti psychické,“ vysvětluje psychoterapeutka Petra Jonášová z platformy Terapie.cz.

Důvody, které málokdo pochopí

Možná vás napadlo, že i vy jste jako dospívající řešili řadu problémů, ale nikdy vás nenapadlo si ublížit. Dnešní dospívání však ovlivňují také sociální sítě, tlak na výkon a potřeba přijetí okolím. „Za důležité považuji zdůraznit, že sebepoškozování zpravidla není snahou upoutat pozornost, jak se někdy mylně domnívá okolí. Často jde o zoufalý pokus zvládnout něco, co člověk nedokáže unést jiným způsobem. Samotné sebepoškozování proto nevnímám jako hlavní problém, ale jako příznak hlubšího trápení, kterému je potřeba porozumět,“ říká Petra Jonášová.

Mohlo by se vám líbit

Už nechci žít. Psycholožka radí, co dělat, když se kamarád svěří, že plánuje sebevraždu

Výsada dospívajících? Ne!

Sebepoškozování bývá nejčastěji spojováno s dospíváním. Toto období přináší intenzivní emoční prožívání, hledání vlastní identity, zvýšenou citlivost na přijetí okolím a někdy také obtíže s regulací emocí. „Rozhodně se však netýká pouze dospívajících. Setkáváme se s ním i v dospělosti, a to napříč věkovými skupinami. U některých lidí přetrvává z období dospívání, u jiných se může objevit až v souvislosti s náročnou životní situací, traumatickou zkušeností, ztrátou blízkého člověka nebo dlouhodobým psychickým přetížením,“ vysvětluje psychoterapeutka.

U dospělých může být sebepoškozování méně nápadné a provázené silným studem. Přiznat si, že potřebují pomoc, pro ně bývá o to obtížnější.

Dlouho utajovaný problém

Sebepoškozování zůstává často velmi dlouho skryté. Člověk věnuje velké úsilí tomu, aby si jeho okolí ničeho nevšimlo. Varovným signálem mohou být opakovaná nevysvětlená poranění, jizvy, nošení dlouhých rukávů i v teplém počasí nebo vyhýbání se situacím, při kterých by bylo vidět tělo. „Z mého pohledu jsou ale stejně důležité změny v psychickém prožívání. Větší uzavřenost, podrážděnost, úzkostnost, ztráta zájmu o dříve oblíbené činnosti, výrazná sebekritika nebo věty typu ‚jsem k ničemu‘, ‚všechno kazím‘ či ‚nikomu na mně nezáleží‘. Žádný z těchto projevů sám o sobě sebepoškozování nedokazuje, ale může být důvodem k citlivému rozhovoru,“ upozorňuje Petra Jonášová.

Lidé se často nestydí pouze za samotné sebepoškozování, ale také za to, že své emoce nedokážou zvládat tak, jak si myslí, že by měli. Obávají se odsouzení, nepochopení nebo toho, že svým blízkým způsobí bolest.

Mohlo by se vám líbit

Ubližovala jsem svému tělu, ne sobě. Žena trpící hraniční poruchou osobnosti otevřeně o životě s touto diagnózou

Jak reagovat jako rodič

První reakce blízkých bývá často plná strachu, bezmoci a někdy i vzteku. To je lidsky pochopitelné. Přesto je důležité pokusit se zachovat klid. „Člověk, který se sebepoškozuje, už zpravidla prožívá dostatek vnitřního napětí a odsuzující reakce jeho trápení pouze prohlubuje,“ míní odbornice. Velmi důležité je nevyčítat, nezesměšňovat a nezlehčovat. Věty jako „Proč nám to děláš?“, „Vždyť máš všechno, co potřebuješ“ nebo „Okamžitě s tím přestaň“ mohou posílit stud a pocit osamělosti. Mnohem větší význam mohou mít jednoduchá slova: „Vidím, že tě něco hodně trápí. Nemusíš na to být sám. Rád bych pochopil, co prožíváš.“

Všechno má své řešení

Nemusí se jednat o celoživotní problém. Cesta ven ale nevede pouze přes snahu přestat si ubližovat. Důležité je především najít jiné způsoby, jak zvládat náročné emoce. „Je důležité pochopit, že nejde pouze o odstranění určitého chování. Pokud člověku vezmeme způsob, kterým si dosud ulevoval od nesnesitelných emocí, aniž bychom mu pomohli najít jiný, může se jeho psychický stav ještě zhoršit,“ varuje Jonášová.

Za naprosto zásadní považuje zkušenost bezpečného a přijímajícího vztahu. Člověk díky němu nemusí nic předstírat, skrývat ani se obávat odsouzení. „Takovou zkušenost může získat v individuálním terapeutickém vztahu, v psychoterapeutické skupině, ale také ve vztahu s blízkým člověkem,“ doplňuje.

Kdy vyhledat odbornou pomoc

Jako s každým psychickým problémem, ani v tomto případě není ostuda obrátit se na psychologa či terapeuta. „Sebepoškozování bych nikdy nepodceňovala, a to ani tehdy, pokud člověk tvrdí, že má situaci pod kontrolou. Každé opakované úmyslné ubližování sobě samému je důvodem k vyhledání odborné pomoci,“ apeluje psychoterapeutka.

Za zvlášť varovné jsou situace, kdy se sebepoškozování stupňuje, poranění jsou závažnější, člověk ztrácí kontrolu nad svým jednáním, prožívá intenzivní beznaděj nebo hovoří o tom, že už nechce žít. „Je důležité rozlišovat mezi sebepoškozováním bez sebevražedného úmyslu a sebevražedným jednáním. Nejde automaticky o totéž, přesto se mohou oba problémy prolínat. Proto bych se nebála člověka otevřeně a citlivě zeptat, zda přemýšlí o smrti nebo o tom, že by si vzal život. Taková otázka mu myšlenku na sebevraždu nevnukne, naopak může otevřít prostor pro rozhovor,“ nabádá Petra Jonášová. V takové situaci ho nenechávejte samotného a volejte zdravotnickou záchrannou službu na čísle 155, případně 112.

V České republice mohou lidé využít také Linku první psychické pomoci 116 123, děti a dospívající Linku bezpečí 116 111. Pomoc mohou vyhledat rovněž blízcí, kteří si nevědí rady.

Zdroj: autorský text, rozhovor s terapeutkou Petrou Jonášovou