Přejít k hlavnímu obsahu
Životní styl

Co dělají šťastné páry jinak aneb Tohle nám v pohádkách neřekli

Info ikona
Růže

Určitě to znáte, princ zabije draka, vysvobodí princeznu, dostane její ruku i s polovinou království, a pak žijí šťastně až dodnes. No jo, ale jak se to vlastně dělá? Jak spolu žít šťastně až na věky?

Martin Zikmund | 30. 03. 2021

Kdyby to bylo tak jednoduché, jak se zdá z pohádek, asi by kaž­dé druhé manželství nekončilo rozvodem. Přesto však existuje recept, jak na to. A není z říše pohádek, jen z říše starých řeckých bájí a pověstí.

Pro začátek si ale zkusme udělat takovou malou rekapitulaci toho, co nám pohádky vtloukaly do hlavy jako představu budoucího manželství. Máme tu prince, co políbí intoxikovanou Sněhurku, kterou sice vůbec nezná, ale vezme si ji za ženu. A pak tu máme Popelku aneb týrané dítě, kvůli kterému princ objede půl království se ztracenou botou jen na základě pár hodin tance. A tak dále. Podtrženo a sečteno tu máme páry, které se ve fázi bezhlavé zamilovanosti vrhnou do manželství, a tím to celé končí. Naše dětské srdce plesá!

Chudáci rodiče

Jenže naše dětské srdce si možná nevšimlo toho, jak na tom v pohádkách bývají rodiče. Tu se jim narodí nafrněná princezna, co si sama ani neumí zavázat střevíček, anebo třeba takový Popelčin otec – vdovec a má tři dcery, z nichž jedna je totální zlatokopka! A pak tu samozřejmě máme i rodiče, kterým jedinou dceru unese drak/čarodějnice/černokněžník a oni jsou ochotni dát v totálním zoufalství komukoli, kdo ji zachrání, její ruku a půl království k tomu. Ano, královští rodiče v pohádkách obvykle nebývají zrovna šťastní, to až jejich děti budou. Jenže moment! My budeme, nebo už dokonce jsme právě ti rodiče

Prvotní fáze pohádkové zamilovanosti je dávno pryč. Ta ostatně nemá daleko k opojení omamnými látkami. Miroslav Plzák odhadoval obvyklou délku trvání této „hormonální“ fáze na 6 až 12 měsíců. Pouhá fyzická přítomnost a objetí s milovaným protějškem nám doslova přináší slast. Jenže tohle objetí časem prostě zevšední. A najednou zjistíte, že princ Krasoň po sobě neumí umýt umyvadlo a nechává ponožky v obýváku a princezna se zlatou hvězdou na čele není úplně vhodná pro praktický život a že jsou dokonce okamžiky, kdy si sundává make-up. Dlouhodobé partnerství totiž není o pohádkách, jako spíš o soužití dvou lidí, kteří spolu z nějakého důvodu chtějí žít. Přitom ne vždy tento důvod vědomě znají.

Dumky žalky, a co já?

Spoluzakladatel humanistické psychologie Abraham Maslow proslul svou hierarchií potřeb. Jeho známou pyramidu jste možná v životě už někdy viděli. Naše „já“ má podle Maslowa dvě hlavní skupiny potřeb – tzv. deficitní potřeby, kam patří ony známé fyziologické potřeby, potřeba bezpečí, potřeba lásky, sounáležitosti, uznání a úcty (i od sebe), a pak tzv. růstové potřeby, které se někdy označují jako ty, co nás dělají šťastnými. Primárním úkolem obou partnerů, pokud chtějí být spolu šťastní, by mělo být naplnění deficitních potřeb toho druhého.

Můj kamarád Josef, katolický kněz, to v jedné naší diskusi na téma partnerství krásně shrnul do jedné jediné věty: „Manželství je o absolutním přijetí i odevzdání se.“ To se podle něj ale páry musejí nejprve naučit. Je to proces, velmi dlouhý proces. Věda má ale recept na vše, i na šťastné partnerství. Mohou za něj britský psychiatr Morten Kringelbach z Oxfordu a americký psycholog a neurovědec Kent Berridge z University of Michigan. Ale úplně původně ho má na svědomí Aristoteles.

Recept na štěstí podle Aristotela a neurovědy vězí v kombinaci dobrého života (řecky eudaimonie) a slasti (řecky hedonie). Současná věda však dodává, že ta slast musí být taková, která vede pouze k pozitivním prožitkům, a to i následně. Slast vedoucí k negativním prožitkům (např. pití alkoholu a kocovina nebo nevěra a morální kocovina) nebo k neutrálním požitkům (zhltnutí výborného jídla, zhlédnutí průměrného filmu) se nepočítá, dokonce pocity štěstí na neurologické úrovni blokuje.

A kde tedy takovou slast, která vede k něčemu, co milujeme a co se nám líbí, nalézt? Tady pomůže opět Maslow se svými růstovými potřebami. Třeba když se společně, ale dokonce i každý sám, budete učit nové věci, cestovat nebo budete dělat něco, co vám dává smysl. Ale tou nejvyšší potřebou vedoucí ke štěstí je potřeba transcendence, potřeba pomáhat ostatním dosáhnout jejich potenciálu, potřeba empatie, soucitu. A právě tuhle potřebu umí dlouhodobé partnerství naplňovat nejlépe, zejména pokud do něj přibudou děti. Jen cesta sem je opravdu dlouhá. To tady se skrývá ono „a žijí spolu šťastně až dodnes“. K tomu už však musí každé „já“ dozrát. Tady je to jen a jen na vás. V partnerství k tomu máte jen mnohem snazší cestu.

O autorovi:

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami a často pomáhá lidem měnit jejich scénáře a napravovat hříchy jejich rodičů. Je autorem blogu Je čas na změnu a čas od času pořádá semináře pro veřejnost o ženskosti, životní harmonii i dalších tématech.