Když si pes adoptuje králíka

Začalo to nevinně, už před lety: „Maminko, koupíš mi králíčka?“ Co myslíte, podlehla jsem. A Mája První se mohla nastěhovat.

„Já bych chtěla pejska.“ Máte nejasné tušení, že jsem zase neodolala? Správně.

„Já morčátko. Rybičky. Strašilky. Hada.“ S výjimkou hada nám bytem prošlo asi úplně vše výše uvedené zvířectvo.

Podtrženo shrnuto, dnes máme doma poměrně široce zastoupenou zvířenu. A o ní bych, stejně jako Gerald Durrell, mohla psát. Koneckonců – o mé rodině už toho sděluju dost. Tak teď k té jiné zvířeně.

Staffordí slečnu Aty čtenáři mých sloupků znají. Máju toho jména druhou, zatím ne. Zakrslý králíček se v naší rodině objevil na konci května a s roztomilostí sobě vlastní se jal okupovat polovinu prostoru obývacího pokoje. Atyna nejdřív z dálky přemýšlela, jestli si dalšího plyšáka má zařadit do kolonky vetřelec, nebo kámoš. Dopadlo to tak, že Mája druhá se stala – jejím miminkem. Jako fakt. Vždycky jsem si myslela, že fotografie pejsků spících s kočkami v jednom pelíšku jsou focené tak, že se zvěční jeden živočišný druh, pak ten druhý a nakonec se to celé nějak smontuje. Už vím, že to není pravda a může se také cvakat realita. Naše pidi Mája totiž nejraději pospává hrůzu nahánějící Atynce s prokousnutým uchem mezi předními packami. Přesně té fence, která, když se nemůže dostat za králíkem do jeho prostoru, vyje, jako by přišla o štěňata…. A jsme u toho. Nemám málo svých starostí, a když jsem jí vlastní mláďata nedopřála (jsem totiž krkavčí panička), zařídila si to po svém. Ušáka myje, hraje si s ním, uspává, přenáší z místa na místo, schovává před námi. A místo toho, aby býložravec byl vyděšený, jeho mamka s krokodýlí tlamou mu dost chybí, takže jakmile dostane volno, peláší za ní, i kdyby byla v patře. A schody, ty tedy zatím ještě zdolat moc obratně neumí. Takže si namele, občas se z nich i skutálí, ale nevzdá to a za psem se dere, třebaže je cesta nad její síly.

ČTĚTE TAKÉ: KLÁRA KOTÁBOVÁ: Rodinné recepty

Jejich vztah je neuvěřitelný. Pes dává králíkovi své granule, ten se s masožravcem dělí o listy pampelišky. K tomu je jasné, že bojovnost Atynky se rozplynula v hormonální smršti, takže i brutálního zloděje by u nás doma uvítala chlebem a solí, případně masáží zad předními tlapkami.

Ale proč to vše píšu: Miluju zeleninové saláty, občas si pak připadám, při jejich konzumaci jako králík. S urputností staffordům vlastní se snažím denně nachodit desetitisíce kroků. Zatnu se a nepovolím. Půlhodinové intervaly pro plnění limitu mám – v průběhu celého dne. Tedy stejně dlouhou dobu, jakou trvá křeč v čelisti zatnutého staffíka. Občas se snažím životem proplouvat, jako naše beta bojovnice, taky mi jde splývat s pozadím, když nemám náladu být všem na očích. To mě naučily strašilky.

Je evidentní, že se se zvířenou naším bytem průběžně procházející navzájem obohacujeme a přibližujeme se sobě navzájem. Zajímalo by mě ovšem, co jsem třeba předala naší Aty. I když, asi vím: Jako já je i ona mámou za všech okolností, svým vlastním i imaginárním štěňatům nedá vydechnout a tahá je i tam, kam jim se zrovna nechce. S pocitem, že v duchu mateřské lásky je povoleno vše. Učíme se od sebe navzájem a všude je to stejné. Navíc, kdysi jsem kdesi četla, že se lidé podobají svým zvířecím miláčkům. Nejspíš tedy rostu do podoby staffíka, kříženého s králíkem. Zajímavá kombinace…

Jak to máte s imaginární genetikou doma vy? A co jste se od svých mazlíčků už stihla naučit?

MARIANNE AŽ DO SCHRÁNKY S POŠTOVNÝM ZDARMA

Časopis Marianne si nyní můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.