KLÁRA KOTÁBOVÁ: Návrat do reality, aneb nikdo není ostrov

Nikdo není ostrov, sám pro sebe. Každý je kusem nějakého kontinetu…. Už máte jasno, o které knize jsem před chvílí mluvila? Kdysi dávno, když jsem ji poprvé četla, unikal mi důvod, proč právě první částí celého citátu německý autor svůj román nazval. Čím jsem starší, tím víc mu rozumím. Po zkušenosti s korona karanténou pak mám jasno. Geniálnější slova nikdy nikdo nevyřkl. Tedy já o nich nevím.

Krátký příběh úvodem: Moje známá se odstřihla. Před dvěma lety. Kvůli partnerovi. Proto, že jí dal ultimátum. „Buď já a naše nehynoucí láska, nebo ty tvoje slepice, co se s nimi pravidelně vídáš.“ V oparu zamilovanosti dala tehdy přednost lásce. Tak nějak jsme jí s ostatními kamarádkami i chápaly, některé jí dokonce záviděly. Já sice zdvihala varovně prst, ale byla jsem umlčena neoddiskutovatelným: „Nech ji být, ty už děti máš. Jarka konečně aspoň chlapa.“

Smířila jsem se s tím, že se naše cesty, s docela fajn holkou, rozešly. Protože jsem slepice a rozhodně nejsem hodna toho, abych se jí pletla do života. Až do nedávna tomu tak bylo. Volala mi v podvečer, že by se se mnou nutně potřebovala sejít. I když mezi naším posledním kafíčkem a tím telefonátem byly dva roky prodlevy, vyrazila jsem. Jarka mě uvítala v parku, bez roušky, s kočárkem, ve kterém spalo miminko. „On mě bije a říká mi couro,“ rozbrečela se místo pozdravu a já pochopila, že v kamarádství dva roky neznamenají vůbec nic. Seděly jsme na lavičce a já si nechala vyprávět příběh jejího života. Tak plný klišé, tragický a smutný, že jsem chtěla brečet. Dítě sice má, ale muže k tomu, který ji bije, nepouští mezi lidi a v době karantény se jeho násilnické chování vystupňovalo tak, že čekala jen na možnost uniknout. Společně jsme jí vymyslely bydlení, povolaly do zbraně další kamarádky a začaly jednat. S OSPODem, dalšími úřady. Proto, aby získala zpět to, co je pro život každého člověka nezbytné. Svobodu a pocit, že za něco stojí. Ona sama i její život. Jistě, můžu si myslet, že šla takovému konci naproti a že si neměla do života zvát takové hovado, na druhou stranu – nejsem tu od toho, abych kohokoliv soudila.

Korona vůbec zahýbala vztahy, vnímáte to také? Kamarád je dodnes v šoku z oznámení manželky, že karanténu bude trávit u svého milence. Dcera mé kolegyně odešla bydlet ke kamarádovi a posílala sporadické sms, že se má fajn a že by ještě lepší bylo, kdyby mamka nějaké peníze na účet přeposlala. Jiná zjistila, že jí po týdnu karantény přítel vyluxoval konto a rozhodl se odejít. Samozřejmě s penězi. Další zase, že má nesnesitelně rozmazlené děti a jak jinak, prý si to má vyžrat, protože je to výsledek její selhávájící výchovy. Prohlásil její ex. Mimochodem taky dost srab, když nepochopil, že svého času byli na výchovu dva. Terezka přišla na to, že neumí být sama se sebou – mezi čtyřmi stěnami zavřená.

Takže začala poměrně pít. Přítel místo pomocné ruky – podal klíče a odešel. Ona teď neví, jak dál. S hladinkou se totiž v její profesi pracuje těžko. Ale to i ve všech ostatních. A mohla bych pokračovat…

Výše uvedené je pro mě důkazem, že během všech krizí světa se odhalují charaktery. Ty dobré, i ty špatné. A právě životní změna a stres mohou být výzvou, jak se zpackaným životem zatočit. Změnit spolubydlícího, začít věřit v lásku. A když si dořekneme citát, který jsem zmínila na počátku, je to jasné. Takhle totiž zní: Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny. Jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj. Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“ Byť bylo vyřčeno v 16. století, bylo tomu po morové ráně. Takže smysl má ten citát i dnes. Po koronavirové ráně. Je hluboký a pravdivý. Jednoduše řečeno: Musíme si pomáhat, protože to, co se děje za zavřenými dveřmi přátel, na druhém konci města, nebo kolegům v práci, to ovlivňuje v každém ohledu také život váš. Na to myslete, až budete chtít někoho rychle soudit, případně před jeho starostmi strčit hlavu do písku. Jeho trápení – se totiž v nějaké formě, dotkne i vašeho života. Není tedy lepší stát se skálou, díky které se svět nerozpadne?

Tak ať se daří!

MARIANNE AŽ DO SCHRÁNKY S POŠTOVNÝM ZDARMA

Časopis Marianne si nyní můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.