KLÁRA KOTÁBOVÁ: Návrat do reality, aneb roušky odhodit

Bez mučení přiznám, že na okamžik, kdy odhodím ústenku, jsem se těšila. Jakože moje pleť se nemohla dočkat, až se nadechne, mozek nemohl dospat, že si odškrtne další povinnost jako splněnou, už nepotřebnou a nebudu tudíž muset mít všude nalepené papírky se vzkazem: Bez roušky nevycházet. Přes všechny mentální taháky jsem výše uvedené porušovala. Ne proto, že bych chtěla být případným přenašečem viru, ale proto, že jsem zapomínala. Rouška byla totiž pro mou vnitřní pohodu zbytná. Jediné, co totiž nosím pravidelně a bez výjimky, jsou hodinky, které jsem kdysi dostala za narození dcery a prsten Cartier, který mi místo přátelství, lásky a nevím, čeho ještě svými třemi propletenými proužky připomíná, že mám tři krásné dcery. Ostatní věci jsou zbytečnosti, které pro život nepotřebuju, pro prsten, který nosí štěstí mně, i mým dcerám, se vracím. Klidně přes půl města. Nejspíš proto, že jsem pověrčivá. Aneb bez šperku vyjíti, smůlu míti. Však to znáte také.

K roušce jsem si (naštěstí), za poměrně krátkou dobu, kdy bylo její nošení povinností, nevytvořila žádný vztah. Je mi jedno. Přitom si vzpomínám, jak před dvěma měsíci všichni pro roušky horovali, tisíce jich šili a kdo je netvořil, nedistribuoval, případně nepřeprodával, byl přinejmenším podivný. Nespolupracující. Dneska se v té pozici ocitli ti, kteří se jich, z jakéhokoliv důvodu, neumí vzdát. Potřebují je na obličeji pro pocit bezpečí. Třeba proto, že vědí, že ponesou odpoledne nákup stárnoucí mamince, případně se chtějí podívat na svou dvouměsíční neteř a zkrátka jen nechtějí pokoušet osud. Co kdyby totiž náhodou. Jenže právě tohle nikdo jiný, než oni sami, netuší. Rozhodně si nemyslím, že je nosí příznivci hnutí ANO, případně KSČM. Jak říkám, nepřemýšlím nad pohnutkami jiných. Tahle věc je mi jedno. Jenže: Stačí proběhnout Facebook a zjistíte, stejně jako já, jak se lidé vůči sobě vymezují. Ne proto, že mají odlišný světonázor, že jedni jedí bio potraviny, jiní dávají přednost babišovským výrobkům. Dokonce se ani nehádají kvůli tomu, kdo nosí červenou barvu, parkuje čelem, nebo podélně, nebo na volné místo couvá. To bych ještě pochopila. Smát se ale někomu, kdo si v posledních dvou dnech nandal roušku jinde než v MHD? Proč jako? A co další jedince opravňuje k tomu myslet si, že jeho život bez roušky je příkladnější, nebo naopak jediná správná volba je rouška na ústech – až do smrti Podtrženo shrnuto: Všichni se vyjadřují k roušce a úplně zbytečně. K tomu kusu plátna, který jsme ještě před pár dny museli povinně nosit všude – a vlastně ani ministři, kteří nařizovali, netušili, jestli je moje výše uvedené tvrzení pravdivé, nebo ne. Dneska, kdo má hadr na obličeji, je stádní tvor, zaslouží si urazit, je symbolem zotročeného národa. Není to náhodou tak trochu každého věc, jeho názor, jeho pohled na bezpečí i svobodná volba? Já roušku nenosím, vy možná ano. Nebo také ne, případně jen při některých příležitostech. Která z nás jsme kvůli tomu horším, nebo lepším člověkem? Debaty, kterých jsem svědkem na sociálních sítích, jsou šílené. Ne roušky, ale právě urážky a vymezování se vůči jedněm či druhým, jsou totiž důkazem toho, že se staráme o věci, do kterých nám nic není. Před dvěma měsíci jsme si hráli na Pavlíka Morozova a udávali ty, kteří roušku neměli. Protože třeba zapomněli. Dnes, když ji někdo má, je opět terčem invektiv. Ano, ukažme si na člověka, který se svobodně nenadýchl, a roušku nosí. Je to babišovec a šílenec. A tak dále.

Neměli bychom vyspělost národa prokázat právě tím, že v okamžiku, kdy jeden svým chováním neohrožuje druhého, bude nám jedno, co se sebou provádí? Do čeho se halí, případně nikoliv? I o tom je totiž svoboda. Jen to zatím hodně lidí nepochopilo.

Věřím, že máte k řešení jiné záležitosti a roušky jsou vám jedno. Respektive myslet si můžete, co chcete, ale nechejte si své myšlenkové pochody pro sebe. Doba je hodně citlivá a důvody toho, proč se lidé v dnešní době chovají, jak se chovají, třeba vůbec neznáte. Tak proč někoho přesvědčovat o své pravdě. Na to jste už velká holka. Navíc, proč plácat o zbytečnostech, když je třeba věnovat se vážnějším tématům. Tedy s rouškami končím i já. Definitivně.

Tak ať se daří!

MARIANNE AŽ DO SCHRÁNKY S POŠTOVNÝM ZDARMA

Časopis Marianne si nyní můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.