Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Životní styl

KLÁRA KOTÁBOVÁ: Návrat do reality, aneb víte ještě, co je normální?

Pamatujete si to po 67 dnech nouzového stavu vůbec? Já moc ne. Na běžný život se teprve musím připravit.

Klára Kotábová | 18. 05. 2020

Ne že bych během dní, kdy se hodně věcí nemohlo, zapomněla na základní hygienické návyky, ztratila chuť pracovat, případně selektivně vytěsnila, k čemu slouží řasenka, nebo se rozhodla povýšit tepláky na společenský párty oděv, ale je na místě si otevřeně přiznat, že život bude jiný. Odborníci se shodují na tom, že doba návratu, pokud ji tedy nebudeme přepočítávat v rámci ekonomických úvah, bude trvat minimálně stejně dlouho, jako doba karantény. Ta ekonomická nesrovnatelně déle.

Takže pojďme k restartu běžného života. Na co se připravuji s největší radostí? Na středeční ráno. Moje kadeřnice mě totiž ve 4.30 vezme. Nabarví odrosty a učeše. Našla si v diáři skulinku. A i když se mi napoprvé chtělo trochu protestovat, pak jsem se rozhodla, že po termínu skočím. Protože když ne já, tak nějaká jiná, že. Navíc mi kadeřnice Karolína mezi řečí sdělila, že další volný termín má v polovině června, takže opravdu nebylo o čem přemýšlet. Abych byla ještě krásnější, nechala jsem si včera udělat nehty v neonovém odstínu, který tak sluší létu. Navíc jsem děti odměnila novými botkami, které si radostně zkoušely, a dokoupila všem zásoby ponožek. Ty nám za dobu karantény dost prořídly. Kusově i stavem materiálu na patách. Jenže následně jsem se zachovala, jak nikdy v minulosti nebývalo zvykem. Paranoidně jsem dětem ulovené kousky zabavila a uložila je na dva dny do karantény. Však to radil odborník. Pravdou je, že s jídlem to nedělám, protože si nedokážu představit, že bych nakoupila v neděli a k jídlu jsme se dostaly teprve v úterý, tenisky ale samotku snesou a dcerky bez nich vydrží. Po době nařízené karantény prošly boty bezpečnostním postřikem, respektive impregnací s nanotechnologií, a teprve pak jsem je vydala k užívání. Tedy v okamžiku, kdy už se mnou doma nemluvila ani klika od dveří.

Co ale výše uvedeným chci říci. Nemám strach z nemoci jako takové, děsí mě pocit, že se všichni utrhneme ze řetězu, číslo R začne stoupat a v okamžiku, kdy přijmu za své, že jsem zase svobodná a můžu si dělat, co chci, vedení státu mě vyvede z omylu a rozhodne, že je třeba opět utáhnout kohoutky. Takže zapomenout na péči o sebe sama, o vzdělávání dětí alespoň v částečně běžném módu (díkybohu za otevřené deváté třídy), návštěvy u staré maminky. Kafíčka s kamarádkami, večerní setkávání s přáteli, venčení psa na vesnici v luxusním provedení bez roušky (já i pes), běžné návštěvy u lékaře a další situace, které považuju dnes za tak vzácné. Přitom před dvěma měsíci jsem na nich nic výjimečného neshledávala. Vy ano? Mám totiž pocit, že co se nepodařilo koronaviru, podařilo se všem, kdo o nás v uplynulých dnech rozhodovali. Nakazili nás panikou, což je ve výsledku horší, než nemoc samotná. A s tím je třeba rázně zatočit. Takže bychom si měli dávat vědět, co jsme přežili, kde jsme se nenakazili a že svět zase perfektně funguje.

Mimochodem, o víkendu jsem se (po velmi dlouhé době) viděla s kamarádkou. Která mě po chvíli povídání zastavila s tím, že vše, co jí vyprávím, už ví. Že si to přečetla. Jen ale neví, jestli při čtení fejetonů na marianne.cz slyší můj hlas, nebo naopak se jí při povídání se mnou míhají před očima písmenka. I tak můžou totiž vypadat následky karantény. A i s tím je třeba se vypořádat.

Dejte mi vědět, jak se váš život vrací k normálu. Nejen v době krize, ale i teď jsme v tom totiž všichni.