Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Životní styl

Malá inventura: Divadelní festival, který vás naučí chodit po hvězdách

Info ikona

Chcete vidět to nejlepší z nezávislého divadla? Pak se vydejte na divadelní festival Malá inventura, který nadchne nejen dospělé, ale i děti.

Pokud patříte mezi milovníky divadla, pak si rozhodně nenechte ujít Malou inventuru. Od 20. – 28. února můžete na patnácti scénách v Praze (La Fabrika, Archa, Dox, Studio Hrdinů,…) vidět to nejzajímavější, co se odehrálo na prknech nezávislého divadla v loňském roce. Na festivalu nebude chybět ani režisérka Hana Strejčková, která divákům představí inscenaci Poutníci po hvězdách. Hana v rozhovoru prozradila nejen více podrobností o představení, ale také se rozpovídala o sdružení FysioART, jehož je členkou.

Jak byste divadelní představení Poutníci po hvězdách coby autorka představila?

Je to autorská nonverbální inscenace založená především na pohybu s neodmyslitelným živým hudebním doprovodem. Vypráví o odvaze a touze vyjít na cestu, o překonání strachu z překážek, o hledání místa svých snů – místa, kde je nám hezky, kde se cítíme bezpečně a kde se i jen tak usmějeme. Během představení se i z diváků stávají malí poutníci, kteří mohou vstoupit na hrací plochu a stát se součástí dění, anebo se jen jako pozorovatelé nechávat unášet představami, kudy se ubírají poutníci na jevišti. Přála jsem si vytvořit představení, ve kterém děti uvidí víc než dospělí. Poutníci volně navazují na předchozí profesionální umělecký projekt s názvem Mezi námi, v němž jsme hledali cestu k domovu.

Kdo jsou ti pomyslní poutníci po hvězdách?

Poutníci jsou všichni ti, kteří mají touhu, najdou v sobě odvahu a vykročí na cestu. Někdy potřebujeme k odvaze, abychom si „něco“ splnili, dopomoci, proto jsem zvolila spojení „po hvězdách“. Když vidíme spadnout hvězdu, zamyslíme se nad přáním, nebo si řekneme: „Padá štěstí.“ Obraz „jít po hvězdách“ ve spojení s poutníky tak vnímám jako dopomáhání ke štěstí, že si uvědomíme své přání. A ještě doplním, že když například poutník, který kráčí po nočním nebi, zakopne nebo zavadí o hvězdu, tak ta hvězda spadne – sice se uvolní z nebe, ale jinému dodá sílu, probudí jeho touhu. Je tam pro mne důležitá návaznost, že jedna věc, i když v tu chvíli může vypadat jako prohra nebo ztráta, rozpohybuje něco jiného, přinese nový impuls. A naši poutníci vycházejí na cestu, na ní potkávají ostatní, sami i společně překonávají překážky, a na konec se všichni sejdou v bezpečí. 

Poutníci
Představení Poutníci po hvězdách

Představení je určeno dětem i jejich rodičům. Je náročné napsat inscenaci, která zaujme jak malé, tak i velké diváky?

S přípravou je to tak, že pro každý projekt, pro který se rozhodnu, se zároveň musím nadchnout. V podstatě nadšení je podmíněno rozhodnutím a naopak. Intenzita impulsu vyplývající z touhy se k něčemu vyslovit nebo z potřeby sdílet pocity, mi zastíní náročnost, ze které by totiž mohl už předem plynout strach ze selhání nebo nedokončení. Náročné je pro mne najít dohodu mezi rozumem a intuicí, fakty a fantazií. K napsání inscenace přistupuji rozdílně podle povahy projektu. Například v dramaturgické linii inscenací mapujících 20. století se hodně nořím do archivů a vzpomínek pamětníků, do knih a kronik a postup je celkově hmatatelnější. Zatímco u inscenací typu Mezi námi a Poutníci po hvězdách jsem v obou případech nejprve zpracovávala téma a otázky z toho plynoucí v rámci tvůrčích dílen s dětmi. Cíleně jsem chodila do škol a školek, hlavně do skupin jakkoliv sociálně znevýhodněných, a s dětmi jsem zkoumala, co je to domov, nebo ve druhém případě, jaké mají sny a oblíbená místa. A k tomu jsem vždy zvolila materiál, který pak usnadňoval hledání pohybového klíče. U Mezi námi to byl primárně papír, z něhož vznikly dvoukřídlé desky, u Poutníků pak dřevěná hůl. V další fázi nechávám plynout řady asociací a z toho vystupuje prvotní struktura, na jejímž základě vstupuje do dialogu hudebník a výtvarno. Nádhernou, ale bolestivou fází je samotné zkoušení s tanečníky a performery, které je u mne nejen o nadšení, ale i frustraci, stresu, skepsi, kdy si ověřujete, co funguje a co je nutné nahradit, dovysvětlit, škrtnout. Obzvlášť, když u dětských představení držím nonverbální charakter, je nutný záběr na detail, na každé proč znát odpověď, aspoň já jako autor, režisér. Srozumitelnost pak ověřuji u cílového publika, protože děti vidí víc než dospělý a hlavně jinak vnímají čas.

Ale když nad otázkou přemýšlím ještě detailněji, nejnáročnější je vlastně napsat – srozumitelně zformulovat daný projekt pro hodnotící komise institucí, které přidělují dotace na umělecké projekty.

Souhlasíte s tím, že dětské publikum je nejupřímnější?

Rozhodně ano a dodala bych, že vedle dětí jsou velmi kritické i paní učitelky.

Hana Strejčková - autorka představení Poutníci po hvězdách
Hana Strejčková - autorka představení Poutníci po hvězdách

Všimla jsem si, že po představení následuje pohybová a výtvarná díla. Na co se diváci mohou konkrétně těšit?

V navazující pohybové dílně hrajeme hry na „jako“, například jdeme jako ve sněhu, v blátě, motivujeme chůzi podle prostředí, počasí, denní doby a když děti pochopí princip, samy pak nabízejí, stávají se poutníky. Pak překonáváme překážky vytvořené manipulací se dřevem a další hrou na „jako“ je také čarování s mnohametrovou gumou, z níž tvoříme hory, cesty, údolí aj. a zase putujeme, ovšem tady s ohledem na ostatní, aby je guma necvrnkla do nosu. Všechny hry komunikují naše téma: pomáhat si navzájem, zkusit to, brát ohled na ostatní. Výtvarná dílna nabízí dle výběru tematické autorské omalovánky pro nejmenší, kteří udrží tužku, dále výrobu papírového panáčka poutníčka, anebo otisk oblíbeného místa nakresleného do vlastní stopy.

Na festivalu Malá inventura vystupujete už poněkolikáté. Čím je podle vás tento divadelní festival jedinečný?

Ano, během posledních čtyř let byly na festival vybrány tři naše projekty. Jedinečnost Malé inventury vidím v načasování, že se koná zkraje roku, kdy se domlouvají další zájezdy, plánuje se nová sezóna, obsazují se projekty a tím pojmenovávám to úplně nejdůležitější – propojování všech sfér nezbytných pro fungování nezávislé kultury: od umělců po pořadatele velkých festivalů. Dalším velkým plus festivalu je přehlednost díky sekcím (Tažní ptáci, Nová krev atp.) a celková dramaturgie, která věrně svému předsevzetí přináší širokou škálu podob nového divadla. Jedinečný je i proto, že jej organizuje Nová síť, která neodmyslitelně a zásadně patří na českou kulturní scénu a bez jejíž podpory (rezidence, poradenství, propojování kontaktů, atd.) by to bylo jiné, těžší. 

Hana Strejčková
Hana Strejčková je nejen režisérkou, ale i dramaturgyní, loutkářkou či lektorkou dramatické tvorby – fyzického divadla u nás i v zahraničí.

Jste členkou FysioART, tedy neziskové organizace, která spojuje uměleckou tvorbu s arteterapeutickou činností. Prozradíte nám konkrétněji, čím se zabýváte? 

FysioART si od svého počátku vytkl za cíl umění s přesahem. Například v rámci projektu Mezi námi jsem dva roky před zahájením zkoušení hledala inscenační klíč na téma „domov“ vedením tvůrčích dílen ve školách, školách a hlavně speciálních, nebo přímo v osadách u národnostních menšin. A ty dílny pokračují v menší míře dodnes. S Poutníky jsme díky spolupráci s umělkyní Hedou Bayer, která vede organizaci Taupunkt Chemnitz, udrželi po celý rok 2018 navazující spolupráci s německými mateřskými školami, které navštěvují děti ze sociálně slabších a z uprchlických rodin. Jakmile je někde možná kontinuita, o to více mne to zajímá. To se již čtvrtým rokem daří v rovině inscenační i v různých formách komunikace se školami od dětí po mládež v českém pohraničí ve Varnsdorfu díky úzké spolupráci s Městským divadlem. A vidíte, to je zrovna místo, kde jsem se ocitla díky Nové síti, neboť v roce 2016 jsem se přihlásila do rezidenční výzvy a projekt Od Madlenky k Madle vybrali. Další z projektů s přesahem byl a je Na dech, vzniku tohoto tanečního představení předcházely dílny pro mládež a dospívající ve stylu street dance s podtitulem „nečekej nekecej tancuj“. Vedle projektů, jejichž paralelou je podpora tvořivosti u jakkoliv znevýhodněných dětí a mladých, pracuji kontinuálně se seniory, zkoumám principy tělesnosti ve srovnání s tanečníky po aktivní kariéře, hledám další formy divadla reminiscence, pořádáme MEMOfestival – přehlídku divadla vzpomínek. Díky práci se seniory vznikla inscenace Tři židle mapující emoční roviny Alzheimerovy choroby a dle ohlasů je velkým přínosem pro pracovníky v sociálních službách a pečovatele. K tomu každoročně vyjíždím pracovat do sos vesničky na jih Ruska poblíž Kavkazu, kde se věnuji dětem a dospívajícím v pěstounských rodinách, pěstounům a doplňuji dočasně tamější tým psychologů a speciálních pedagogů. Zapojuji se do mezinárodních projektů, které propojují umění a terapii, jako například HIT (Heroes of Transformation and Inclusion), sleduji „trendy“ na poli umění inkluze. V Praze pak každoročně FysioART a Kulturní centrum Zahrada pořádají příměstský tábor, který je určen pro děti cizinců žijících v Praze a české děti a k tomu tamtéž vedeme pravidelné Divadelní studio, které navštěvují i děti se specifickými potřebami, nebo právě odjinud.

Studovala jste DAMU v Praze i Mezinárodní divadelní školu v Paříži. Dokázala byste reflektovat rozdíl mezi českou divadelní scénou a francouzskou?

Rozdíl mezi českou a francouzskou divadelní scénou vidím ve způsobu financování uměleckých profesí. Na jednu stranu tam téměř neexistuje princip angažmá, na stranu druhou stát financuje aktivní umělce specifickou podporou v „nezaměstnanosti“. Podobná je byrokracie stran grantových výzev, tam i zde je možnost uměleckých rezidencí, účinkování v rámci festivalů apod. V polovině 90. let jsem v Praze vstoupila do profesionálního česko-francouzského Divadla Na voru a během dalších let jsem měla možnost spolupracovat na francouzských projektech tam i v ČR, a ve finále není rozdílu: všude pracujete naplno, nabízíte ze svých možností a snažíte se ať jako herec, tanečník, performer nebo režisér posouvat, hledáte jak oslovit diváky, jak udržet projekt při životě. A jen doplním, že jsem také studovala psaní ve Velké Británii a předtím tanec, divadlo několik let v Moskvě.  Do všech těchto zemí se také jako tvůrce či umělec vracím a všude se snažím ze sebe dostat to nejlepší, hledám čím nejvíc přispět. A tak cestuji s projekty a za projekty křížem krážem Českem i světem a s vděčností se vracím na místa, která kdysi byla mým domovem a s pokorou objevuji i místa nová a z toho vznikají další projekty, ať inscenační nebo náměty pro naše knihy, anebo nové spolupráce.

Pokud vás zaujalo představení Poutníci po hvězdách nebo chcete vidět více z nezávislého divadla, pak si ve svém diáři zakroužkujte dny od 20. do 28. února. Kompletní program i více informací o Malé inventuře naleznete na zde

ČTĚTE TAKÉ: ADÉLA POLLERTOVÁ: Balet je strašně nespravedlivý