Mám jedno ze svých dětí oblíbenější. Co s tím? A proč to tak je?

Oblíbení vs neoblíbení

Je celkem normální, že ve svém životě dělíme lidi kolem sebe na ty oblíbené a ty méně oblíbené. S oblíbenými rádi trávíme čas, je pro nás prioritou věnovat jim naši pozornost a setkat se s nimi, a je nám s nimi dobře. A s těmi neoblíbenými? Typicky je potkáme třeba v práci nebo v nějaké partě kamarádů, čas s nimi trávíme, protože musíme, a jakoukoliv konverzaci a kontakt se snažíme minimalizovat. V ideálním světě patří mezi oblíbené i náš partner. Tím spíš, že jsme si ho jaksi sami vybrali, a to ideálně proto, že jsme s ním doslova chtěli být. To samozřejmě neznamená, že se nemůže v průběhu let stát, že nám v některých situacích nezačne lézt na nervy. Totéž se ostatně děje sem tam i s našimi oblíbenými přáteli. Jenže, co když dojde na děti?

Normální situace s nepříjemnými následky

Jak bylo řečeno již v úvodu, jsou rodiče, u kterých dojde k tomu, že jedno z dětí se pro ně stane to „oblíbené“, což automaticky ostatní děti uvrhá do kategorie „méně oblíbených“ a minimálně z pohledu dětí samotných až „neoblíbených“. Prostě s jedním z dětí si více rozumíme, baví nás mnohem víc trávit s ním čas, povídat si, něco hrát, zatímco s těmi ostatními je to v lepším případě takové spíš „hm“ (neutrální), anebo někdy opravdu i vyloženě otravné a náročné.

Děti jsou přitom na tuto situaci extrémně citlivé, a to proto, že každé jedno z nich ve skrytu duše touží ideálně po 100 % pozornosti obou rodičů, což v reálu samozřejmě není možné naplnit ani s jedním jediným dítětem. Zatímco však jedináček v takovém případě žárlí na maminku, tatínka, nebo na jejich práci, kamarády atd., tak děti se sourozenci začnou žárlit na sourozence a na něm si pak vybíjejí vztek. Vztek za to, že je tatínek/maminka kvůli danému sourozenci „nemá rád“ (z pohledu dítěte).

Typickou situací, kdy si dítě takhle připadá vůbec poprvé, bývá už narození mladšího sourozence, které – pokud to rodiče úplně dobře nezvládnou – končívá někdy i otevřenou agresí staršího dítěte vůči kojenci. „Bere“ mu totiž maminku. Jenže tehdy to není opodstatněné. Rodiče mají starší dítě (aspoň na začátku) samozřejmě stejně rádi jako to mladší, ale mladší je na nich více závislé, a tím pádem má prioritu v odbavování svých potřeb před tím starším. Jenže co když to druhé dítě už není mimino a co když rodič reálně má své „oblíbené dítě“?

Kdo je pro nás oblíbený?

Řada rodičů si „oblíbenost“ jednoho dítěte vyčítá. Stydí se za to a snaží se to tomu druhému třeba nějak vynahradit, aby to bylo „fér“. No, málo kdy to funguje. Rodiče nikdy nedokáží být vůči všem dětem „fér“ z pohledu oněch dětí, a to dokonce ani u dvojčat. A možná, že být „fér“ z pohledu dítěte není ani tím cílem. Mnohem podstatnější je totiž otázka, proč je pro mě jako pro rodiče nějaké moje dítě „oblíbené“ a případně nějaké „neoblíbené“?

Děti jsou do určité míry kopií svých rodičů, aspoň tou genetickou. Jenže díky mnoha faktorům, včetně stravy matky během těhotenství, u nich dochází k expresi (vyjádření) jen některých předaných genů, často odlišných než u nás rodičů. Ve finále nám tak dítě sice může být fyzicky podobné, ale může disponovat talenty a schopnostmi, které ani jeden z rodičů vůbec nemá. Co ale děti kopírují opravdu velmi věrně, je naše chování. Včetně toho chování, které na sobě třeba nesnášíme a/nebo ho nesnášíme na svém partnerovi.

Pokud se tedy třeba naše dítě začne nahlas shazovat stejně, jako to děláme my sami, může nás to pořádně štvát. Trávit čas s tím druhým dítětem, co to nedělá, je pro nás příjemnější. Pokud se k nám dítě začne chovat s despektem, stejně jako to třeba dělá manžel nám, najednou je pro nás – vcelku logicky – lepší trávit čas s tím dítětem, které nám tohle nedělá a naopak (bohužel v tom horším případě) se nás snaží podpořit, dávat nám najevo lásku, opečovat, když nám není dobře – zkrátka nás zachránit.

„Oblíbenost“ totiž často bývá bohužel jen převlečená schopnost dítěte vyhovět našim požadavkům a pokrývat potřeby, které nemáme dostatečně pokryty. V ne zrovna funkčních partnerstvích to bývá třeba ona láska a péče. Naopak „neoblíbenost“ může být jen naším zrcadlem, kdy v dítěti vidíme ty svoje stránky, které na sobě nemáme rádi, anebo také velmi často opakováním nežádoucího chování našeho partnera. Ani za jedno ale dítě doslova nemůže, protože to má od nás, od rodičů.

Oblíbené neznamená šťastnější

Řada dětí, které vyrůstaly v rodině s „oblíbeným“ dítětem – a že někteří rodiče se to opravdu nebojí dát otevřeně najevo tím nejvíce zraňujícím způsobem – tím přirozeně trpí. Postrádají totiž tolik potřebnou bezpodmínečnou lásku a bezpodmínečné přijetí. Tím nechci paradoxně říct, že by jim ho rodiče i tak nedávali, ale to, že jejich očima to tak nevidí. V českých rodinách je taková situace bohužel velmi častá. „Ale ségru táta nemlátil!“ „Když měl mladší brácha problémy, rodiče se mu hned věnovali. Když jsem je měl já, řekl mi, ať si je vyřeším.“ „Když mě mladší ségra začala mlátit, nebo mi rozbila hrad, co jsem postavil, vždycky tam vtrhla máma a já jsem dostal vynadáno, že jí nemám trápit.“ Podobných vět jsem slyšel už stovky, ne-li tisíce. Hluboce zakořeněná nespravedlnost způsobená hlubokým zraněním v těchto lidech zůstává až do dospělosti. O to snáz pak v roli rodiče takový člověk sklouzne k tomu, že to dítěti, které je jeho věrnější „kopií“, snaží vynahradit. I tudy vede cesta k „oblíbenosti“ jednoho z dětí.

Jenže „oblíbené“ neznamená šťastnější. Jak jsem psal již výše, „oblíbenost“ se často kupuje potlačením sebe sama, přizpůsobením se požadavkům rodiče, který mě ať už z jakéhokoliv důvodu preferuje před sourozenci. Mým cílem – jako každého dítěte – bylo získat 100 % pozornosti rodiče. Teď to víceméně mám, ale nechci o to přijít. Rodič mě cíleně chválí, mnohdy pravda spíš opět chválí sebe, takže budu logicky dělat to, za co mě chválí, a to i tehdy, když to dělám spíš kvůli němu. Takhle se může postupně vybudovat vztahová závislost, která je velmi toxická pro budoucí vztahy. Oblíbenější dítě tak automaticky nedopadá lépe, mnohdy spíše naopak, protože se může v dospělosti potýkat se vztahovou závislostí i jejím protipólem – narcismem, tedy v mnoha ohledech pocitem výjimečnosti.

Co s tím jako rodič můžu dělat?

Pokud i vy máte své „oblíbené“ dítě, začněte pátrat u sebe. Proč? Co na něm miluju? Co pozitivního mi oblíbené dítě zrcadlí? Je to jeho, nebo moje vlastnost či schopnost? Dělá to to dítě proto, že k tomu samo došlo, nebo proto, že jsem ho k tomu přivedl/a já? Je moje oblíbené dítě „zlobivé“, nebo mě vlastně vůbec nezlobí?

A pokud máte také dítě, které „zas tak moc nemusíte“. Proč? Co mi na něm vadí? Co negativního mi tohle dítě zrcadlí? Je to jeho, partnera/ky nebo moje vlastnost či schopnost? Kdy mě dané dítě zlobí? Proč to asi v tu chvíli dělá? Kdy se náš vztah vlastně pokazil? Co se mi tou dobou dělo v partnerství, práci, mém osobním životě?

Ne vždy si člověk dokáže na všechny tyto otázky odpovědět sám. Někdy je proto vhodné vyhledat odbornou pomoc psychoterapeuta, a to ani ne tak kvůli „neoblíbenému“ dítěti jako kvůli sobě. Tím spíš, pokud se ocitnete při hledání odpovědí na otázky výše sami v dětské kůži a zajetí vzpomínek na své rodiče a sourozence.

O autorovi

Martin Zikmund je psychoterapeut, který často pomáhá lidem měnit jejich scénáře a napravovat hříchy jejich rodičů. Je autorem podcastu 13 hříchů rodičovství a blogu Je čas na změnu. Věnuje se také pořádání školení pro firmy na různá témata v oblasti duševního zdraví.