Řekni mi, co čteš... aneb Co o vás prozradí vaše knihovna?

V zásadě platí, že knihovna v bytě vypovídá o majiteli domu víc, než si myslíte, rozhodně to ale není tak, že ten, kdo čte severské detektivky, plánuje násilný čin, kdo se vrací k historickým románům, nechce žít v přítomnosti, a kdo věnuje čas poezii, nesnáší každodenní prózu života.

Kdyby bylo dělení čtenářů takto jednoduché, možná by při představování stačilo předat protějšku seznam autorů. Můj by vypadala si takto – ve stručnosti: Simmel, McDonald, Nesbo, Hailey, Cook, Francis, a desítky dalších. I když je nevyjmenuju všechny, zároveň můžu říci, že mým favoritem před deseti lety byl Dick Francis, následně Johannes Mario Simmel., pak jsme jim oběma byla nevěrná s autory severské prózy, následně se můj zájem upřel směrem k popularizátorovi historie panu Vondruškovi, kterému bych touto cestou vytkla jediné – nepíše dostatečně rychle, aby mě zvládl uspokojit.

Nově jsem ale znovuobjevila Roberta Fulghuma, také kuchařky s tematicky děleným obsahem. V zimě mě baví italská kuchyně, v létě si ráda čtu severské recepty.

Velmi ráda čtu detektivky Míši Klevisové, která se mnou před lety sedávala v jedné redakci - a nikdy by mě nenapadlo, že právě tahle éterická dívka bude psát tak skvělé detektivky.

Odborníci se shodují na tom, že je jedno co čtete, ale hlavní je, abyste knihu měla jako přítele. Obsah o vás nevypovídá vůbec nic, jediné, co se o vás může okolí, například v mhd dozvědět, je to, že máte bohatší slovní zásobu, i vnitřní život. Že si také cvičíte obrazotvornost, vyjadřovací schopnosti a také to, že dokážete být sama se sebou. Že pro zábavu nepotřebujete, aby vás neustále někdo bavil.

Jak si představuju autora vlastně každé knihy, která mi prošla rukama? Stejně jako střeleného spisovatele Colina Firtha ve filmu Láska nebeská. Sedícího na terase u domu v jižní Francii, nebo ve Španělsku, popíjejícího červené víno, a podobně.

Pravda je taková, že když jsem dělala rozhovor s Davidem Lagercranzem, dozvěděla jsem se, že nejlépe se mu pracuje, když ho někdo vyrušuje, Robert Fulghum má rád, když je zavřený v pracovně, ale v domě je slyšet život.

A všichni autoři, se kterými jsem se měla možnost poznat, tvrdí, že nejraději jsou, když vidí své knihy s ohnutýma ušima, pomačkané, viditelně čtené. Nesnesli by prý, kdyby jejich knihy byly kupovány jen proto, že mají vyplnit místo v knihovně. Takové knihy jsou neživé a tedy k ničemu.

Na to myslete, až se budete dotýkat svých knih s nábožnou úctou. Doba, kdy kniha stála víc, než panství je dávno pryč. A jen kniha, na které jsou vidět známky použití, má smysl. Knihy musí žít. Umožníte to těm svým? Právě knihy s vizuálním příběhem o vás totiž prozradí nejvíc: Že čtete, že knihy milujete a že jsou vaším každodenním společníkem.

A tak to má být.

Máte dostatek letního čtení? Inspirujte se v našem článku s knižními tipy.

Časopis Marianne si nyní můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.