Reklama

IRENA BERANOVÁ: Posedlost aktivitou ničí nás i naše děti

Na děti je dnes naloženo víc než na generace před nimi,“ míní psycholožka Irena Beranová. Zabrat jim dává takzvaná volná výchova, ambiciózní rodiče i doba cílená na výkon.
Napsala Vydáno 02. červenec 2016
IRENA BERANOVÁ: Posedlost aktivitou ničí nás i naše děti
Stále více dětí má dnes nějakou nálepku, například „hyperaktivní“ nebo „s poruchou učení“, roste i počet dětí, které se perou s úzkostmi. Podle Ireny Beranové je to ale i tím, že se zkrátka děti více sledují a diagnostikují. „V každé třídě se vždycky našel žák, který byl trochu jiný. Ale schovalo se to, sžil se. Dnes nemá učitel šanci jeho jinakost zohledňovat, aniž by na to měl razítko. Věci se musejí pojmenovávat. Byli jsme k tomu dotlačení dobou. Škatulkování není obecně špatně. Jen je důležité, aby byly škatulky určené správně,“ říká psycholožka. 
 
V posledních letech je trendem volná výchova, dítě se stává partnerem rodičů, spolurozhoduje, diskutuje. Není to občas trochu nezdravé?
Dítě by vždy mělo zůstat dítětem a rodič rodičem, osobou, na které se dítě může spolehnout, opřít se o ni. Tím, kdo nastavuje hranice. Dítě má díky tomu pocit jistoty a bezpečí. Ve chvíli, kdy v rámci volné výchovy začne zkoušet, kam až může zajít, půjde dál a dál, bude stupňovat svoje požadavky, rodič začne couvat do kouta a někdy sklouzne i do role oběti.  
 
A stane se co?
Rodič dítě nezvládne, buď se zhroutí, nebo začne být agresivní a bude jednat tvrdě. Na to dítě není zvyklé a ani to v tu chvíli není vůči němu fér, když mělo před tím vše dovoleno. Nechápe, proč je to teď jinak. 
 
Jenže odkud začít problém, který přinesla podobná výchova, rozmotávat?
Pravidla se mají začít nastavovat pozvolna, aby povinností nebylo zpočátku moc. Ale popravdě, například ve dvanácti už to jde velmi ztuha. Dokonce už před pubertou okolo desátého roku je to složité. Z hodného dítěte je najednou takové, které odsekává, dovolí si říct nechci, nebudu. Když do té doby nemá stanovené hranice, špatně se hledá způsob, jak to napravit, jak vysvětlit, že existují věci, které prostě nemůže. 
 
Co z dětí vychovávaných hodně tolerantně nakonec vyroste? 
Úplně upřímně a natvrdo, pokud dítě a rodiče období puberty a dospívání přežijí a dítě se nepotká s něčím ošklivým, může z něj vyrůst fajn člověk, který má věci v hlavě srovnané a může být v životě v pohodě. Ale je pravda, že takoví lidé později vědí, že některé věci pro ně nebyly dobře. Zpětně vyhodnotí, že rodiče byli moc mírní. Vždyť když vzpomínáme na dětství, obvykle přiznáváme, že bylo dobře, když rodiče občas něco zakázali. Že nám hranice dávaly pocit jistoty. 
 
A taky je asi dobré být důsledný, že. Vždycky si vzpomenu, jak se mnou dcera smlouvá…
Ona důslednost je moc hezké slovo, ale velmi špatně se dodržuje. Navíc být důsledný neznamená, že bude vždycky za každou cenu po vašem. I vy přece máte dny, kdy toho je moc a něco necháte vyšumět. A není to špatně, je to přirozené. Můžete si dovolit říct: víš co, tak dnes výjimečně ne, protože vím, že už je pozdě a jsi unavená, ale zítra to uděláš určitě. 
 
A co když se stane, že dítě nejen neudělá, co má, ale odmítne i zábavu? Mě dcera poslala do háje s nabídkou, že pojedeme v neděli na výlet. Prý se v neděli učí a v sobotu odpočívá, takže nemá čas.
Tady narážíme na jednu zásadní věc, kterou si jako dospělí někdy neuvědomujeme. Že i dítě má celý týden nějaké povinnosti a chce vypnout. Navíc od určitého věku jsou děti rády doma a jen tak vegetí a užívají si domov, kde přes týden moc nejsou. Zase, vůbec to není špatně. Kolikrát zkrátka nestojí o naši představu dobře stráveného volného času plného zážitků, cestování a zajímavostí. Proto je dobré tyhle věci předem domlouvat a plánovat. Když dítěti necháme čas a prostor užít si domov a být v klidu, třeba pak samo přijde a navrhne, že by chtělo někam jet a něco zažít. 
 
Jenže ono je pro nás dospělé někdy těžké jen tak ležet doma, když jsou sociální sítě plné chlubení zážitky jiných rodičů. 
Je otázka, nakolik je to pravda, čím se druzí chlubí… Někteří lidé kolem sebe vytvářejí odér věčné aktivity. Někdo takový opravdu je, ale je to jen velmi malé procento lidí. Mnohem víc lidí si o víkendu líp odpočine, když se jen tak poflakuje doma, když nemusí šlapat na kole bůhvíkolik kilometrů, obejít deset zámků a podobně. Spousta lidí o to vůbec nestojí. Jenže dnes být jen doma vypadá jako hnití, přitom to vůbec tak není. To, že jen tak odpočíváte, dýcháte, je daleko přirozenější než cokoli jiného. Jenže hodně lidí se to bojí přiznat, okolí i sami sobě. Organizujeme všechno možné, ale unikají nám základní věci. Třeba to, že si s námi chce dítě jen tak dát jídlo, pomazlit se a podívat na pohádku. Když vidí, že jsme v pohodě, je to pro něj zásadnější než věčné výlety a aktivity.
 
Celý rozhovor si můžete přečíst ve speciálu Marianne Family.
Klára Mandausová

Klára Mandausová

Popisek

Další články

Reklama