Přejít k hlavnímu obsahu

Žaneta: Jak jsem zdolala svůj první maraton

Je pondělí ráno a já sedím ve vlaku zpět do Ostravy. V duchu se však stále vracím k včerejšímu dni. Můj první maraton! Doposud nejsilnější sportovní zážitek, prostoupený emocemi, hudbou, kamarády i veselými neznámými na trati. Kdybych jen trochu tušila, jaký bude mít průběh, tak bych poslední dny před závodem neusínala nervózní a nebála se strašidelné maratonské zdi. Text: Žaneta Frenn

Soňa Kotulková | 9. 05. 2017

Maraton - od televize k činu
Přípravy proběhly, ale nebyly stoprocentní a s tím šla ruku v ruce stoupající nejistota. Nebýt projektu Johnson & Johnson Women's Challenge 2017, tak letos na startu pražského maratonu nestojím. Živě si totiž pamatuji, jak jsem maraton sledovala loni v televizi a nejvíce se mi vybavují záběry ploužících se lidí v Karlíně. Takto jsem nechtěla dopadnout, chtěla jsem si závod užít a hlavně ho celý uběhnout. A tak jsem se v neděli ráno s obrovskou pokorou a očekáváním neznámého postavila do úplně posledního koridoru. Za mnou zůstalo asi třicet lidí z necelých desetitisíc, což mi na klidu nepřidalo. Avšak takto jsem se rozhodla a tušila, že je to pro mě jediný způsob, jak nepřepálit začátek a rozložit síly. Atmosféra byla nádherná od začátku do konce.

Obrázek odebrán.

Jedna, dva, tři - start!
Emoce při tom, když začala hrát Vltava, by se daly krájet. Tak a je to tady, můj první maraton...dobrodružství začíná. Počasí bylo parádní, myslím, že lepší jsme si přát nemohli, běžím pomalu, ale startovní nervozita asi udělala své a má tepovka letí do závratných výšin. A jéje, říkám si, to dnes dobře nedopadne, vždyť jsem na úplném začátku a zpomalit už snad ani nejde. Ráda bych zdůraznila, že nejsem ranní bežec, devadesát devět procent mých tréninků proběhlo v pozdním odpoledni. Ale postupně se uklidním, začínám si běh užívat a koukám kolem sebe, na všechny se usmívám, protože přesně tak se cítím...na 8.km se vidím s kamarádkou, která fandí a mě to povzbudí. Každou občerstvovačku využívám a poctivě doplňuji tekutiny. Při otočkách se zdravím s kamarády, nádherné je setkání s mými Johnsonkami a zase nabitá běžím dál. Sem tam si s někým krátce popovídám, užívám si okolí, fandící, Staré město, ale i okrajové části Prahy. Je to jako jedna velká párty! Bavím se čtením nápisů a vzkazů na tričkách a že jich je!!


Hezky dopředu
Tím, že jsem začala téměř jako poslední a opravdu si hlídala pro mě příjemné tempo, od devátého kilometru až do konce závodu se nestačím divit, já jen předbíhám. Nejdříve to jsou desítky lidí, poté stovky! Má strategie zafungovala a až do dvacetipěti kilomtrů, kde fandí má dcera s kamarádkou se cítím tak strašně šťastná, že mám téměř potřebu vykřičet do světa, že by všichni měli začít běhat a zažít to. Běží se mi dobře, ale začínám uvažovat nad tím, že mám vyzkoušeno, že po dvacetisedmi kilometrech mi při tréninku začaly tuhnout nohy. Psychologicky se mi úsek od 27 - 29 km nelíbí, jsme na přímém sluníčku, žádní fanoušci a člověk míjí závodníky, kteří jsou zase o několik kilometrů dále...v tom na mě někdo křičí - moje jméno, kamarádka! Máváme si, popřejeme štěstí a hned se běží lépe.


Maratonská zeď
Na třicátém kilometru se stále cítím svěží, ale už se pomaličku připravuji na pomyslnou zeď, na to, že zničehonic síly dojdou. Přece jenom jsem nikdy v tréninku více, než třicet kilometrů, neuběhla a tak to pro mě začíná být nové....na dvaatřicátém kilometru u Rudolfina zase fandí dcera a opět je to krásné setkání! Od pětatřicátého kilometru už spousta lidí jde, někteří sedí na obrubníku a ošetřují si puchýře, jiní zase bojují s křečí...je to takové pochmurnější. A já si v tu chvíli připadám necitlivě, že mi to právě běží...v tu chvíli vidím u trati známou tvář - spoluběžkyni z nedávného závodu a udělá mi to obrovskou radost, obejmeme se a chvíli běží se mnou.

Obrázek odebrán.

Stále můžu!
Dobrá nálada je díky tomu zpět, od třicátého sedmého kilometru už většina lidí jde, jen sem tam někdo běží. Od určité chvíle mám kolem sebe pár běžců, se kterými o sobě navzájem víme, jsme najednou malá skupinka, která si běží pro pokoření maratonské hranice. Únava je už znát, nohy krapet zpomalí, ale ne o moc, žádnou zeď jsem nepotkala a konec je na dohled!


Jsem v cíli
Když už se blížíme ke Starému městu a počet lidí začíná houstnout, je to nádhera...Pařížská ulice...myslím, že hvězdně se cítí každý, kdo tu probíhá. Právě tady, na tomto místě, se i z chodců stávají opět běžci. A už je tady modrý koberec a vpravo moje úžasné fandící Johnsonky. Jsou to jediné, co v tu chvíli vidím a vnímám...probíhám cílem. V cíli mě čeká kamarádka, se kterou jsme společně běžely pro mobilní hospic Ondrášek a s pomocí přátel vybraly krásnou částku.

Obrázek odebrán.


Dvaačtyřicítka v nohách
Dostávám medaili, jsem dojatá. Přichází má dcera a objímá mě se slovy, že je na mě pyšná..a opět mám vhké oči. Ani v tom nejkrásnějším snu jsem si nemohla představit takový krásný a pohodový průběh svého prvního maratonu! Nikdy nezapomenu. Na vlně endorfinů jsem jela až do večera. Další den se já, ranní spáč, probouzím se vzpomínkami v šest ráno. Největší díl na tom, že jsem si to tak užila, má moje Johnson patronka Simča, naše mediální guru Soňa a Miloš Škorpil, jehož rady jsem také dodržovala. Děkuji z celého srdce své rodině, všem Johnsonkám v čele s Nicol, kamarádům.. Doběhla jsem v čase 4:56:22, bez bolestí, s radostí a neopakovatelným pocitem štěstí. Příště už to můžu zkusit rychleji. Svůj první maraton jsem si nezkazila. A díky výsledkové listině vím, že můj pocit byl správný...předběhla jsem tolik běžců!

Obrázek odebrán.