Znáte ten pocit, když ráno vstanete a všecko je špatně? Tušíte to hned po otevření očí, že toho dne půjde prostě všechno šejdrem, i kdyby čert na koze jezdil.
This block is broken or missing. You may be missing content or you might need to enable the original module.

Nejhorší je, že mně se to naposledy přihodilo na začátku víkendu, kdy rodina má být konečně pohromadě a má se na sebe usmívat u společné snídaně, obědu i večeře a v mezičase se spolu vesele bavit, hrát, navštívit přátele nebo pozvat hosty, smát se a být v pohodě.

Toho dne z ložnice vycházím do kuchyně, kde na kuchyňském pultu nacházím artefakty předešlého dne – špinavý talíř po pozdní večeři muže, nedopitý čaj dcery
a okoralou půlku chleba. Na zemi drobky. Slovo drobky skrývá také odpadlé kousky salátových listů, ořezky z ořezávátka, kolečko mrkve… Na kuchyňském stole se válí dokumenty, faktury, dceřina žákovská knížka a složenky. A to mě maminka učila, že na kuchyňský stůl patří výhradně jídlo. Dnes mi její slova zní v uších o něco hlasitěji… Na židli visí mužovy džíny, skříň je z pro mě neznámého důvodu otevřená dokořán každý den, dokud ji sama nezavřu. („Však já tam ještě půjdu, tak proč bych ji měl furt zavírat?“) V obýváku na stolku stojí prázdná sklenička se zbytkem vína, asi šest druhů různých časopisů, dceřina otevřená kniha a zavřený laptop. Na křesle visí manželova mikina a na pohovce dceřina školní uniforma. Přemýšlím, kde ‚soudružka‘ jako já udělala při výchově chybu…

Ráno mám nezvykle rozjitřené smysly, a tak vidím i to, co jiní nevidí… například tunu usedlého prachu na zlověstně černém klavíru, který mi vlastně děsně pije krev jen svou existencí, protože je to ‚dědictví‘, o které u nás doma nikdo nestál, ale vyhodit jej by byla škoda. („Ten klavír po dědečkovi se k vám do bytu přece vejde!“) Vidím najednou taky prasklou stěnu a odpadlý kachlíček, kolem kterého denně procházím a dobře vím, že kdo o něm neví, vlastně ho ani neregistruje, ale dnes… dnes mě prostě naschvál bije do očí! Na zpáteční cestě do kuchyně zakopnu o zcela normálně ležící koberec – už vím jistě, že to je prostě TEN DEN!

Muž přichází do koupelny a začíná teatrálně smrkat, což mě přivádí ke stavu těsně před zešílením. Dcera se s rozcuchanou čupřinou vláčí bosa po bytě a nedbale se dloube v lednici, vytáhne jogurt, otevře ho, a ještě než olízne víčko, upadne jí samozřejmě svou ‚jogurtovou‘ stranou na zem. Vytírá to nedbale papírovým ručníkem a jde i s jogurtem zpátky do postele. Z dalšího pokoje řve náš nejmladší syn. Jeho řev vyjadřuje dvě neodkladné potřeby – jíst a přebalit – obojí hned! Začínám hulákat spolu s ním na všechny členy domácnosti, že takhle přece nemůže vypadat idylické rodinné ráno!
A ejhle – vyvolávám tím hádku! Dostávám palbu rad od stejně ‚napruženého‘ muže, jak se mám uklidnit a dát všem pokoj, protože je víkend. Nakonec se v koupelně vidím v zrcadle a zmocňuje se mě panika. Dochází mi fakt, že bez make-upu vypadám jako hodně škaredý chlap. Jsem vzteklá a cítím, že odsud musím vypadnout – hned!

A tak popadám, co je po ruce, tedy staré tepláky a mikinu, soukám to na sebe, beru klíče od auta a rychle nasedám. Až v autě zjišťuju, že mám jen jednu botu. Naskočil motor a vyjíždím vpřed. Netuším, kam pojedu, hlavně že to bude daleko od domu. Krokodýlí slzy brázdí můj nenalíčený obličej škaredého chlapa, vzlykám tak hlasitě, že bych přehlušila i tryskový motor. Jedu tam, kam nikdy nejezdím. Zastavuji se na konci nějaké ulice, později si všímám, že se jmenuje Enigmatická, je slepá a na jejím konci stojí dům, kde si normální lidé zrovna na terase užívají normální víkendovou snídani. Děti skotačí na zahradě, a dokonce tam běhá i ten labrador – jako v reklamě na toaletní papír, krása! Všichni náhle koukají mým směrem (exot s rudýma očima přijel na jejich příjezdovou cestu, zjevně neví, kde je a co dál, zápasí s převodovkou a snaží se otočit auto, aby nebylo třeba couvat celou cestu zpět). Rychle v hlavě přemítám, kam dál. A bulím ještě víc, že ne-mám žád-nou ka-ma-rááá-dkůů, uhůůů… Všímám si té jedné boty a cítím se jako úplný magor. Náhle mě zasáhla myšlenka, spadla mi na hlavu jako deus ex machina ve starověkém divadle – pojedu přece do Mekáče – náhle mám cíl! Utírám slzy, řadím jedničku tak dobře, jak to jen s jednou botou jde, a jedu. Už nebrečím. V drive in si objednávám tousty se slaninou, sýrem a kafe, což pak na parkovišti okamžitě chroustám a užívám si pocit, že mi dnes snídani někdo udělal. Cítím se však taky provinile. Co to vlastně vybublalo na povrch? Poporodní deprese? Laktační psychóza? Nízká hladina cukru v krvi? Nevím, sklenice s nápisem ‚každodenní rutina‘ zkrátka přetekla a pořádně mi ruplo v bedně. Doufám, že mám zas na dlouho klid!