„Ty jsi moje jediný štěstí, jsi moje všechno, co bych si teď bez tebe počal(a)? Ještě, že Tě mám!“ Možná jste to někdy někde už od nějakého rodiče slyšeli. Inu, každý se někdy může ocitnout (a také ocitne) na dně a pokud má malé děti, je ono dno najednou o to hmatatelnější. I přesto, že se tonoucí stébla chytá, by se však nikdy ale opravdu nikdy neměl chytat svých malých dětí, jinak si celý život ponesou následky. Proč?

Být na dně je normální

Lidé, kteří se ocitnou na dně, zejména když je to nečekaně a/nebo poprvé, jsou obvykle zaskočení. Tím spíše v dnešní době, kdy je jim v časopisech a na sociálních sítích předkládána zcela jiná „realita,“ kterou by teď přeci měli žít „úplně stejně jako ji přeci žijí všichni ostatní“. Zejména jako rodiče malých dětí. Průměrný rodič malého dítěte se totiž přeci neustále usmívá, vydělává hromadu peněz, nejméně pět hodin denně sportuje, další dvanáct se věnuje dítěti, kupuje si výlučně značkové oblečení a každý rok jezdí v novém BMW. Říkali to na Instagramu, takže je to pravda! A teď tohle – nejen, že moje BMW je staré už skoro čtyři roky, či dokonce žádné nemám, ale ještě mám problémy v manželství, nebo mě manžel(ka) dokonce opustil(a)! Ještě, že mám ty děti!

V počátečním šoku je důležité ponechat si chladnou hlavu

Je to tak, děti mohou být v krizových situacích velice důležitým hnacím motorem, který vám pomůže překonat nejednu překážku či smrtelnou nemoc. Krásně o tom pojednal i film Štěstí na dosah natočený podle skutečné události. Stejně tak je pravda, že děti, zejména dokud jsou dostatečně malé a pokud spí (nejlépe aspoň pár hodin v kuse), jsou často to největší štěstí v našem životě. 

Jenže dítě není RedBull. Není to věc, kterou bychom měli používat, když nám zrovna není nejlépe a potřebujeme někde nasát novou energii. Je to samostatná velice křehká citlivá zranitelná a empatická bytost, která nás má přečtené lépe než kdokoliv jiný. Ostatně má také polovinu našich chromozomů. A tak pokud vy jako rodič jste na dně, vaše dítě to vycítí a ocitne se na svém, mnohem hlubším dně. Vy totiž bez dítěte dokážete docela dobře přežít – dokážete si dojít nakoupit, uvařit si, převlíknout se, utřít si zadek, zavázat si tkaničky i jít si lehnout. Dítě bez vás nikoliv. 

Aspoň do nějakých pěti, šesti let věku, kdy je zároveň ve svém budoucím vývoji nejzranitelnější. Tou dobou je pro něj ještě maminka a tatínek kombinací supermana a Boha – optikou dítěte má totiž nadpozemskou sílu, všechno umí nejlíp na světě, a ještě dnes a denně koná doslova zázraky. No a asi jste už někde četli, jaký poprask kdysi vyvolal Nietzsche, když uprostřed hluboce křesťanské Evropy prohlásil, že Bůh je mrtev…

Jak ze svého dítěte udělat svého psychoterapeuta

A přesně takovouto paseku svým dětem způsobují rodiče, kteří si v krajních situacích, kdy se ocitají na pomyslném dně, nevědí rady a svou poslední a jedinou záchranu začnou spatřovat ve svém malém dítěti. Odmalička mu říkají, že je jejich všechno a teď najednou ta věta dostává zcela nový rozměr. Zejména, když jim zemřel partner, nebo je opustil, nebo je podvádí či ignoruje anebo ještě hůř – je bije. A tak se od človíčka, který je na nich existenčně zcela závislý najednou nechají opečovávat a chlácholit. Najednou jsou to právě oni, kdo se v tomto dyadickém vztahu stává dítětem. No, ještě, že onen človíček celou situaci nese „tak statečně“. Ještě, že „neví, jak vážně to je, protože je přeci ještě malý!“ Budete se divit, ale ví. Ví, jak je to vážné. Pro něj je to ještě vážnější. Jen v danou chvíli vidí, že to nesmí dát najevo, protože maminka/tatínek přeci i tak má moc starostí! A tak se poprvé v životě učí, jak za žádnou cenu nedávat najevo své city, když mě něco tak moc trápí! V životě se mu to pak bude určitě hodit. Však, možná jste někoho takového také potkali.

Dítě v takovém okamžiku už dávno ví, že je všechno špatně. Ale i přes všechny své neohrabanosti a nedokonalosti má v sobě zakódován pud sebezáchovy. Už od prenatálního období, kdy je schopno v případě potřeby poslat do těla matky pupečníkovou šňůrou své kmenové buňky, aby pomohly s „opravou“ toho, co je v matčině těle pokažené. A stejně jako tehdy v těhotenství, tak i teď přispěchá na pomoc. Automaticky. A tak se stane, že role rodiče a dítěte se může snadno prohodit. Někdy jen na onu slabou chvilku, jindy už navždycky. Zejména kluci, když jsou najednou „tím nejstarším chlapem v rodině“ k tomu mají sklony. A opuštěné matky jim na cestě k výhře v jejich Oidipském konfliktu třeba ještě pomohou tím, že je nechají spát v manželské posteli tam, kde dřív spával tatínek. Tím je dílo zkázy kompletní. Z šestiletého kluka se rázem stal dospělý. Dospělý bez dětství, bez zkušeností, bez dlouhých roků tak důležitého zkoumání a osahávání světa i jeho hranic.

Proč je to špatně?

Představte si, že po maturitě o prázdninách nastoupíte na stáž do jaderné elektrárny. Máte si tam vše prohlédnout, jak to tam vypadá, co obnášejí jednotlivé pracovní pozice a pak si třeba vybrat tu, kterou byste chtěli jednou, za mnoho let, až dostudujete vysokou, dělat. A kdo ví, možná se pak za dalších mnoho let dopracovat i na řídicí pozici. A když tak sedíte v příjemné kantýně, uprostřed seznamovacího kolečka a usrkáváte svoji limonádu, tak přiběhne technický ředitel elektrárny, že na reaktoru nastal obrovský problém, že do pěti minut hrozí přehřátí a exploze reaktoru a že vy jste ti jediní na světě, kdo může elektrárnu i celé její okolí a svět zachránit. Vy, zrovna a jedině pouze vy. Jakoby v té elektrárně ani nikde na telefonu nebyl vůbec nikde nikdo kompetentnější. Byl by takový postup správný? Jak byste se asi cítili? A jak byste se cítili, kdybyste věděli, že celá vaše rodina, všichni vaši blízcí, bydlí jen kilometr od elektrárny? Že na vašich krocích závisí jejich přežití?

I kdybyste byly absolventkami obchodní akademie s mírami 90-60-90, udělaly byste všechno proto, abyste elektrárnu zachránily. A kdyby se vám to náhodou povedlo, nevěděly byste minuty ani hodiny, kdy se to může zase zvrtnout. Těžko byste pak z řídicí místnosti elektrárny odcházely, dost možná byste ani nespaly. Když si rodič udělá z dítěte terapeuta, je to pro dítě stejně devastující. Jen s tím rozdílem, že oproti maturantovi si s tím jeho psychika ještě navíc vůbec neví rady. 

Různé studie tak prokazují, že podobné chování nejen, že naruší přirozený vývoj dítěte, takže některé vývojové etapy (např. období vzdoru či období hledání vlastní identity) si bude muset prožít v dospělosti a mnohem později, ale podle britského psychologa Johna Bowlbyho, který přišel s teorií attachementu (vztahové vazby), to někdy až doživotně naruší způsob, jakým se v dospělosti budou vztahovat ke svým nejbližším, zejména pak partnerům.  

Nestahujte ke dnu svoje děti

V České republice žije přes 404 tisíc dětí v neúplných rodinách. Je to téměř každé čtvrté dítě. Desítky a dost možná i stovky tisíc dalších pak žijí v rodinách, kde to mezi rodiči zrovna dvakrát neklape a kde nejméně jeden z rodičů tak nemá k dispozici „bezpečnou základnu“ u svého životního partnera. Právě u těchto rodičů existuje zvýšené riziko, že jejich děti – ať už samy od sebe, protože jsou prostě extrémně citlivé, nebo na aktivní popud rodiče – převezmou rodičovskou a dospěláckou roli. Snažně vás prosím, snažte se tomu pro dobro svých dětí předejít. Existuje celá řada forem často i bezplatné psychoterapeutické pomoci – od pedagogicko-psychologických poraden, přes různé telefonické linky pomoci jako např. SOS centra apod. Život umí být občas komplikovaný, extrémně těžký až krutý. Ale vaše děti by si na to měly přijít samy a až mnohem později. Dospělým musí pomáhat jedině dospělí – ideálně zkušení psychoterapeuté, nikoliv jejich malé děti.


O autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami a často pomáhá lidem měnit jejich nevědomé vzorce a napravovat hříchy jejich rodičů. Je autorem blogu JeČasNaZměnu.cz a čas od času pořádá semináře pro veřejnost o ženskosti, životní harmonii i dalších tématech. Více o něm se dozvíte na jeho stránkách www.nekouc.cz.