Je mu sedmadvacet, a přitom má za sebou úspěchy, kterých se jiní dočkají na sklonku kariéry. Petr Nekoranec bezesporu patří k nejtalentovanějším tenoristům současné doby, což dokazuje i tím, že vystupoval v Mekce opery - v Metropolitní opeře v New Yorku.
Promotion

Jak se kluk z Nových Dvorů dostane do Metropolitní opery?

Já vám ani nevím, protože ta cesta byla opravdu rychlá. Zrovna nedávno jsem přemýšlel nad tím, jak rychle se má kariéra během sedmi let rozjela. Na druhou stranu, já jsem nikdy nezažil, že bych nezpíval. Už v dětství, na každé rodinné oslavě, zaznívalo „Zazpívej nám něco.“, takže já si nepamatuji, že by můj život byl někdy naplněný něčím jiným než hudbou. Nechci znít jako třináctá komnata, ale poslání zpívat bylo v mém životě vždycky. A všechny úspěchy šly hezky lineárně za sebou a navázala na ně i zmiňovaná Metropolitní opera.

Snil jste o tom, že jednou v Metropolitní opeře vystoupíte?

Upřímně, já jsem o tom snil, ale byl jsem realista. Sám pro sebe jsem si říkal, že by to bylo hezké, ale že je to Metropolitní opera. V té době jsem o sobě ještě neměl vysoké mínění, což popravdě nemám ani teď. Jsem velmi sebekritická osoba a velký perfekcionalista. Navíc jsem ambiciózní, ale líný, takže když se to stalo, tak jsem tomu skoro nemohl uvěřit a ještě bude asi mnoho let trvat, než si uvědomím, co se mi v pětadvaceti letech splnilo za sen.

Není to zavazující?

Obrovsky zavazující. Když jsem vyhrál mezinárodní soutěž Francesca Vinase, tak to byl úžasný pocit a člověku to pomohlo i po finanční stránce. Nicméně všichni od vás očekávají kvalitu, která je spojená s tou cenou. Je to velice zavazující a člověk se s tím musí naučit pracovat. Momentálně jsem v období, kdy má kariéra běží, a očekávání se s každým koncertem zvyšují a zvyšují. Člověk si to nesmí připustit, ale zároveň je potřeba si to trošku uvědomovat.

Co vás drží při zemi?

Vlastní kritičnost, která je v mém případě občas kontraproduktivní.

Když se vrátíme do dětství, kolik volného času jste věnoval zpěvu?

Pro mě zpěv nebyl náplní volného času. Byl a je součástí mého života. Nikdy jsem to nevnímal tak, že musím jít cvičit.

Dobře, tak které koníčky jste měl ve svém dětství?

Já jsem měl velice zvláštní koníčky. Měl jsem strašně rád chemii, ale nebyl jsem ochotný tomu dávat preciznost, kterou chemie a matika vyžadují. Často jsem slýchával, že jsem pyroman. Dělat ohně byla taková moje záliba (smích).

To zní šíleně.

Ano, to zní šíleně. Kromě toho jsem ale vždycky rád pobíhal venku, protože jsem kluk z vesnice. Vzpomínám si, že mě hodně bavilo stavět domečky v lese. Nicméně v současné době mě baví pohyb. Cviční, běhání, plavání – to je volnočasová aktivita, kterou se snažím udržovat jak fyzicky, tak hlavně mentálně.

A máte vůbec volný čas?

Být profesionálním operním zpěvákem je docela těžké kvůli tomu, že vy máte poměrně hodně volného času, ale musíte si sám ujasnit, kolik času potřebujete věnovat povolání. Učit se repertoár a cvičit hlas může být někdy časově náročné. Jak už jsem říkal, já jsem velmi ambiciózní, ale líný, takže já více času věnuji sportu a vaření, což je moje velká záliba, než cvičení s hlasem. Člověk se ale musí dostat do latě.

Nekoranec
Zdroj: Zoltán Matuška

Máte k ruce nějakého kouče, který by vás případně také dostal do latě?

Nemám, mám pouze agentku, která zařizuje angažmá, domlouvá smlouvy. Čas si opravdu rozvrhuji sám, což je občas záludné.

V letech 2016-2018 jste byl frekventantem Lindemannova programu v newyorské Metropolitní opeře. Co vlastně Lindemannův projekt je?

Zhruba před osmadvaceti lety chtěl šéfdirigent Metropolitní opery James Levine založit program pro mladé operní zpěváky. Chtěl jim pomoci ve vývoji, a především v přechodu ze studenta do profesionálního ansámblu. Společně s velkým mecenášem Metropolitní opery – Fredericem Lindemannem založili akademii, která ochraňuje mladé a začínající talenty. Je ale důležité říci, že každý operní dům má svoje operní studium.

Jak se člověk může dostat do Lindemannova programu?

Velice často jste do těchto programů nominováni na základě toho, že vás někdo slyší. Samozřejmě se ale také můžete přihlásit. Dostat se tam, je skoro taková malá soutěž. Nejdříve vás slyší klavírista, pak vás slyší ten, který obsazuje role, a nakonec vás slyší šéfdirigent daného operního domu. Všichni tři se musí jednohlasně shodnout, zda vás přijmou.  

Je pravda, že jste byl prvním Čechem v tomto programu?

Ano. Je to úžasný, i když opět zavazující pocit. Dává vám to příjemné zadostiučinění, že to, co děláte, má smysl. A že lidé, kteří v tomto byznyse dělají, tak to oceňují. To je opravdu až nepopsatelný pocit.

Co je vaším dalším profesním snem?

Mým snem bylo zpívat v Metropolitní opeře, a to se mi splnilo v šestadvaceti letech. Nechci znít přehnaně realisticky, ale teď je mým snem, abych se v tomto byznyse udržel co nejdelší dobu a hlavně, abych na sobě nikdy nepřestal pracovat. Chtěl bych co nejdéle předávat hlas lidem. Já vím, že to zní trošičku klasicky. Je to ale můj sen, protože je velmi obtížné, udržet se v kariéře, která se nám podařila takhle nastartovat. Nechci usnout na vavřínech.

Nechtěl jste být někdy populárním zpěvákem?

Já jsem populární hudbou začínal. Hlasový obor tenorista je vyprofilovaný od přírody, prostě mám hlas, který mi umožňuje vysoký rozsah. A je pravda, že někdy bych radši byl baryon, protože to je jednodušší, ale příroda mě k tomu určila. Ze začátku jsem s tím trošku bojoval, protože opravdu je těžké se vypracovat a zvládnout lidský hlas tak, aby dokázal zpívat vysoko s výrazností. Nemáme žádné mikrofony, takže veškerý zvuk, který je slyšet, tak je od přírody.

Pocházíte z hudební rodiny?

Vůbec. Nikdo si nepamatuje, že by naši předci dělali hudbu. A pak z čistého nebe – tenor! (smích)

Jaký máte názor na talentové soutěže? Pokud byste neměl takto rozjetou kariéru, přihlásil byste se do nich?

Nikdy neříkejte nikdy. Nechci polemizovat, co by, kdyby. Nicméně lidé, kteří s klasickou hudbou vystupují v talentových soutěžích, nezpívají klasický zpěv. Jde vlastně o parodii klasického zpěvu. Nechci samozřejmě degradovat to, co lidé vnímají, nicméně to není opera. Kdyby ti vystupující neměli mikrofon, neškrtli by si ani ve sboru. Úplně něco jiného je to ale u populárních zpěváků. To má samozřejmě své místo a talentové soutěže jsou i udělány proto, aby se populární zpěváci mohli zviditelnit. A opravdu se tam občas objeví úžasné hlasy, úžasní zpěváci.

Co vy a sociální sítě? Myslíte si, že jsou pro klasického zpěváka důležité?

PR vždycky bylo důležité. Už od doby renesance, akorát, že v té době ještě neměli Instagram a Facebook. V dnešní době ale sociální sítě dělají to, co plakát nikdy neuměl. V okamžiku vás může vidět celý svět a každý může mít platformu, na které si najde své odběratele, své publikum. Já jsem upřímně trošku staromódní v této oblasti a trošku se sociálním sítím bráním. Nevím, proč bych měl dávat na Instagram, že jsem například v Supraphonu a dělám rozhovor (smích), ale lidé to vyžadují. Je mi to osobně trošku proti srsti, ale snažím se to dělat, protože v dnešní době je to důležité.  

Mohly by sociální sítě přivést ke klasické hudbě i mladší generaci?

Určitě, a myslím si, že spousta mých kolegů po celém světě dělají klasické hudbě úplně neuvěřitelnou reklamu. Je to určitě platforma, která může klasické hudbě pomoci a určitě jí v současné době pomáhá.

Vzhledem ke své profesi jste stále na cestách. Nemáte někdy chuť „zapustit kořeny“?

Mám, ale to má asi každý člověk. Víte co, mám teď dva byty – jeden ve Stuttgartu, druhý v Lucernu a velice často jsem v Praze a v Americe. Občas mě vytočí i to, že mám své oblíbené kalhoty ve Stuttgartu, ale teď si je chci vzít v Praze. Říkám si, že kdybych byl na jednom místě, tak tohle nemusím řešit. Já vím, je to blbost. Je sice úžasné cestovat, poznávat nové lidi a místa, ale ona ta realita koncertů a cest je taková, že reálně nemáte moc času dané město vidět. Vy vidíte letiště, cestu, hotel, koncertní síň, hotel a zase letiště. Někdy se vám podaří, že máte trošku času navíc, což je krásné, ale má to svou cenu, a to, že jste vykořenění. Máte svůj život v kufru na kolečkách.

Nekoranec
Zdroj: Zoltán Matuška

Panuje mezi klasickými zpěváky rivalita?

Všude je konkurence. Jako v každé komunitě i v té naší panuje určitý druh rivality. Úplně si uvědomuji, jako je kolem klasických umělců, obzvláště kolem opery, až skoro neprůhledná bublina a nikdo si nedovede představit, co v té bublině je. Lidé si ale musí uvědomit, že jsme také jenom lidé a funguje to u nás jako na každém jiném pracovišti. Jsou tam dobří lidé, jsou tam míň dobří lidé a panuje tam i rivalita. Na druhou stranu v některých pracovních skupinách jsou úžasná přátelství.

Kde vás můžeme momentálně vidět?

V současné době jsem členem ansámblu v opeře ve Stuttgartu, v Německu, kde mě můžete vidět v Rossiniho Popelce, v Lazebníku sevillském nebo Donizettiho Don Pasqualovi. Samozřejmě mám mnoho koncertů, které jsou vypsány na mých stránkách. Dále mě posluchači můžou vidět v Mnichově a jedno představení Dona Giovanni budu mít ve Slovenském národním divadle.

V listopadu vám vyjde debutové album francouzských árií, na kterém jste spolupracoval s Českou filharmonií. Proč zrovna francouzské árie?

Francouzský repertoár je překrásný. Nicméně to nejznámější, co všichni znají, je Carmen, a tím to tak trošku pro veřejné publikum končí. Nahrání francouzských árií jsem ale vybral především proto, že jsou mojí tajnou zbraní. Hrály obrovskou roli v mé kariéře i v raketovém vzestupu, o kterém jsme se na začátku bavili. Všechny soutěže, ve kterých jsem se umístil, vystupování v Metropolitní opeře a Mnichově, bylo vždycky na základě francouzské árie, kterou jsem zpíval.

Takže jsou vaší srdcovou záležitostí.

Je to srdcovka. V jednom rozhovoru jsem kdysi řekl, že jsem se francouzskému repertoáru v začátcích bránil. Ne kvůli tomu, že by se mi francouzská hudba nelíbila, ale náročnost toho jazyka je velká. A ještě náročnější je, abyste ho zazpíval správně. Francouzská paleta barev a jazyka je obrovská.

Jde o vaší první desku. Jaký je to pocit?

Musím přiznat, že jsem nervózní. Člověk neví, jak to bude přijato veřejností. Ještě si možná ani neuvědomuju, že to CD bude na iTunes, Spotify a celý svět si ho bude moci poslechnout. To je velká věc. Jsem nervózní, ale samozřejmě se těším.

Čtete si recenze?

Čtu. Nemyslím si, že je nutnost, aby interpret četl recenze, ale myslím si, že si musí být vědom toho, jak je odbornou i neodbornou veřejností přijímán. To je určitě zdravé pro sebereflexi, protože by nebylo úplně správné si o sobě něco myslet, a přitom by realita byla úplně odlišná. Takže recenze čtu, ale největším kritikem jsem já sám. Nechci podceňovat veřejnost, ale opravdu si nikdo nedokáže představit, jak kritický k sobě jsem. Když si přečtu recenzi, tak si většinou říkám: „Tak to jste ještě moc milí, dobrý.“ (smích).

Dokážete se i pochválit?

Kdybych vám měl spočítat, kolikrát jsem se za celou kariéru pochválil, tak to zvládnu na prstech jedné ruky. Já vím, zní to zvláštně.

Jakou operu byste doporučil někomu, kdo se vůbec nezajímá o klasickou hudbu?

Pokud někdo vůbec nezná operu, pak doporučuji La bohème od Pucciniho. Krásné francouzské libreto mladých umělců bojujících s životem, nemocí, chudobou a hlavně je tam láska. Navíc, jak v opeře bývá časté, i smrt. Takže emoce tečou proudem. Já jsem La bohème viděl milionkrát, doslova, a pokaždé jsem na konci brečel. Klasická hudba je pro mě vyjádření emocí, které většinou jenom cítíme a nedokážeme je vyslovit. Zpěv a hudba vám umožní tu emoci předat publiku.

A oblíbená árie z La bohème?

V prvním dějství této opery tenor Rudolfo zpívá árii, kterou do češtiny můžeme přeložit jako „Jakou máš chladnou ručku.“. Zpívá ji, když se poprvé setká se svou láskou Mimi. Strašná jednoduchost poezie, ale to, jakým způsobem Puccini napsal hudbu, to je moje srdcová záležitost.

ČTĚTE TAKÉ: „Potkat správné lidi je mirákl,“ říká zpěvačka Dáša Zázvůrková

Promotion