Martina Šnytová je muzikálová a operetní zpěvačka a herečka. Dokázala v patnácti letech odejít od rodiny a plnit si své sny. Ty se jí zatím proměnily v řadu malých i velkých hudebních rolí. Opakovaně také byla nominována na cenu Thálie. Přesto vnímá svůj úspěch jako neměřitelnou veličinu a cení si především podpory ze strany svých nejbližších.

Druhou sezonu hrajete hlavní roli v příběhu věčné lásky v muzikálu Romeo a Julie. Co znamená láska ve vašem životě?

Láska je ta nejdůležitější věc. Ať už je to k druhému člověku, k rodině, k partnerovi, nebo k práci či sobě samému. Vnímám ji jako nejsilnější lidskou emoci, a právě proto pro mne tolik znamená. Odvíjí se od ní úplně vše. Když je člověk milován nebo sám miluje, jde všechno lépe.

Zpěvu se věnujete od útlého dětství. Věděla jste od malička, že chcete být zpěvačka nebo vám tuto cestu někdo předurčil?

Vybrala jsem si ji já sama. Byla jsem dítě, které se rádo předvádělo. Nestyděla jsem se, neměla jsem strach. Prostě jsem si stoupla před lidi a začala zpívat. Bavilo mě, když jsem na sebe mohla upoutat pozornost. Později mne naši přihlásili na uměleckou školu a tím to bylo jasné.

Z toho, co říkáte, je zřejmé, že jste extrovert. Je pro práci v divadle taková povaha základ?

Nemyslím si, že je to nutné. Je spousta umělců, kteří jsou introvertní, ale na jeviště vstupují za “postavu” a ne sami za sebe, takže si to dokážou užít. Sama lehce extrovertní jsem. Na druhou stranu, když jdu v létě jako divák na festival mezi tisíce lidí, moc si to neužívám. Mimo svou profesi mám raději spíše klid.

Ne všichni rodiče berou umělecký svět jako ten nejlepší pro obživu dítěte. Raději by něco serióznějšího a s větší perspektivou. Jak to bylo u vás?

Měla jsem velké štěstí. U rodičů jsem vždy nacházela podporu. Neviděli nic zlého na tom, že chci jít právě tímto směrem. Naopak. Neberu to však jako samozřejmost. Zažila jsem i případy jiných rodičů, kteří umění a divadelní profesi brali spíše jako horší variantu vzdělání a obživy.

Na Janáčkově konzervatoři v Ostravě jste vystudovala klasický zpěv. Netouží dívky v pubertě spíše o dráze superstar?

Na konzervatoři se v době, kdy jsem tam nastoupila, muzikálový zpěv nevyučoval. I tak jsem ale vždycky mířila spíše ke klasickému zpěvu. Měla jsem a stále mám skvělou paní profesorku Elišku Pappovou, která mě vedla na konzervatoři i na Fakultě umění Ostravské univerzity. A ta se zaměřila na všechny žánry - operní, operetní i muzikálový. Takže také díky ní jsem měla otevřené možnosti. Nejdůležitější pro mne bylo, že můžu zpívat. Naopak mi přijde skvělé, že teď mohu jednotlivé styly kombinovat. Klasický zpěv ale beru jako základ, který otevírá dveře všude. Když umíte zazpívat klasicky, zvládnete cokoliv.

 A jak se díváte na podobné soutěže jako je Superstar?

Určitě se v nich najdou dobří zpěváci. Jsem však spíš zastáncem toho, když se lidé věnují své profesi dlouhodobě. Dávám přednost postupnému budování kariéry. A ne, že se člověk objeví v soutěži, chvilku je o něm slyšet a potom se po něm slehne zem. Takové ty "rychlokvašky", o kterých se sice píše často, většinou však ani ne kvůli zpěvu. Mám raději, když si člověk vybuduje kariéru postupně a má za sebou dost zkušeností, které může později třeba předat dál. Zkrátka, když něco umí.

Opakovaně jste byla nominována na cenu Thálie. Dostala jste se třikrát do užší nominace. Je to meta, které jste chtěla dosáhnout?

Metou bych to nenazvala. Spíš to pro mne znamená, že mám za sebou řadu rolí, které dokázaly oslovit porotu a především diváky. To je to nejcennější. Mám větší radost z toho, že se můžu věnovat různým žánrům, a že mé výkony jsou, doufám, na co nejlepší úrovni. Lidé rádi slyší na to, když je někdo držitelem nějaké ceny. To je sice fajn, je ale vážně spousta umělců, kteří žádnou cenu nemají nebo na ni nebyli nominováni, ale stejně jsou úžasní. Přijde mi, že nominace a ocenění jsou také o lidech, kteří zrovna sedí v porotě a vyzdvihnou konkrétní výkon. Samozřejmě si ale vážím toho, že jsem v těch nominacích byla a kdyby to příště vyšlo, byla bych ráda.

Na konzervatoř jste odešla v 15 letech. Jak se cítí dívka, která je těsně po základní škole, opustila rodinu a začala se starat sama o sebe?

Když si s mámou povídáme o tom, jak to vnímala, říká, že byla úplně v klidu. Neměla strach nechat mě samotnou uprostřed města v podnájmu. Určitě to bylo o vzájemné důvěře. Naši mi nikdy nic nezakazovali. Na druhou stranu jsem byla poslušné dítě, nikdy jsem nevyváděla, neudělala žádný průšvih. Věděla jsem, že na sobě musím pracovat, učit se, že chci v životě něčeho dosáhnout. Možná právě proto jsem neměla potřebu zvlčet. Velký vzor mám v rodičích. I moje máma vždycky věděla, co chce. Věděla ale také, co baví mě, a tak mě v tom podporovala.

V Ostravě jste studovala, pracujete tu. Nepřemýšlela jste o cestě do Prahy, kterou možná mnozí považují za meku umělců?

Na to se ptají i mí známí. Netuším, co všechno mě v životě ještě čeká. Nemám ve zvyku příliš plánovat. Beru věci tak, jak přichází. Tady v Ostravě mám hezkou pozici, dostávám krásné role. Navíc si nemyslím, že by Praha byla mekou. I na severu Moravy se dělá poctivé divadlo. Naopak, hodně Pražáků touží hostovat u nás. Děláme dobré tituly na skvělé úrovni. Všichni jsme tu v pohodě, upřímní, pro někoho možná “rázovití”. Pražáci mi přijdou oproti nám takoví zrychlenější, jakoby tam plynul život rychleji.

Když chce zpěvačka prorazit, co je pro ni nejdůležitější?

Mám ráda pohodu, strašně nerada jsem s kýmkoli v konfliktu. I když někdy se to samozřejmě na člověka všechno sesype. Člověk si ale musí jít svou cestou. Myslím, že kariéra se dá zvládnout i čistě, bez ostrých loktů. Nejdůležitější je pracovat na sobě a být dost dobrý. Ačkoliv to může působit jako klišé, tak považuji za základ všeho zdraví, bez něj to prostě nejde. Talent má spousta lidí, ale ne každý ho dokáže správně rozvíjet. A samozřejmě nesmím zapomenout na štěstí.

Řada umělců je úžasná na jevišti. Někteří z nich jsou však nepoužitelní v reálném životě. Jak to máte vy?

Určitě jsou umělci, kteří to tak mají. Já jsem tak někde uprostřed. Někdy jsem na zabití, někdy úplně v pohodě. Někdy toho vedle divadla zvládnu víc, jindy se soustředím pouze na roli. Záleží jaký typ role to je a samozřejmě na její velikosti. Někdy člověk nesleze z jeviště. To pak bývám přehlcená a je fajn, když přijdu domů a můžu vypnout. Pak se taky může stát, že přijdu domů, ležím, pořád přemýšlím nad prací a nemůžu ji hodit za hlavu. Určitě na tom má podíl i to, že mám spoustu kamarádů právě v divadle. I můj partner je činoherec, takže se o divadle bavíme vlastně neustále.

Zpěv je sice zábava, ale také velká dřina. Kde si dobíjíte baterky?

Pro hlas je důležitý hlasový odpočinek. Ráda vyrazím se svým přítelem do hor, na Čeladnou za rodinou, kde je lepší vzduch a klid. Já buď hodně dřu a neumím se zastavit, nebo úplně vypnu. Když můžu odpočívat, jsem se svou kočkou, koukám na televizi, uklízím. No a jako každá žena ráda nakupuji. Vedle jídla a kosmetiky mám ráda oblečení a kabelky.

Na Facebookovém profilu máte mezi sportovními vzory Martina Fourcada.

Nedávám na Facebooku často lajky, ale jeho tam mám už řadu let. Předvádí neuvěřitelné výkony. Nemám ráda, když někdo jen tak rychle zasvítí a pak zhasne. Líbí se mi, že se stále drží na vrcholu, v jeho případě navíc neuvěřitelným způsobem. Hrozně fandím sportu. Mám ráda biatlon a tenis, ty úplně zbožňuji. A taky je to samozřejmě hezký chlap.

A když si představíte sama sebe za deset let?

To jsem sama zvědavá. Kolik budu mít dětí, dvě, tři nebo žádné. Doufám, že mě bude má práce stále bavit, budu moudřejší, poučím se ze svých chyb. Člověk se neustále něco učí. Když se dívám zpátky na některé situace, říkám si, jé, to bych udělala jinak. Byla bych více v klidu, nestresovala se. Rozhodně bych ale ve svém životě neměnila nic zásadního. Jen bych nechala věci více plynout.

vizitka snytova

Autorka textu: Eva Kadavá

Promotion