Veronika Khek Kubařová si zahrála v letošním filmovém hitu  Ženy v běhu, ačkoli je běh jejím „celoživotním nepřítelem“. V  létě bude zářit jako Ofélie a Desdemona na Letních shakespearovských slavnostech. Povídaly jsme si třeba o tom, jaké to je, když se v domácnosti sejdou dva umělci, z nichž jeden téměř nezastavuje a druhý je náturou spíš pecivál.

Po někalikahodinovém focení by asi neškodilo se trochu odreagovat. Lidem často pomáhá sport, v poslední době třeba běh. Možná i proto byl film Ženy v běhu tak úspěšný, nemyslíte?

Zrovna běhání je pro mě celoživotní soupeř. Vždycky jsem byla dobrá na sprinty, ale vytrvalostní běh mě něčím rozčiluje. Když jsme točili Ženy v běhu, musela jsem chodit běhat, abych na natáčení nezkolabovala. Někdy se mi běželo krásně, jindy mě po padesáti metrech píchal bok. Zjistila jsem, že mi dělá dobře indiánský běh, střídání běhu s chůzí. Můžu běžet rychle, je v tom dynamičnost, a pak mám čas vydýchat se a podívat se kolem sebe.

Není tahle role vlastně trochu paradox, když je běh váš celoživotní nepřítel?

Já jsem si právě říkala, že je to film o mně, protože ty holky na začátku taky neběhají. Ale zaberou a něco dokážou. Líbil se mi ten princip – že se kousnou. Navíc mi šlo o příběh, běhání jsem vnímala spíš okrajově. Pro mě jsou Ženy v běhu hlavně o životním běhu.

Když jsme u životního běhu,jak se vám osvědčuje „život dvou umělců“? Váš muž je uznávaný režisér.

Je to geniální! Doporučuju! Žijeme v podobných světech, obrazech, emocích, takže se dokážeme pochopit a navzájem se neděsíme. Nevysmíváme se sobě, naopak si své citlivosti vážíme.

Léta jste spolupracovali hned v několika českých divadlech. Je to ve vztahu výhoda?

Pavel byl první režisér, se kterým jsem pracovala, když jsem po škole přišla do Mladé Boleslavi. Měla jsem malou roli prostitutky. Následovaly další inscenace včetně jedné zásadní, Faust a Markétka. Ta byla hluboká a osudová, protože si mě díky ní vybrali do Městských divadel pražských. Pak jsme spolu dělali v ABC Markétu Lazarovou, další Markétka do naší společné sbírky. A tam se to zlomilo. Najednou jsem měla – úplně iracionálně, nepochopitelně – pocit, že přede mnou stojí můj muž. Bez flirtování a opíjení na baru. A už jsme spolu pět let.

Stojí vztah na pevnějších základech, když se ti dva znají delší dobu?

To si nejsem jistá. Je to komplikovanější, protože se vám změní úhel pohledu na toho druhého. Ale jo, asi víc víte, do čeho jdete. Já jsem se ho bála.

Bála?!

Že je to šílenec! V divadle je nekontaktní, chodí, drbe si hlavu, a jak je do práce zabraný, skoro se na vás nepodívá, jako nějaký autista. Mám ráda oční kontakt, a jeho najít očima není jen tak. Ale jednoho dne jsme vyšli z divadla, on se na mě podíval a já pochopila, že to je všechno jinak. Pavel nevydrží chvíli v klidu, buď pracuje, nebo sportuje, nebo něco vymýšlí, ale jeho elán do života je pro mě strašně inspirující.

Taky jste takhle aktivní?

Ne.

To bylo rychlé!

Odpověď byla rychlejší, než bych si přála, ale bohužel je to pravda. Ale asi se vzájemně učíme. Já jeho učím odpočívat. Nedávno jsem přišla po představení a on ležel u televize, což jsem za těch pět let zažila jednou, když byl nemocný. Lekla jsem se, že mu něco je, a on – já jsem jenom hrozně unavenej. A on mě zase učí nesedět na zadku, nebýt líná, sportovat, rozhýbávat život, užívat si ho. Nebát se a jít do všeho naplno.

Váš muž je o devět let starší – obvykle bývá v páru hybatelem spíš ten mladší.

Asi jo, ale já se vždycky cítila starší.

Neříkejte, že vám chybí odvaha – vždyť jste v patnácti odešla do Prahy na konzervatoř. To chtělo spoustu kuráže, ne?

Taky jsem byla možná dost hloupá, protože mi vůbec nedocházelo, co to bude znamenat. Nikdo nevěřil, že se dostanu, protože proč by se holka z Rakovníka měla dostat na herectví? Takže to všechny překvapilo, i mě. Pustit do Prahy takovou křehuli, to muselo být něco – taky jsem první měsíc nebo dva pořád brečela. Stýskalo se mi po domově, po mém pokojíčku, po vůních. Jsem na nich závislá – třeba vůně peřiny pro mě znamená domov. Taky na jídle, na místech, která znám. Stýskalo se mi i po našich, po ségře, po kamarádech. Praha mě rozčilovala svým tempem, nerozuměla jsem jí. Chodila jsem, na všechno jsem se dívala a byla z toho vyčerpaná. Až později mi došlo, že...

Autorka textu: Simona Martínková-Racková

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ČERVENCOVÉ MARIANNE.

titulka

Promotion