Dřív pastvina křižovaná koňskými kopyty a šípkovým houštím, dnes okouzlující zahrada

Nebýt dobových fotografií, málokdo by uvěřil, že pozemek okolo fortelného domu s výhledem na kostelní věž nebyl dřív ničím víc než pastvinou křižovanou koňskými kopyty a šípkovým houštím. Divoký porost zkrotila až rodina Spencerových, která nemovitost koupila před sedmdesáti lety. Frederick Spencer se nadšeně vrhl do úprav a nepřestal, dokud nevznikl obrázek podobný tomu dnešnímu. Po jeho smrti se o zahradu s výměrou deset tisíc metrů čtverečních starala jeho manželka se synem a poslední čtyři roky na práci dvou generací navazuje tým dobrovolníků, jak v Anglii často bývá zvykem. Prostor upravený s puntičkářskou přesností je perfektní ukázkou formálního stylu zahradničení kde rostlinám není dovolený ledabylý růst, natož únik z vymezených záhonů. I když si tu příroda nemůže dělat, co se jí zlíbí, je to místo inspirativní, nechudé na zážitky.

Zahrada celý rok servíruje ten pravý požitek

Sotva by se tu člověk nudil, když mu z vršku pokroucené lísky hlaholí do kroku pěnkavák s šedomodrou hlavičkou nebo když se v zimním slunci rozzáří péřitá plodenství pampasu, povlávající ve výšce očí. Do toho ševelí bambusy a citrusově voní silice čerstvě ostříhaných jehličnanů. Málokterému keři či stromu, které tu rostou solitérně i ve skupinách, se vyhne ostří nůžek. Díky tomu zahrada působí dokonale upraveně a očím po celý rok servíruje povedenou hru struktur a tvarů. Základní kostru zahrady, kde je i dost míst k rozjímání, tvoří hlohyně, nenáročný tis, zimostráz, jalovec či cesmína. Rychle regenerují a ochotně přijímají podobu, jakou si pro ně zahradník vymyslí. Kuriózními tvary se chlubí i sukulenty ve skleníku. Nejen v záhonech, ale i na studni se to hemží rostlinami. Stálezelená čemeřice doprovázená kapradím, bujarý netřesk i brambořík spolu s narašenými cibulkami šafránů z terakotových květináčů předčasně vyhlížejí jaro.

TEXT A FOTO: ADÉLA MCLINTOCK