Multimediální umělkyně Pavlína Šváchová tvoří z ohněm ohýbaných skleněných tyčinek úchvatná abstraktní díla. Tato technika ji přivedla i do tak trochu „jiných vod“ – užitého umění. Svými skleněnými šálky na čajový obřad loni zazářila na mnoha designérských soutěžích. Co o své práci prozradila pro Marianne Bydlení?
Narodila se v Benátkách nad Jizerou jako Pavlína Adašková, momentálně žije v Praze. Za sebou má několik vysokých škol, v současné době studuje Vysokou školu výtvarného umění v Bratislavě. V tvorbě se věnuje práci se sklem, prostorové instalaci, videu a performaci.
Návrh vznikl už za studií na Fakultě umění a designu ústecké univerzity v ateliéru Sklo, kdy jsme dostali zadání na téma upcyklace. Objekty jsem vytvářela ze zavařovacích sklenic a tvarovaných skleněných tyčinek. Na několika výstavách o ně byl zájem. Jelikož to byl experiment, nebyly vhodné na denní použití. Proto jsem se rozhodla realizovat šálky z technického skla. Fascinovalo mě spojení autorského zásahu – mých tyčinek, s čistě funkčním prvkem – kalíškem.
Napřímo ne, protože šálkové objekty vznikly v návrhu dříve než záznamy. Navazují ale na sérii totemů, kde jsem zpracovávala toto téma poprvé.
V tomto oboru není běžné, že autor sám realizuje svoje návrhy. Já jsem ale chtěla umět se sklem pracovat. Zároveň u skleněných děl, kde zpracovávám téma kresby, je zásadní můj autorský vklad a přímé tvarování materiálu. Při práci začínám návrhem – kresbou. Konkrétně u skleněných tyčinek pracuji s tyčovým materiálem, který tvaruji u plynového hořáku. Jejich tavením a tvarováním převádím plošné kresby do prostoru. Technika tavené plastiky se provádí vytvořením negativní sádrové formy, ve které se v peci nechá utavit sklo. U šálkových objektů jsem poprvé realizovala jen barevné prvky, protože neovládám výrobu technického skla. Tu jsem přenechala zkušeným řemeslníkům z firmy Detesk a společně jsme kolekci dovedli do finální podoby.
Část mého studia byla zaměřena na design, kde je estetika důležitou součástí. Ale i ve volném umění, ke kterému jsem později také došla, se mi do tvorby estetická stránka hodně propisuje, aniž bych se o to nějak snažila. Ale obsah je pro mě velmi důležitý. Myslím, že to jde ruku v ruce.
Sériové výrobě jsem zpočátku nebyla vůbec nakloněná, ale zrovna u šálkových objektů jsem k ní nakonec dospěla. Znovu na to měl vliv zájem lidí. Měla jsem ale potřebu tu autorskou od sériové odlišit. Šálkové objekty vznikly v limitovaném počtu a kolekce Buna je levněji a malosériově vyráběna skláři dle mých návrhů. K dostání jsou v obchodě Ademi shop Café v pražských Dejvicích, ty autorské pak na mém webu.
To je těžká otázka, musím se hodně zamyslet… Na vysoké škole jsme dostali zadání, které dětskou bezprostřednost vyžadovalo, a já zjistila, že mi to nejde a že se v tom necítím nejlíp. V určitém slova smyslu mám v sobě dětské tendence, ale v tvorbě se mi zdá, že to úplně neumím projevit. A tak jsem se rozhodla, že to bude moje velké téma, protože bych dětské bezprostřednosti, svobody a nadhledu chtěla v tvorbě dosáhnout.
Že se měl vítězný návrh realizovat, což by pro mě byla velká čest, mít své dílo ve veřejném prostoru. Zásadní pro mě bylo i zadání. Pietní místo mělo totiž kromě tragické linky fungovat i jako místo pro smíření a naději. A tak jsem přemýšlela, jaký obraz může být nositelem této myšlenky. To mě nakonec dovedlo k mýdlové bublině. A vzhledem k tomu, že jsem na pietním místě chtěla využít sklo, tak se to skvěle propojilo. Bubliny mají s těmi ze skla hodně společného: čirost, křehkost a zároveň vznikají obě pomocí lidského dechu. To, jak je celé téma závažné, jsem si plně uvědomila až při veřejném odhalení. Což je možná vlastně dobře, protože jsem mohla pracovat s nadhledem a bez patosu. Během odhalení mě ale emoce zasáhly naplno. Při dojemné hudbě Evy Marťák lidé bez rozdílu věku foukali bubliny z bublifuků a já s mým synem v kočárku přijímala vděčná slova návštěvníků. Doteď se ke mně dostávají srdceryvné zprávy od lidí, kteří památník navštívili a stal se pro ně osobní záležitostí. Je to silné.
Moc ráda bych se věnovala úspěšnému dokončení dizertační práce a zároveň mám stálou tendenci tvořit nová díla a vyhledávat spolupráce. Teď jsou to třeba kávové dekantéry, které mají doplňovat šálky z kolekce Buna. A chystat něco dechberoucího by možná nedopadlo dle tohoto očekávání. Z mé zkušenosti je lepší pracovat na něčem, ač nepatrném, co mi dává smysl, a pokud se to podaří, tak v té pravdivosti může k této silné emoci dojít. To je ta krásná vlastnost umění a designu, která mě nepřestává fascinovat.
Článek vyšel pod původním titulkem „Nezvykle překrouceno“ v časopise Marianne Bydlení 02/2025. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Článek vyšel v časopise Marianne Bydlení, redakčně upraveno.
