Ošidná hranice intimity ve vztahu: Najděte rovnováhu i v těch nechoulostivějších situacích

S rodiči jsem od svých šesti až do dvanácti let trávila každý rok čtrnáct dní prázdnin na ostrově Rujana u větrného pobřeží Baltského moře. Tenkrát to bylo ještě NDR a pláž byla FKK. Šlo o zkratku německého výrazu Freikörperkultur – kultura svobodného těla. Jinými slovy o nudistickou pláž, kde bylo dovoleno opalovat se a koupat jen bez plavek. Rodiče to milovali, mně to bylo zpočátku asi jedno, ale s přicházející pubertou a rostoucím studem jsem jejich oblibu „nahatých pláží“ chápala čím dál tím míň. Každopádně tahle německá zkušenost ve mně zapustila kořeny. Nahota mi nevadí – vlastně ji ani moc nevnímám. Klidně můžu mít otevřené dveře do koupelny, když se sprchuju, a spodní prádlo si bez okolků svlékám, či naopak oblékám při běžné konverzaci o tom, co je potřeba nakoupit, nebo když oznamuji, že ve čtvrtek dopoledne přijde instalatér, aby se podíval na porouchanou pračku. Přiznávám, že to může způsobovat nedorozumění. Můj partner podobným formativním kulturním zážitkem neprošel a moje chování ho zpočátku dost šokovalo.

Nastavení hranic

Chybně jsem očekávala, že můj muž bude mít hranice či míru intimity nastavenou stejně jako já. Bylo to jedno z mnoha iluzorních očekávání, která se u vztahových záležitostí objevují. Muž na mě sice neházel deku jako na nenapravitelnou exhibicionistku, která budí veřejné pohoršení, ale úplně všední a běžný mu můj přístup k nahotě nepřipadal. Prudérní není ani trochu, ale nahotu si nechává pro jiné chvíle a jen těžko chápe, že mu do půl těla svlečená zaujatě líčím, co se dělo odpoledne v práci. Na rozdíl ode mne totiž nevyrostl v rodině, kde bylo běžné pohybovat se po bytě oblečená/neoblečená, takzvaně „na chytrou horákyni“. A není sám. „Mám rád fyzickou blízkost, ale koupelna je pro mě soukromý prostor. Dveře zavírám vždycky, i po letech vztahu. Partnerce to přijde zbytečné, ale já to tak prostě mám,“ souhlasí dvaatřicetiletý Marek. „Potřebuju mít svůj osobní prostor, třeba při sprchování nebo když se chystám do postele. Jinak ale nemám problém s doteky nebo s tím, že jsme spolu nazí. Jen ty maličkosti, jako je koupelna, jsou pro mě hranicí,“ přitakává padesátiletá Markéta. „Možná že jste doma chodili nazí, zatímco v rodině vaší přítelkyně to nebylo zvykem. Usuzovat na základě její reakce, že je stydlivka, zatímco vy se studem nemáte žádný problém, je ale zavádějící dedukce. Stydliví jste nejspíš oba, jen u každého z vás spouští reakci studu jiný kontext,“ upozorňuje na vliv výchovy, rodinného prostředí a kultury, v níž vyrůstáme, ve své knize Intimní štěstí sexkoučka Julie Gaia Poupětová.

Mohlo by se vám líbit

Opravy po nocích, malý rozpočet a velké sny: Debbie a Tom zvládli rekonstrukci, která mohla jejich vztah zničit

Pustit si někoho k tělu

Různé souvislosti, pozadí či odlišné podmínky tedy též vstupují do hry ohledně toho, co je pro nás přijatelné a co už je za hranou. Rozdíly v míře intimity se tak zdaleka netýkají pouze nahoty. Intimita znamená blízkost na fyzické, emoční i duševní úrovni. Znamená to pustit si někoho k tělu, a to doslova i přeneseně. Co všechno nám nevadí druhému ze sebe odkrýt? Můžeme mu dát všanc i svá slabá místa nebo odhalit své dosud skrývané temné stránky? Každý z nás má díky zkušenostem a zážitkům z minulosti tu svou hranici, před níž se cítí příjemně a bezpečně, narýsovanou jinde. Někdo je zvyklý na doteky a otevřené vyjadřování emocí, a totéž očekává i od partnera. Jiný vyrůstal v prostředí, kde se city moc neprojevovaly, a tak si zase bude víc hlídat svůj prostor. Zážitek zrady, prodělané trauma či odmítnutí mohou hranice posunout a zpřísnit. Co jeden vnímá jako láskyplný projev, pro druhého může znamenat agresivní vpád do soukromí. A v každé oblasti života to jeden a týž člověk může mít nastavené zcela jinak. To, že nemám problém s nahotou, vůbec neznamená, že stejnou svobodu v intimitě prožívám všude úplně stejně. V některých záležitostech bych se k „obnažení“ odhodlala jen sotva.

Žádná tajemství?

S intimitou a soukromím souvisí i tajemství. Musí o nás druhý vědět opravdu všechno? Podle odborníků na vztahy to naštěstí nejen není nutné, ale dokonce ani žádoucí. Na jeden z mýtů, který s odlišným vnímáním intimity v páru souvisí, upozorňuje i párový terapeut Honza Vojtko v knize Vztahy a mýty. Jde o rozšířenou romantickou představu, že správný vztah můžeme založit teprve tehdy, když si budeme říkat opravdu všechno.
Naopak, nemusíme a nemáme si říkat všechno. Podle jeho názoru je to pro vztah dokonce ohrožující. „Vychází to z mé vnitřní nejistoty, z mého strachu, z mé potřeby kontroly a z mé potřeby být ujišťovaný, že mě pořád miluje. Každý má právo na tajemství. Každý z nás má právo a nepopiratelnou potřebu se občas zálibně podívat na někoho jiného. Zajít si čas od času s kolegyní či kolegou z práce na oběd a neříct to doma svému partnerovi,“ poznamenává terapeut. Současně ale dodává, že komunikace je jedním z pilířů důvěry: „Je dobré si občas něco neříct, a přesto si důvěřovat.“

Mohlo by se vám líbit

Recept na kvalitní vztah: Neduste v sobě emoce, raději řekněte partnerovi, že vás štve

Intimita v sexu

Záludnou záležitostí může být také otázka míry intimity při té nejintimnější činnosti – při sexu. Jsme schopni říct druhému, co v sexu skutečně chceme? Kam až jsme ochotní zajít a podvolit se přáním svého protějšku? Jak moc se nebojíme s druhým opravdově a beze studu sdílet svoje nejniternější tužby? Je to ta nejvyšší úroveň intimity, v níž si musíme absolutně věřit a být k sobě naprosto upřímní a pravdiví – nebo je i tady prostor pro tajemství? Odborníci a expertky se přiklánějí k názoru, že i v samotném sexu je místo pro fantazie, které s partnerem nemusíme sdílet. Jsou páry, u nichž jsou hovory o sexualitě běžné jako houska na krámě, u jiných se o takových tématech moc nemluví. Každopádně je možné mít své individuální sexuální záliby, které si realizujeme a uspokojujeme samy, aniž bychom je chtěly sdílet s partnerem. Proč ne, když to neohrozí vztah?

Právo na čas pro sebe

Intimita může být i zážitková. Jsou páry, které dělají všechno společně. Alena a Ludvík jeden bez druhého za těch třicet let, co jsou spolu (vyjma Alenina týdenního pobytu v porodnici), nebyli ani jediný víkend! A považují téměř za skandální, když sousedský pár ze stejného patra domu jezdí na dovolenou každý zvlášť. Soused Karel pravidelně s partou rybařit do Norska a sousedka Libuše zase rok co rok s kamarádkami na jógový pobyt do Itálie. Pro Alenu s Ludvíkem to je jasná předzvěst rozvodu, který na sebe určitě nenechá dlouho čekat. Nechápou, že Karel i Libuše potřebují mít také jen vlastní přátele a čas a aktivity jen pro sebe. To Alena s Ludvíkem chtějí fungovat ve všem společně. Podle odborníků je fajn, když to v páru oba cítí stejně, problém nastává, když se potřeby „spolu vs. sám“ dostávají do kolize a jeden se cítí neustále pod tlakem a druhý zase jako páté kolo u vozu.
 

Život není reality show

Co teprve pak s párovou intimitou natropí sociální sítě? Do jaké míry (a jestli vůbec) na nich sdílet momenty ze společného soužití? Zveřejňovat zážitky ze společně strávené dovolené nebo víkendu, momentky z večeře, oslav a výročí, ale klidně to může být i partnerská hádka… S tím vším se dnes lidé na sítích běžně svěřují. Děje se tak vždycky se souhlasem toho druhého? A proč to vůbec zveřejňovat? Zase si vypůjčím slova terapeuta Honzy Vojtka, který připomíná, že to, co se děje v páru, patří jemu, a ne širší skupině na sociální síti. Proč z něčeho tak soukromého, co patří jen zúčastněné dvojici, dělat věc veřejnou, či dokonce reality show?

Jak si sladit noty?

Téma rozdílných potřeb v míře intimity řeší spousta dvojic. Pároví terapeuti obvykle jako první krok doporučují přestat předpokládat, že partner „musí vědět“, jak to mám já. Každý člověk má míru fyzické i emoční blízkosti nastavenou jinak a je to tak v pořádku. Je to dáno výchovou, ale i jeho předchozími životními zkušenostmi a jeho charakterem. Vyplatí se pustit se do hledání dohody, která by nebyla omezující ani pro jednoho z dvojice. A když na to nestačíme sami, tak klidně s pomocí párového terapeuta. Protože pokud se o věcech nemluví, výsledkem bývá jen zbytečné nedorozumění nebo pocity odmítnutí.
 

Článek vyšel v časopise Marianne pod původním názvem „Hranice intimity “ v čísle 11/2025. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.