Dinosauří doupě: Osmiletý Šimon konečně nebydlí se sestrami dvojčaty a má vlastní klučičí pokoj

V dvoupokojovém bytě v Praze Braníku bylo Lucii, Pavlovi a jejich tehdy dvouletému Šimonovi blaze, ovšem do té doby, než přibyly holky – dvojčata. Pětičlenné rodince začalo být trochu těsno, a tak se začala rozhlížet po prostornějším bydlení. Mladí rodiče se na první pohled zamilovali do čtyřpokojového bytu v nové třípatrové zástavbě v Praze Slivenci, která navíc disponuje předzahrádkou a vlastní garáží. Slivenec je skoro vesnice, hodně zeleně, starousedlíků, rybník přímo u autobusové zastávky, prostě dokonalost sama. Dnes jsou tu téměř sedmým rokem, děti mají školní věk a kliďasovi Šimonovi občas ségry brnkají na nervy. Rodiče se proto rozhodli přenechat svou ložnici holkám a jejich dětský pokojík předělat na single klučičí zašívárnu.

Po proměně má palandu a praktický stůl

„Největším Šimonovým přáním byla palanda. Kvůli nízkému stropu by ale v pozdějším věku riskoval bouli na hlavě, proto jsem navrhla postel zvýšenou, která s ním v pohodě zůstane do dospělosti. Jako materiál jsem zvolila cenově příjemnou březovou překližku, pro zábranu z tenkých latí pak raději pevný masiv. Na postel navazuje psací stůl taktéž z překližky. Samozřejmě by bylo lepší dát jej kvůli světlu pod okno, ale kvůli radiátoru jsme museli zvolit tuto variantu. Dát stůl vlevo bylo logické, neboť zprava by si Šíma při psaní stínil rukou. Aby se pokoj trochu odlehčil, druhou stranu jsem z velké části nechala pouze s jednoduchými policemi. Ze Šimona bude pravděpodobně archeolog, proto jsem za ně vybrala tapetu, která koresponduje s jeho největší zálibou – dinosaury,“ vysvětluje designérka. „V situaci, kdy rozpočet dovoluje omezenější možnosti, jdu často cestou kombinace truhlář plus Ikea. V případě Šimonova pokoje jsem k nízkému dílu pořídila ve zmíněném obchodě korpusy a od truhláře pak nechala vyrobit dvířka a desku z březové překližky, která koresponduje s postelí a psacím stolem. Tím se to celé krásně propojilo. Když jsem přemýšlela nad barevností, bříza mi přišla nejlepší, protože pěkně sedí k dveřím. Tapetu jsem hledala takovou, aby nebyla infantilní a líbila se i budoucímu puberťákovi. Přestože je pokoj malý, nebála jsem se sáhnout po tmavším odstínu. Naopak si myslím, že prostoru dodala určitou hloubku a atmosféru doupátka, po němž Šimon tolik toužil.“