Co ne/dělat, když se vaše dospívající děti uzavřou do sebe

Jednání s dětmi v pubertě je opravdový oříšek. Začínají mít svůj slovník, nové kamarády, kterým se svěřují, a někdy s vámi přestanou úplně mluvit. Do jisté míry to je normální. Ale nikdy nevíte, zda skutečně mají někoho, komu se mohou vypovídat. Možná jenom mají pocit, že vše musí zvládnout samy, ačkoliv to tak není.

My vám přinášíme, co je dobré dělat a co nedělat, pokud chcete, aby se vám vaše děti více emocionálně otevřely:

1. Správné načasování je důležité

Pro rodiče je poměrně typické, že se svých dětí ptají cestou ze školy, jak dopadly všechny písemky, které ten den psaly. Nebo proč v jejich Bakaláři (online žákovské knížce) viděli novou 5. Snadno se tak stane, že je zachytí ještě podrážděné a ony o tématu vůbec nechtějí mluvit.

Terapeutka Lynn Margolies ve svém článku pro Psychology Today doporučuje pozorování nálady, stavu mysli dětí a získání jejich pozornosti i souhlasu před spuštěním o nějakém větším či nabitějším tématu. Namísto toho, abyste se jich tedy hned cestou ze školy ptali, jak dopadla dnešní písemka z češtiny a jestli mají nějaký úkol z angličtiny, je nechte trochu vydechnout a zkuste se jich obecně zeptat, jak se měly.

Školu lze vytáhnout později doma. Nejlépe ve chvíli, kdy nejsou zrovna do něčeho zabrané. Tedy zeptat se jich, jestli se s nimi můžete chvíli pobavit. Ale že pokud teď chtějí dokoukat tenhle pořad v televizi, nebo dočíst kapitolu v knize, tak že za vámi mohou přijít potom.

2. Křičení není dobrým nástrojem, jak někoho rozmluvit

Frustrace, zranění, nejistota a hněv jsou běžné reakce na uzavření a odmítnutí ze strany vašich potomků. Tyto pocity se mohou projevovat různými nepřímými způsoby, jak potvrdil nedávný výzkum. Neúmyslně tak můžete být ke svým dětem odtažití, nebo si jejich pozornost vynucujete zvýšením hlasu. To ovšem může vést k tomu, že budou mít špatný pocit z toho, že vás rozzlobily a uzavřou se do sebe ještě více.

Je tak nutné si uvědomit, že vy jste ten dospělý a že vaším cílem je, aby s vámi vaše dítě mluvilo. To zahrnuje krok zpět pomocí uklidňujících technik, jako je například správné dýchání, a oproštění se od svých myšlenek i pocitů. S někým, kdo je momentálně vznětlivý a náladový, je nutné mluvit klidně a pevně, aby se o vás mohl opřít.

3. Slovo „musíš“ také příliš nepomáhá

Pokud někomu řeknete „musíme si promluvit", okamžitě mu dojde, že nenásleduje nic dobrého. Vyvolá to v něm tak větší úzkost a chuť utéct. Navíc tento rozkazovací způsob akorát vede k tomu, že vás může začít osočovat z toho, že nevíte, co potřebuje. Což ve vás může vyvolat akorát větší bezmoc.

Neříkáme, ať se svými dětmi jednáte jako se svými kamarády, ale můžete vyzkoušet respektující přístup. Tedy jim například říct, jak se cítíte a že byste byli rádi, kdyby... To může vést k tomu, že vám samy řeknou, jak se cítí. Pak možná navážete konverzaci o tom, co vás trápí.

4. Upřímnost je důležitá

Vaše děti vás znají. Z vašeho výrazu poznají, když něco nemyslíte vážně a podle vašeho chování dokáží určit, že jste naštavní. Být neupřímný a popírat to, co si skutečně myslíte, je tak nejen nepřesvědčivé, ale je to vnímáno jako urážlivé, matoucí a může to vést k jejich rozhořčení. Navíc děti jsou v tomhle věku extrémně citlivé na svůj vzhled. Takže pokud se na ně jen podíváte odsuzovačným pohledem, vezmou si to osobně. Opatrně tedy s tím. Buďte upřímní ohledně toho, co si myslíte, ale pamatujte, že být upřímný nemusí znamenat být zlý. Pokud tedy jen valíte oči ohledně toho, co si váš potomek vzal na sebe, je dobré říct, že to není váš styl, ale že tomu nerozumíte a pokud se to teď nosí a on/a se v tom cítí dobře, tak že to je v pořádku.

5. Pozor na správnou volbu otázek

Pravdou je, že otázky obsahující „proč“ jsou velmi neefektivní. Navíc na ně mnoho lidí (v pubertě zejména) nezná odpověď, což potvrdil průzkum již z roku 1998. A tak se vám dostane obvykle odpovědi „nevím“.

Namísto otázky „Proč jsi šel za školu?“ můžete svému potomkovi zkusit vysvětlit, že chápete, že si to chtěl někdy vyzkoušet, ale upozornit ho, jaké to může mít následky.

6. Chce to trpělivost

Je hezké, že chcete své děti pochopit a sblížit se s nimi. Ale nejde to hned. Obzvlášť ne v období, kdy si všechno chtějí řešit samy. Proto když vám nepřijdou ve své kůži, nemůžete na ně hned vybalit „Jak se cítí?“, protože to povede akorát k tomu, že vám odvětí lživé „fajn“.

Tomuto by měl předcházet nějaký dialog, kterým se k pocitům postupně dostanete. Můžete jim říct, jaký z nich máte pocit a zda se tak skutečně cítí. Konverzace ale nemusí ani obsahovat otázku. Můžete nezaujatě mluvit o nějakém problému a třeba se vám k němu vyjádří.